Boží Slovo této liturgie obsahuje jeden centrální binomický termín: uzavřenost / otevřenost. Lze k němu přiřadit také symbol klíčů, které Ježíš přislíbil Šimonu Petrovi, aby mohl lidem otevírat přístup do nebeského království a nikoliv uzavírat, jako to činili někteří učitelé Zákona a pokrytečtí farizeové, kterým to Ježíš vytýká (srov. Mt 23,13).

Čtení ze Skutků apoštolů (12,1-11) nám prezentuje trojí uzavřenost: jednak Petra ve vězení; potom komunity usebrané v modlitbě a nakonec - jak praví úryvek následující po dnešní pasáži - také domu Marie, matky Jana zvaného Marek, kde Petr zaklepal po svém vysvobození.

Pokud jde o uzavřenost, je modlitba hlavním východiskem jak pro obec, které hrozí, že se uzavře do sebe kvůli pronásledování a strachu, tak pro Petra, který byl hned na začátku svého poslání, jež mu svěřil Pán, uvržen Herodem do vězení a hrozil mu trest smrti. Když byl Petr ve vězení, „církevní obec se naléhavě za něho modlila k Bohu“ (Sk 12,5). Pán odpovídá na tuto modlitbu a posílá svého anděla, aby jej vysvobodil a „vytrhl z Herodových rukou“ (srov. 11). Modlitba jako pokorné svěření se Bohu a Jeho svaté vůli je vždycky východiskem z naší osobní i kolektivní uzavřenosti. Je východiskem z uzavřeností.

Také Pavel, když píše Timotejovi, mluví o své zkušenosti osvobození čili vyváznutí z ohrožení, že bude odsouzen na smrt. Pán mu byl však nablízku a dal mu sílu, aby mohl dovršit dílo evangelizace národů (srov. 2 Tim 4,17). Pavel však mluví o „otevřenosti“, která je mnohem větší, směrem k nekonečně rozsáhlejšímu horizontu, totiž k věčnému životu, který jej čeká po skončení jeho pozemského „běhu“. Je krásné vidět apoštolův život, který díky evangeliu celý „vychází“ a cele směřuje vpřed, aby nejprve přinášel Krista těm, kteří Jej neznají, a potom, aby se takříkajíc vrhnul do Jeho náruče a byl Jím „zachráněn pro nebeské království“ (v. 18).

Vraťme se k Petrovi. Evangelium, které podává (Mk 16,13-19) jeho vyznání víry a následné poslání, jež mu svěřil Ježíš, nám ukazuje, že život Šimona, galilejského rybáře – stejně jako každého z nás – se otevírá a plně rozvíjí přijetím milosti víry od Boha Otce. Šimon se potom vydává na dlouhou a tvrdou cestu, která jej přiměje vyjít ze sebe samého, ze svých lidských nejistot, zejména ze své hrdosti smíšené s odvahou a s velkodušným altruismem. Na této cestě jeho osvobození je rozhodující Ježíšova modlitba: „Já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla“ (Lk 22,32). A podobně rozhodující je Pánův pohled plný soucitu poté, co jej Petr třikrát zapřel, pohled, který se dotkl jeho srdce a uvolnil slzy lítosti (srov. Lk 22,31-62). Šimon Petr byl tedy vysvobozen z vězení svého hrdého a bojácného já a překonal pokušení uzavřít se Ježíšovu povolání následovat Jej cestou kříže.

Jak jsem zmínil, v pasáži, která následuje po dnešním čtení ze Skutků apoštolů, se objevuje jedna podrobnost, která stojí za povšimnutí (srov. Sk 12, 12-17). Když Petr zázračně vyvázl z Herodova vězení, odebral se do domu matky Jana řečeného Marek. Zaklepal na dveře, a zevnitř odpověděla služka jménem Rhode, která poznala Petrův hlas, ale místo aby otevřela dveře, nevěřícně a zároveň pro samou radost běžela o tom nejprve povědět paní domu. Tento příběh může vypadat komicky, mohl by dát vznik pojmu „Rhodin komplex“. Umožňuje nám vnímat ovzduší strachu, v němž vězela křesťanská obec, zavřená v domě a uzavřená rovněž Božím překvapením. Petr klepe na dveře a služka si řekla: „Hleďme!“ Ovládl ji radost i strach. Otevřít či neotevřít? A on je v nebezpečí, protože jej může zatknout policie. - Strach nás vždycky brzdí, uzavírá nás Božím překvapením. Tato podrobnost vykresluje pokušení, kterému je církev neustále vystavena, totiž uzavírat se do sebe před nebezpečími. I tady však existuje skulina, kterou může proniknout Boží zásah. Lukáš praví, že v tom domě bylo „mnoho věřících, kteří se modlili“ (v. 12). Modlitba umožňuje milosti otevřít východisko: z uzavřenosti k otevření, ze strachu k odvaze, ze sklíčenosti k radosti. A můžeme dodat z rozdělení k jednotě. Ano, říkáme to dnes s důvěrou společně s našimi bratry z delegace, kterou vyslal drahý ekumenický patriarcha Bartoloměj k účasti na slavnosti svatých římských patronů. Slavnosti společenství celé církve, jak ozřejmuje také přítomnost metropolitních arcibiskupů, kteří přišli na požehnání pallií, která jim budou předána mými reprezentanty v jejich sídlech.

Svatí Petr a Pavel ať se za nás přimlouvají, abychom se touto cestou mohli ubírat s radostí, zakoušet osvobozující působení Boha a všem ho dosvědčovat.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie