Pane prezidente,
vážení představitelé občanského života,
členové diplomatické sboru,
dámy a pánové,
těší mne, že mohu navštívit Ázerbájdžán, a děkuji vám za srdečné přijetí v tomto městě, hlavním městě země, rozprostřeném na březích Kaspického moře, městě, jehož tvář radikálně proměnily moderní budovy, jako je tato, v níž se nyní setkáváme. Jsem vám velice vděčný, pane prezidente, za projevy vlídného přijetí, s nimiž jste se ke mně obrátil jménem vlády a azerského národa, a za vaše zdvořilé pozvání, jež mi umožnilo oplatit návštěvu, kterou jste uskutečnil minulý rok ve Vatikánu spolu s vaší paní.
Přijel jsem do této země se srdcem naplněným obdivem ke složitosti a bohatství její kultury, jež je plodem mnoha národů, které v dějinách obývaly tuto oblast a dovolily povstat tomuto tkanivu zkušeností, hodnot a zvláštností, které charakterizují dnešní společnost a mají výraz v prosperitě moderního azerského státu. Nadcházejícího 18. října oslaví Ázerbájdžán 25. výročí nezávislosti a toto datum nabízí příležitost celkově zhodnotit události těchto desetiletí, pokrok, k němuž došlo, a problémy, kterým musí země čelit.
Cesta, kterou jste doposud prošli, jasně ukazuje značné úsilí vynaložené na upevnění institucí a usnadnění ekonomického a občanského růstu národa. Je to cesta, jež vyžaduje trvalou pozornost ke všem, zejména k nejslabším, cesta, která je možná díky společnosti uznávající užitek plynoucí z multikulturalismu a z nezbytné komplementárnosti kultur, tak aby se mezi různými složkami občanské společnosti a příslušníky různých náboženských vyznání nastolovaly vztahy vzájemné spolupráce a úcty.
Toto společné úsilí budovat harmonii v různosti nabývá zvláštního významu v této době, ukazuje totiž, že je možné dosvědčovat vlastní ideje a vlastní pojetí života bez upírání práv těm, kdo zastávají jiné koncepty a vize. Každá etnická či ideologická příslušnost, jakož i každá autentická náboženská cesta, musí vylučovat postoje a koncepty, které zneužívají vlastní přesvědčení, vlastní identitu či jméno Boží k legitimizaci záměrů vedoucích k podrobení a nadvládě nad druhými.
Je mým velkým přáním, aby Ázerbájdžán pokračoval po cestě spolupráce mezi různými kulturami a náboženskými vyznáními. Kéž harmonie a pokojné soužití stále více pronikají společenský a občanský život země v jejich mnohotvárných výrazech a zajišťují tak všem možnost přinášet svůj vlastní vklad obecnému dobru.
Svět bohužel zakouší drama mnoha konfliktů, které nacházejí živnou půdu v netoleranci, podněcované násilnickými ideologiemi a v praktickém upírání práv nejslabším. Aby bylo možné účinně odporovat těmto nebezpečným poryvům, je zapotřebí, aby rostla kultura míru, která se zakládá na nepřetržité připravenosti vést dialog a na vědomí, že neexistuje žádná jiná rozumná alternativa než trpělivé a vytrvalé hledání společných řešení prostřednictvím poctivého a vytrvalého vyjednávání.
Tak jako je žádoucí posilovat harmonii mezi různými složkami společnosti uvnitř hranic určitého národa, stejně tak je nezbytné pokračovat mezi státy s moudrostí a odvahou po cestě vedoucí ke skutečnému pokroku a svobodě národů, otvírat originální cesty, jež směřují k trvalým dohodám a k míru. Bude-li se takto postupovat, ušetří se národům těžká utrpení a bolestná muka, jež lze těžko napravit.
Rovněž ve vztahu k této zemi bych chtěl s bolestí vyjádřit svou blízkost těm, kdo museli opustit svou zemi, a mnoha lidem, kteří trpí v důsledku krvavých konfliktů. Přeji si, aby jim mezinárodní společenství dokázalo vytrvale nabízet nezbytnou pomoc. Zároveň, s cílem umožnit zahájení nové etapy, otevřené trvalému míru v této oblasti, se obracím ke všem s výzvou, aby neopominuli žádnou možnost k dosažení uspokojivého řešení. Věřím, že s Boží pomocí a skrze dobrou vůli zúčastněných stran se Kavkaz stane místem, kde prostřednictvím dialogu a vyjednávání naleznou kontroverze a rozdílnosti své uspořádání a budou překonány, tak aby se tato oblast, „brána mezi Východem a Západem“, podle krásného obrazu užitého sv. Janem Pavlem II. během návštěvy vaší země (srov. Promluva při uvítací ceremonii, 22. května 2002), stala také branou otevřenou míru a příkladem, k němž bude možné vzhlížet při řešení starých i nových konfliktů.
Katolická církev, jakkoli je v zemi početně nepatrná, je zapojena do občanského a společenského života Ázerbájdžánu, má účast na jeho radostech a je solidární v řešení jeho obtíží. Právní uznání, umožněné díky ratifikaci mezinárodní dohody se Svatým stolcem roku 2011, nabízí stabilnější normativní rámec životu katolické komunity v Ázerbájdžánu.
Obzvláště mě těší rovněž srdečné vztahy, které katolická komunita udržuje s muslimskou, pravoslavnou a židovskou komunitou, a je mým přáním, aby se tato znamení přátelství a spolupráce dále rozrůstala. Tyto dobré vztahy nabývají velkého významu pro mírové soužití a pro pokoj na světě a ukazují, že mezi věřícími různých náboženských vyznání je možné udržovat srdečné vztahy, úctu a spolupráci s ohledem na dobro všech.
Vazba na pravé náboženské hodnoty je naprosto neslučitelná s pokusy násilně vnucovat druhým své vlastní představy, skrývaje se za svaté jméno Boží. Víra v Boha je naopak zdrojem a inspirací ke vzájemnému porozumění, úctě a vzájemné pomoci ve prospěch společného dobra celé společnosti.
Kéž Bůh obdaří Ázebájdžán harmonií, mírem a prosperitou.
Přeložila Johana Bronková
Další články z podrubriky Promluvy
odeslat článek
vytisknout článek
