Nový portál Vatikánského rozhlasu

Osvětim/Krakov. 1. Výmluvná návštěva bývalého nacistického tábora v Osvětimi bez oficiálních promluv.
2. Setkání s pacienty pediatrické nemocnice v Krakově.
3. Pobožnost Křížové cesty s účastníky Světových dnů mládeže na krakovských pláních.

Na programu papežské pouti do Krakova na Světové dny mládeže figurují pouze dvě jiná města, Čenstochová s jasnohorským mariánským poutním místem, které navštívil včera, a Osvětim, tragicky proslulá kvůli koncentračnímu táboru Auschwitz-Birkenau. Právě této „Golgotě našich časů“, jak toto místo nazval Jan Pavel II., věnoval papež František celé dnešní dopoledne.
Jak připomněl vatikánský mluvčí P. Lombardi SJ pátek je i v rámci papežské cesty dnem, který od tajemství zla a lidského utrpení vede ke Kristovu kříži. Je to den chudý na slova, avšak velice silně promlouvající v symbolech, dodal k ranní návštěvě v Auschwitz:

„Papež se setkává s utrpením způsobeným nenávistí, vražedným a nejukrutnějším šílenstvím v dějinách lidstva. Je to čas meditace nad tajemstvím zla, kterou papež chtěl prožít v tichosti a pláči.“

Petrův nástupce sloužil mši svatou v soukromí kaple arcibiskupského paláce v Krakově. Koncelebrovali s ním kardinál Stanislaw Dziwisz a apoštolský nuncius, arcibiskup Celestino Migliore. Hned poté se helikoptérou polské armády vydal do Osvětimi, kde nacisti vybudovali největší vyhlazovací tábor všech dob Auschwitz-Birkenau. Údaje o počtu lidí, kteří v něm byly v letech 1940 -1945 zavražděni, se různí, jistě jich však bylo nejméně půl druhého milionu. Zatímco zpočátku sloužil především k likvidaci polské elity a politických věznů a příslušníci SS v něm vyvraždily nejméně 150 tisíc Poláků, od roku 1942 byl nástrojem masového vyhlazování Židů. V jeho plynových komorách zahynulo na milion evropských židů, ale také 23 tisíc Romů, 15 tisíc sovětských válečných věznů a desetitisíce lidí dalších národností. Mezi mučedníky z Auschwitz patří polský minorita sv. Maxmilián Kolbe a karmelitka židovského původu sv. Terezie Benedikta od Kříže, občanským jménem Edith Steinová, prohlášená v roce 1999 za spolupatronku Evropy.

ad 1. Papeže Františka přivítal před vstupem do bývalého koncentračního tábora ředitel muzea a památníku. Pak Svatý otec prošel mlčky a sám branou. Elektrický vůz jej pak převezl na dvůr před 11. blok, na popravčí místo, kde nacisté kulkou do hlavy zavraždili tisíce lidí. Ke krátké tiché modlitbě se zastavil na Appelplatzu, shromaždišti koncentračního tábora, kde sv. Maxmilián Kolbe nabídl svůj život za jednoho ze spoluvězňů. Před 11. blokem na papeže čekala polská premiérka Beata Szydło a František tu pozdravil také desítku bývalých vězňů tábora a rozsvítil lucernu, kterou táboru věnoval. Sklep 11. bloku je místem, kde nacisté nechávali lidi vyhladovět až k smrti. Právě tam, v cele č. 18 zemřel 14. srpna před 75 lety o. Kolbe. V přízemí bloku očekávali Svatého otce generální představený a provinciál minoritů. V cele smrti sv. Maxmiliána chtěl však František zůstat o samotě.

Další papežovy kroky vedly do druhé části tábora. U tři kilometry vzdálené vesnice Březinka začala v roce 1941 výstavba dalšího tábora označovaného jako Auschwitz II. nebo Birkenau, kde nacisté vybudovali většinu zařízení k realizaci hrůzného plánu na vyhlazení židů a odpůrců Třetí říše: 4 krematoria s plynovými komorami, 2 provizorní plynové komory ve staveních rolníků a 300 baráků pro pracující vězně odsouzené k pomalé smrti.
Papež František prošel podél památníku připomínajícího oběti tábora na místě mezi ruinami dvou největších plynových komor a krematorií. Nápisy na stélách ve 23 jazycích užívaných vězni tábora vybízejí, aby toto místo, kde nacisté zavraždili 1,5 milionů převážně židovských mužů, žen a dětí, zůstalo navěky křikem zoufalství a mementem pro lidstvo.

