„Kdo z lidí může poznat Boží úmysly?“ (
Mdr 9,13). Tato otázka z knihy Moudrosti, kterou jsme slyšeli v prvním čtení, prezentuje celý náš život jako tajemství, jehož interpretační klíč není v našem vlastnictví. Protagonisté dějin jsou vždycky dva: Bůh na jedné a lidé na druhé straně. Naším úkolem je vnímat Boží povolání a potom přijmout Jeho vůli. Abychom ji však bez váhání mohli přijmout, ptejme se: jaká je Boží vůle?
V témže biblickém úryvku nacházíme odpověď: „Lidé se naučili, co je ti milé“ (v.18). Abychom ověřili Boží povolání, musíme se ptát a pochopit, co se líbí Bohu. Proroci často hlásají, co se líbí Pánu. Jejich vzkaz dostává podivuhodnou syntézu ve vyjádření: „Milosrdenství chci a ne oběť“ (Oz 6,6; Mt 9,13). Bohu se líbí každý skutek milosrdenství, protože v bratrovi, kterému pomáháme, uznáváme tvář Boha, kterého nikdo neviděl (srov. Jan 1,18). Pokaždé, když se skláníme k potřebám bratří, dáváme jíst a pít Ježíšovi; odíváme, podporujeme a navštěvujeme Syna Božího (srov. Mt 25,40). Vlastně se pokaždé dotýkáme Kristova těla.
Jsme tedy povoláni převést do konkrétna to, oč prosíme v modlitbě a vyznáváme ve víře. Neexistuje alternativa milosrdné lásky. Ti kdo se dávají do služby bratřím, i když si toho nejsou vědomi, prokazují lásku Bohu (srov. 1 Jan 3,13-18; Jak 2,14-18). Křesťanský život nicméně nespočívá v pouhé pomoci, která se poskytuje ve chvíli nouze. Pokud ano, byl by to jistě krásný cit lidské solidarity, která působí okamžitý užitek, ale byl by sterilní, protože by nebyl zakořeněn. Nasazení, které od nás Pán požaduje, je naopak povoláním k milosrdné lásce, s níž každý Kristův učedník dává svůj vlastní život do Jeho služeb, aby denně rostl v lásce.
V evangeliu jsme slyšeli, že „Ježíše cestou doprovázely velké zástupy“ (Lk 14,25). Dnes ony „velké zástupy“ reprezentuje rozsáhlý svět volontariátu, který se tady sešel u příležitosti Svatého roku milosrdenství. Vy, dobrovolníci, jste zástupem, který provází Mistra a zviditelňuje Jeho konkrétní lásku ke každého člověku. Zopakuji vám slova apoštola Pavla: „Tvá láska mi způsobila velkou radost a útěchu, když jsi, bratře, občerstvil srdce věřících“ (Flm 7). Kolika srdcím dodávají dobrovolníci útěchu! Kolik rukou podpírají; kolik slz osuší; kolik lásky rozdají skrytou, pokornou a nezištnou službou! Tato chvályhodná služba propůjčuje hlas víře, dává hlas víře a vyjadřuje milosrdenství Otce, který se stává bližním ve vztahu k těm, kdo se ocitli v nouzi.
Následovat Ježíše je vážný a zároveň radostný závazek. Vyžaduje od dotyčného radikálnost a odvahu, aby rozpoznal božského Mistra v tom nejchudším a odepsaném člověku a sloužil mu. Dobrovolníci, kteří slouží těm posledním a potřebným z lásky k Ježíšovi, tedy neočekávají žádný vděk a žádnou odměnu, ale zříkají se toho všeho, neboť objevili pravou lásku. A každý z nás může říci: „Jako mně Pán vyšel vstříc a sklonil se nade mnou, když jsem byl v nouzi, tak také já vycházím vstříc Jemu a skláním se k těm, kdo ztratili víru nebo žijí jako by Bůh neexistoval, k mládeži postrádající hodnoty a ideály, k rodinám, jež jsou v krizi, k nemocným, vězněným, uprchlíkům a imigrantům, ke slabým a bezbranným na těle i na duchu, k nezletilým ponechaným napospas sobě a rovněž k opuštěným starým lidem. Kdekoli něčí ruka prosí o pomoc postavit se na nohy, tam musíme být přítomni my a přítomnost církve, která nese a dává naději.“ A činíme to s živou pamětí ruky, kterou Pán podal mně, když jsem byl na zemi.
Matka Tereza byla v celém svém životě velkodušnou rozdavatelkou božského milosrdenství, dávala se všem k dispozici přijímáním a obranou lidského života, jak nenarozeného, tak toho opuštěného a odepsaného. Zasazovala se o obranu života tím, že nepřetržitě hlásala: „nenarozený je ten nejslabší, nejmenší a nejubožejší“. Skláněla se ke zdrceným lidem, ponechaným, aby umírali na zemi u cesty, a rozpoznávala v nich důstojnost, kterou jim dal Bůh; dala slyšet svůj hlas mocným země, aby uznali svoji vinu za zločiny – za zločiny – bídy, kterou stvořili. Milosrdenství pro ni bylo „solí“, která dává každému dílu chuť, i „světlem“, které osvěcuje temnoty těch, kterým se již nedostávalo slz, aby plakali nad svou bídou a utrpením.
Její poslání na městských a existenciálních periferiích trvá dodnes jako výmluvné svědectví Boží blízkosti těm nejchudším z chudých. Dnes odevzdávám tuto příznačnou postavu ženy a řeholnice veškerému volontariátu: ona ať je vaším vzorem svatosti! Myslím, že možná budeme mít trochu potíž říkat jí svatá Tereza. Její svatost je nám tak blízká, tak jemná a plodná, že jí budeme nadále říkat Matka Tereza. Ať nám tato neúnavná vykonavatelka milosrdenství pomáhá stále více chápat, že jediným kritériem naší činnosti je nezištná láska, oproštěná od každé ideologie a každého pouta a určená všem, bez rozdílu jazyka, kultury, rasy či náboženství. Matka Tereza ráda říkávala: „Možná nebudu mluvit jejich řečí, ale mohu se usmívat.“ Nesme v srdci její úsměv a rozdávejme jej těm, které potkáváme na svojí cestě, zejména trpícím lidem. Tak otevřeme horizonty radosti a naděje malomyslným lidem, kteří potřebují porozumění a něhu.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
