Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Co se děje v našem srdci, když na nás dolehne duchovní neútěcha? Tuto otázku položil papež František v homilii při ranní mši v kapli Domu sv. Marty, když mluvil o postavě Joba. Zdůraznil přitom pak význam vnitřního ztišení a modlitbu jako cestu k překonání těchto temných momentů. U příležitosti dnešní liturgické památky sv. Vincence z Pauly sloužil papež mši za sestry vincentky, které pracují v Domě sv. Marty.

„Job se ocitl v úzkých, přišel o všechno“ – začal papež svoji homilii, pro kterou si vzal podnět z prvního čtení (Job 3,1-3.11-17.20-23). Představuje Joba, který se „ocitl zcela na dně, a proklíná den, kdy se narodil. Nezlořečí však Bohu. Job prožíval duchovní neútěchu a dal průchod svým citům, řekl papež František. Podobně se zachoval i prorok Jeremiáš, který se však také nikdy nerouhal.“

„Duchovní neútěcha je něco, co doléhá na každého z nás: může být silnější, slabší. Duše v tomto stavu zatemnění postrádá naději, důvěru i chuť žít, nevidí na konec tunelu, prožívá v srdci bouři a v mysli zmatek. Duchovní neútěcha v nás vytváří pocit duševní zdeptanosti, jako by duše nedokázala a ani nechtěla žít a říkala si »lépe je zemřít«. Tak si ulevoval Job. Lépe je umřít než takto žít. Musíme pochopit, že se náš duch ocitl v takovémto hlubokém smutku a je téměř bez dechu. Každému se to stává. Více či méně. Je třeba chápat, co se v našem srdci děje.“

„Otázka, kterou si můžeme položit. zní - pokračoval papež: Co v takových temných chvílích dělat? Když nastane v rodině nějaká tragédie, nemoc nebo něco, co mne táhne dolů. Někdo si vezme prášky na spaní, nechá vše stranou anebo si dá dvě, tři či čtyři skleničky. To však nepomůže – řekl dále. Dnešní liturgie nám ukazuje, jak s touto duchovní neútěchou naložit a co dělat, když pociťujeme vlažnost a beznaděj.
V responsoriálním Žalmu je odpověď: „Kéž pronikne k tobě má modlitba, Hospodine.“ Je třeba se modlit – dodal papež – modlit se hodně, jako to činil Job, který volal ve dne v noci, aby jej Bůh vyslyšel.“

„Je modlitba, která klepe na bránu, ale silně! »Bědami je nasycena má duše a můj život se blíží podsvětí. Počítají mě k těm, kdo klesli do hrobu, jsem jako člověk bez pomoci« (Žl 88,4-5). Kolikrát jen se cítíme takto vysíleni. A to je modlitba. Sám Pán nás učí, jak se modlit v těchto těžkých chvílích. »Položils mě do hluboké jámy, do temnot a do propastí. Doléhá na mne tvůj hněv. Kéž pronikne k tobě má modlitba« (Žl 88,7-8). Toto je modlitba, takto se máme modlit v těch nejhorších a nejtemnějších chvílích, kdy na nás doléhá největší neútěcha, deptá nás a jsme úplně zdeptáni. To je autentická modlitba: Dát průchod citům jako Job nad svými dětmi. Jako syn.“

Kniha Job pak mluví o mlčení přátel. Trpícímu člověku – poznamenal papež – mohou slova uškodit. Cenné je být nablízku, dát pocítit blízkost, ale vyhnout se promluvám.“
Když nějaký člověk trpí a když na něj dolehla duchovní neútěcha – pokračoval – je třeba mluvit co nejméně, pomáhá mlčení, blízkost, něha a modlitba k Otci.“

„Zaprvé je tedy třeba rozpoznat v sobě chvíli duchovní neútěchy, kdy jsem v temnotách a bez naděje a ptát se proč. Za druhé modlit se k Pánu, jak nás učí se modlit dnešní liturgie tímto 88. Žalmem: »Kéž pronikne k tobě má modlitba.« A za třetí, když jsem blízko někoho, kdo trpí, je nemocný a prožívá duchovní neútěchu, tak mlčet. Avšak mlčet s láskou, blízkostí a něhou. Vyhnout se promluvám, které nakonec nepomohou a spíše škodí.“

Končil papež ranní kázání v Domě sv. Marty.

Další články z podrubriky Kázání z Domu sv. Marty

(mig)