Petrův nástupce postavil na pomník rozsvícenou lucernu a setrval v modlitbě. Polský vrchní rabín Michael Schudrich po chvíli ticha zazpíval 130. žalm: „Z hlubin volám k tobě, Hospodine“. V polštině pak přednesl žalm farář Stanislaw Ruszała ze vsi Markowa nedaleko Rzeszova. Odtud totiž pocházela rodina Ulmů vyvražděná 24. března 1944 za ukrývání židů. Německá policie tehdy zavraždila tři židovské rodiny i manžele Józefa a Viktorii, která byla v posledním měsíci těhotenství a jejich šest dětí. Rodině Ulmů přiznal Yad Vashem posmrtně titul „Spravedlivý mezi národy“ a v roce 2003 byl zahájen beatifikační proces celé rodiny.

František je třetím papežem, který koncentrační tábor v Osvětimi navštívil. Každý z nich vybral jinou formu návštěvy. Jan Pavel II. tam sloužil eucharistii 7. června 1979 a v homilii mluvil o tom jak snadno mohou být lidská práva pošlapána a zničena právě člověkem:

„Přicházím tedy a poklekám na této Golgotě naší doby, u těchto většinou bezejmenných mohyl jakou je i gigantický hrob neznámého vojína.“

Benedikt XVI. tady 28. května 2006 rozjímal nad zločinem spáchaným příslušníky jeho národa a poukázal na to, že úsilí vyhladit Abrahámovy potomky byl de facto pokus zabít Boha a Jeho smlouvu s lidstvem, kterou židovský národ navěky ztělesňuje.

„Vzít si slovo na tomto místě hrůzy, koncentrace zločinů proti Bohu a proti člověku, které nemají v dějinách obdoby, je téměř nemožné, a je to zvláště obtížné a zdrcující pro křesťana, pro papeže, který pochází z Německa. Na místě, jako je tohle, chybějí slova, nakonec může zůstat jen strnulé mlčení. Mlčení, které je vnitřním křikem k Bohu: Pane, proč jsi mlčel? Jak jsi mohl toto všechno připustit? A v tomto postoji mlčení se ve svém nitru hluboce skláníme před nesčetným zástupem těch, kteří zde trpěli a byli posláni na smrt; toto mlčení se však stává hlasitě pronášenou prosbou o odpuštění a smíření, voláním k živému Bohu, aby už nikdy nedovolil něco podobného.“

Papež František se rozhodl nepronést tady žádnou promluvu, což s velkým uspokojením přijali židovské obce v Polsku, Německu a Itálii. V papežově doprovodu byl také o. Andrzej Majewski SJ, programový ředitel Vatikánského rozhlasu:

„Svatý otec František chtěl, aby jeho návštěva promlouvala skrze ticho. Návštěva v nacistickém vyhlazovacím táboře probíhala v téměř absolutním mlčení. František tu ještě nikdy nebyl. Ticho však, aby mohlo promluvit, potřebuje více času než slova. A papež František věnoval dopoledne velmi mnoho času modlitbě, v tichosti prošel branou tábora s proslulým nápisem „Arbeit macht frei“, modlil se v cele smrti sv. Maxmiliana a pomalu projížděl dlouhý úsek od nádražní rampy v Birkenau, procházel a zastavoval se při každé z tabulí připomínajících představitele různých národů vyhlazovaných v továrně na smrt v Birkenau. Nespěchal ani při pozdravech s dvanácti přeživšími z Auschwitz a představiteli Spravedlivých mezi národy. V závěru návštěvy papež napsal do zlaté knihy památníku: »Pane, měj slitování nad svým lidem. Pane, odpusť tak mnoho ukrutnosti.«“

