Polsko. Odkřesťanštění Evropy, nauka o Božím milosrdenství ve světě ovládaném nespravedlností, nadčasová role farního společenství v pastoraci, migrace – čtyři otázky polských biskupů a čtyři dlouhé odpovědi Petrova nástupce v dialogu, který byl jedním z prvních bodů programu apoštolské cesty do Polska. Papež František se s polským episkopátem setkal ve středu večer v krakovské katedrále, tedy ihned po protokolárním přijetí. Soukromý rozhovor bez přítomnosti sdělovacích prostředků neměl být zveřejňován, avšak oproti původním plánům nakonec jeho obsáhlý přepis otisklo dnešní vydání listu L´Osservatore Romano. Svatý otec zodpověděl dotazy, které mu položili pastýři Lodži, Gdaňsku, Tarnova a Koszalinu-Kołobrzegu. Ještě předtím ale vyzval k modlitbě za zesnulého mons. Zimowského a za kard. Macharského, jehož navštívil na krakovské klinice a který dnes ráno zemřel ve věku 89 let.

Dekristianizace západní Evropy je podle papeže Františka nejvážnějším problémem sekularizace. Ačkoli zde paradoxně může nastat jisté náboženské probuzení, hrozí tu nicméně jiné nebezpečí – gnostická spiritualizace, subjektivní spiritualita bez Krista. “Nacházíme tu Boha bez Krista, lid bez církve a církev jako sirotka”, řekl Svatý otec a radil k blízkosti, konkrétnosti, doteku. “Bez blízkosti je tu jen slovo bez těla”, připomenul papež s odkazem na dva opěrné sloupy evangelia: blahoslavenství a 25. kapitolu Matoušova evangelia. “Ježíš byl stále mezi lidmi anebo s Otcem”, dodal. “Slávou církve jsou zajisté mučedníci, ale také mnozí mužové a ženy, kteří opustili všechno a prožili svůj život v nemocnicích, školách, s dětmi a nemocnými…”. Blízkost, kterou mají projevovat také biskupové svým kněžím, je pravým opakem skartační kultury. Papež pak ke skutkům milosrdenství (“dotýkat se, učit, těšit”) připojil také umění “ztrácet čas”. Zdánlivá “ztráta času” s domněle “neperspektivním člověkem” jej může přitáhnout ke svátostem, zdůraznil. “Plýtvejme časem s mladými lidmi, mějme s nimi trpělivost”, vyzýval papež, “a propojme je se starými lidmi, kteří jsou pamětí národa, pamětí víry”. “Neexistují tu hotové recepty”, připustil papež v odpovědi na dotaz, jak pastoračně zasáhnout proti sekularizaci. “Určitě ale musíme vyjít do pole a nečekat, až někdo zabuší na dveře anebo zazvoní. Jít a hledat, jako pastýř, který hledá ztracené”.

Druhá otázka se zajímala o adresáty Božího milosrdenství. Komu je tato nauka určena?, ptal se gdaňský arcibiskup? V prvé řadě věřícím, reagoval papež s poukazem na dlouholetý proces, který v církvi začal bl. Pavlem VI. a pokračoval “velikánem milosrdenství”, sv. Janem Pavlem II. “Je patrné, řekl papež František, “že Pán chtěl v církvi opětovně probudit postoj milosrdenství mezi věřícími. (…) Milosrdenství je tajemství. Je to Boží tajemství”, dodal, “a ve světě trpícím nespravedlností, nedostatkem lásky a korupcí je ho zapotřebí”. Ve světě, kterému vládne “tekutá ekonomie” a kde si “mladí lidé nemohou osvojit pracovní kulturu, protože nemají práci”, přinášejí konkrétní díla Božího milosrdenství – jako křesťanská družstva anebo nemocnice – velké svědectví. Žijeme také ve světě náboženského analfabetismu, doplnil římský biskup. A tato okolnost si vyžaduje katechezi, která není pouhým předáváním znalostí, nýbrž duchovně doprovází životem. Náboženské neznalosti je nutné čelit trojím jazykem – jazykem mysli, srdce a rukou, uzavíral papež.

Pastorace v Polsku se dosud zakládá na tradičním farním vzoru a svátostném životě – je to snad překonaný vzorec?, zněl třetí dotaz. “Farní model je nadále platný, nesmíme se ho zbavovat”, důrazně podtrhnul papež. “Posláním farnosti je přijímat, přičemž církevní hnutí a sdružení ji mají podporovat, a nikoli tvořit jakousi alternativu.” Problém spočívá v nastavení farnosti, která nesmí být úřadem, nýbrž místem, kde hledat oporu a uplatňovat kreativitu, upozornil dále. Je nutné se tedy zaměřit na to, jak se ve farnosti přijímají příchozí, zda je stále někdo ve zpovědnici – především ve velkých městských farnostech, jestli funguje oratoř, zda kněží navštěvují vězně, nemocné a staré lidi, doporučoval. “Buďme vynalézaví, vyhledávejme lidi, snažme se vžít do jejich problémů a také do jejich časových možností. To znamená být “vycházející farností”, radil Svatý otec.

V reakci na poslední otázku, týkající se migrantů a uprchlíků, se papež nevměšoval do politických otázek kvót a konkrétního přijetí v různých zemí, neboť, jak řekl, každá země má jiné možnosti. “Všichni ale máme možnost mít otevřené srdce a být křesťansky velkodušní vůči těm, kteří přicházejí”. Jako konkrétní iniciativu navrhl papež modlitbu – modleme se ve farnostech hodinu týdně před Nejsvětější Svátostí za migranty, doporučil. Právě modlitba jako jediná napomáhá ve světě, který, slovy papeže Benedikta, hřeší proti Bohu Stvořiteli, řekl papež František v samém závěru své promluvy k polským biskupům s odkazem na ideologické kolonizace, z nichž jedna nese jméno gender.

(jag)