Vatikán.
Dnes dopoledne se ve vatikánské bazilice slavila poslední tématicky zaměřená neděle Svatého roku milosrdenství. Bohoslužbou, která byla určena sociálně marginalizovaným lidem, a to nejen bezdomovcům, vyvrcholil třídenní program, na který se do Věčného města sjelo 6 tisíc osob z několika zemí Evropy. Pouť uspořádalo mezinárodní sdružení
Fratello založené k tomuto účelu. Svatopetrská bazilika zůstala po této 33. neděli v mezidobí jediným chrámem, ve kterém je - a bude až do 20. listopadu - otevřena Svatá brána. V ostatních římských bazilikách, diecézních katedrálách a kostelech na celém světě byly Svaté brány dnes uzavřeny.
Petrův nástupce ve své homilii podal exegezi prvního čtení z knihy proroka Malachiáše (3,19-20a) a dnešního evangelia (
Lk 21,5-19). Oba texty kladou důraz na den Páně, tedy na pomíjivost nejen jednotlivého lidského života, ale i celého světa a na skutečnost, že dějiny budou mít svůj konec. Právě otázka po životních jistotách a po tom, na co je třeba spoléhat a na co nikoli, byla ústředním tématem první části promluvy. Papež František mimo jiné řekl:
„Ježíš pevně vybízí nebát se otřesů žádné doby, ani těch nejtěžších zkoušek a nespravedlností, kterým jsou vystaveni Jeho učedníci. Žádá vytrvalost v dobrém a plnou důvěru v Boha, který neklame: „Ani vlas z hlavy se vám neztratí“ (Lk 21,18). Bůh nezapomíná na svoje věřící, drahocenný majetek, kterým jsme. Táže se nás však na smysl naší existence. Obrazně řečeno jsou tato čtení jakýmsi „cedníkem“ plynutí našeho života, připomínají nám, že téměř všechno na tomto světě pomíjí jako tekoucí voda. Existují však cenné skutečnosti, které zůstanou jako drahocenný kámen v cedníku. Co zůstává? Co má v životě cenu? Jaké bohatství nepomíjí? Dvě určitě: Pán a bližní. Toto jsou dvě největší dobra určená k lásce. Všechno ostatní – nebe, země, ty nejkrásnější věci, včetně této baziliky – pomíjejí. Nesmíme však z života vylučovat Boha a bližní.
A přece právě dnes, když se mluví o vylučování, přijdou hned na mysl konkrétní lidé; nikoli zbytečné věci, ale cenní lidé. Člověk postavený Bohem na vrchol stvoření je často skartován, protože se dává přednost věcem, které pomíjejí. A toto je nepřijatelné, protože člověk je v Božích očích tím nejcennějším bohatstvím. A je na pováženou zvykat si na tuto skartaci. Je třeba se znepokojovat, když je svědomí umrtvováno a nevšímá si už bratra, který strádá opodál, či vážných problémů světa, které se stávají jen obehranými refrény televizního zpravodajství.
Dnešek, drazí bratři a sestry, je vaším dnem Svatého roku. Svojí přítomností nám pomáháte naladit se na vlnovou délku Boha a vidět, co vidí On. Bůh neulpívá na zdání (srov. 1 Sam 16,7), nýbrž „spočívá očima na chudém a pokorném“ (Iz 66,2), na mnoha chudých Lazarech dneška. Jak nám škodí nevšímat si vyloučeného a skartovaného Lazara (srov. Lk 16,19-21)! Znamená to odvracet tvář od Boha. Je to příznak duchovní sklerózy, soustředí-li se zájem na věci, které se mají vyrábět, místo na lidi, které máme mít rádi. Tak dochází k tragickému protikladu naší doby: čím větší je pokrok a možnosti, jež jsou dobrem, tím více je těch, kteří k němu nemají přístup. Je to obrovská nespravedlnost, která nám má dělat starosti mnohem více než to, kdy a jak nastane konec světa. Nelze totiž přebývat klidně doma, zatímco Lazar leží přede dveřmi; v domě toho, kdo se má dobře, není pokoj, když chybí spravedlnost v domě všech.“
PLNÉ ZNĚNÍ papežovy homilie je ZDE
(mig)
odeslat článek
vytisknout článek