ad 2. Odpoledne se z krakovského arcibiskupství Petrův nástupce vydal v otevřeném papamobilu do devět kilometrů vzdálené čtvrti Prokocim, pozdravován nepřetržitým zástupem mladých, kteří stáli podél silnice. Cílem byla univerzitní pediatrická nemocnice, která je největší zdravotnickou institucí svého druhu na jihu Polska. Duchovní službu zde konají kněží z kongregace Ježíšova Srdce, kteří se podle svého zakladatele o. Leona Dehona nazývají také dehoniáni. Ve vstupní hale nemocnice přivítala papeže Františka předsedkyně polské vlády Beata Szydło. Spolu s ní bylo přítomno 50 malých pacientů, jejich rodiče, lékaři a ošetřovatelé. Papež v krátké promluvě k nim pak mimo jiné řekl:

„Přál bych si, abychom jako křesťané uměli být nablízku nemocným na způsob Ježíšův, tedy tiše, s pohlazením a v modlitbě. Naše společnost je bohužel znečištěna skartační kulturou, která je opakem kultury přívětivosti. Obětmi skartační kultury jsou právě ti nejslabší a nejkřehčí, a to je krutost. Je však hezké vidět, že v této nemocnici jsou ti nejmenší a potřební přijati a opatrováni. Díky za toto gesto lásky, které nám nabízíte. Je znamením opravdové, lidské i křesťanské civilizace, jsou-li do středu sociální pozornosti a politiky stavěni ti, kdo jsou nejvíce znevýhodněni.“

Papež pak poukázal na problém osamocenosti rodin, které se starají o svoje nemocné, a povzbudil všechny, kdo z tohoto skutku tělesného milosrdenství učinili svoje osobní poslání: lékaře, ošetřovatele, všechny zdravotnické pracovníky, jakož i nemocniční kaplany a dobrovolníky. „Pán vám pomáhej vykonávat dobře vaši práci v tomto i každém jiné nemocnici na celém světě,“ řekl Svatý otec v závěru své promluvy. Většinu času své asi hodinové návštěvy pak věnoval osobním setkáním s nemocnými dětmi a rodiči. Na závěr se odebral do tamější nemocniční kaple, kde je po celý rok stálý výstav nejsvětější svátosti, a setrval zde v mlčky v adoraci.

„Láska je vždy konstruktivní – nikdy neničí, a to ani nepřátele,“ řekl papež František ve videoposelství, kterým se obrátil na mladé Kubánce. Téměř půldruhého tisíce kubánských katolíků se v Havaně účastní paralelního Světového dne mládeže, který má obdobný program jako krakovské setkání. „Nechceme se vzdát titulu „světový“, napsali mladí lidé papežovi Františkovi, „protože jsme ve spojení s Petrovým nástupcem a mládeží v Krakově. Hospodářské problémy nám bohužel v brání v cestě do Polska, ale nemohou nám zabránit v prožití stejné duchovní zkušenosti.“ Papež mladé Kubánce vyzval, aby „stavěli mosty“ a podporovali kulturu setkávání, vzájemné úcty, pochopení a odpuštění. „Buďte nositeli naděje – oné naděje, která může spojit i rozdílně smýšlející lidi, protože není nutné, aby všichni mysleli stejně. Důležité je budovat sociální přátelství a mosty a vzájemně spolupracovat“, vybídl Svatý otec účastníky havanského setkání mladých.

ad 3. V šest hodin večer přijel papež František na hlavní dějiště Světových dní mládeže, na krakovské pláně (Błonia), aby se spolu s mladými účastnil Křížové cesty. Program zahrnující různá představení, filmy, svědectví, modlitby a zpěvy začal už o tři hodiny dříve.
Samotná pobožnost Křížové cesta byla pojata jako Cesta milosrdenství. K tradičním zastavením bylo přičleněno čtrnáct skutků tělesného a duchovního milosrdenství. Kříž si přitom předávali členové různých církevních hnutí, sdružení a komunit věnujících se rozmanitým aspektům charitativní činnosti, například Společnost pro pomoc bezdomovcům, akce „Okno života“ pro svobodné matky a jejich děti, komunita Archa pro mentálně postižené, sdružení „Bárka“ pro resocializaci propuštěných vězňů a další.

Papež František ve své promluvě na závěr pobožnosti odpovídal na palčivou otázku: „Kde je Bůh?“, kterou si člověk klade tváří v tvář utrpení. V návaznosti na Ježíšova slova z 25. kapitoly Matoušova evangelia: Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst..., Svatý otec řekl:

„Tato Ježíšova slova jsou odpovědí na otázku, která v našich myslích a srdcích zní nezřídka: „Kde je Bůh?“. Kde je Bůh, je-li ve světě zlo, existují-li hladoví, žíznící, bezdomovci, uprchlíci a utečenci? Kde je Bůh, když nevinní lidé umírají násilím, terorismem a válkami? Kde je Bůh, když neúprosné choroby lámou životní a citové vazby? Nebo když jsou děti zneužívány a ponižovány a trpí vážnými patologiemi? Kde je Bůh ve vztahu k těm, kdo strádají na duši a trápí je pochybnosti? Existují otázky, na které lidské odpovědi neexistují. Můžeme jenom hledět na Ježíše a ptát se Jej. A Ježíšova odpověď zní: „Bůh je v nich“. Ježíš je v nich, trpí v nich a je s každým hluboce sjednocen. Je s nimi sjednocen natolik, že tvoří takřka „jedno tělo“.“

Ježíš se rozhodl sjednotit s bratry a sestrami zkoušenými bolestí a úzkostmi, vydal se na Kalvárii a zemřel na kříži. S oddanou láskou nese na sobě a v sobě morální a duchovní rány celého lidstva. Objetím kříže objímá Ježíš nahotu a hlad, žízeň a samotu, bolest a smrt mužů a žen všech dob, řekl papež František.

„Tento večer Ježíš a my spolu s ním objímáme s obzvláštní láskou naše syrské bratry prchající před válkou. Srdečně je zdravíme a s bratrskými sympatiemi přijímáme.“

Svatý otec znovu vypočítal sedm skutků tělesného a sedm skutků duchovního milosrdenství, které - jak řekl – pomáhají otevřít se Božímu milosrdenství, prosit o milost a chápat, že bez milosrdenství nemůžeme nic.

„Lidstvo dnes potřebuje muže a ženy a zejména mladé jako jste vy, kteří nechtějí žít svůj život polovičatě, nýbrž mladé lidi, kteří jsou připraveni vydat svůj život v nezištné službě nejchudším a nejslabším bratřím, v následování Krista, který sám sebe daroval pro naši spásu. Na zlo, utrpení a hřích může Ježíšův učedník odpovědět jedině sebedarováním, včetně darování vlastního života podle Kristova vzoru – takový je postoj služby. Pokud někdo, kdo se nazývá křesťanem, nežije, aby sloužil, pak neslouží životu. A svým životem zapírá Ježíše Krista.“

Pán vás zve, abyste přijali postoj služby za vlastní a byli znamením Jeho milosrdné lásky pro naši dobu, pokračoval Svatý otec. Ke splnění tohoto poslání vám ukazuje cestu osobního závazku a sebeobětování – je to cesta kříže.

„Cesta kříže je cestou štěstí z následování Krista až na dno v často dramatických okolnostech každodenního života; je to cesta, která se neobává neúspěchů, marginalizace či samoty, protože dává lidskému srdci Ježíšovu plnost. Cesta kříže je cestou života a Božího stylu, kterým nám Ježíš umožňuje kráčet po stezkách občas rozdělené, nespravedlivé a zkažené společnosti. Cesta kříže není nějaký sadomasochistický zvyk. Cesta kříže je jediná cesta, která vítězí nad hříchem, zlem a smrtí, poněvadž ústí do zářivé radosti Kristova vzkříšení a otevírá obzory nového a plného života. Je to cesta naděje a budoucnosti. Kdo se jí ubírá velkodušně a s vírou, dává lidstvu naději a budoucnost.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy promluvy na Via Crucis je ZDE

Řekl mimo jiné papež František ve své promluvě na závěr pobožnosti Křížové cesty na krakovských pláních.

Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii

(RaVat)