Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Papežský kazatel o. Raniero Cantalamessa dnes dopoledne potřetí vystoupil před Svatým otcem Františkem a římskou kurií s adventním rozjímáním, tentokrát věnovaném „střízlivé opojnosti Ducha“. V úvodu předeslal, že tak zamýšlí popřát papeži Františkovi k jeho zítřejším osmdesátinám. Téma „střízlivé opojnosti“ z hymnu sv. Ambrože vychází z výzvy sv. Pavla, se kterou se obrací k věřícím v Efesu.: „Neopíjejte se vínem, vede to jen k výstřednostem, ale dejte se naplnit Duchem“ (Ef 5,15-20). Milánský biskup a další církevní otcové si při rozvíjení této myšlenky pohrávali s analogiemi a kontrasty mezi materiálním a duchovním opojením.

“Analogie spočívá ve skutečnosti, že oba druhy opojení vzbuzují veselí, dávají zapomenout na veškerá trápení a umožňují opustit sami sebe. Rozpor tkví v tom, že zatímco materiální opojení alkoholem, drogami, sexem a úspěchem vede k rozkolísanosti a nejistotě, duchovní opojnost ukotvuje v dobru. Při prvním typu opojení opouštíme své rozumové schopnosti a žijeme pod jejich úrovní, při druhém vycházíme sami ze sebe, abychom přesáhli svou racionalitu. Pro oba případy se užívá slova „extáze“ (což je také jméno nedávno vyvinuté vražedné drogy). Jednou je to však extáze směrem vzhůru, podruhé směrem dolů.“

Jak tedy píše sv. Cyril Jeruzalémský (Cat. XVIII, 18-19, PG 33,989), ti, kdo o Letnicích považovali apoštoly za opilé, vlastně měli pravdu – pouze se mýlili v tom, že připisovali jejich opojení běžnému vínu, zatímco šlo o nové víno, vylisované z pravé vinné révy, kterou je Kristus. Apoštolové byli opojeni, avšak onou střízlivou opojností, která zabíjí hřích a vnáší do srdce život. Co dělat, abychom tento ideál střízlivé opojnosti vtělili do dnešního dějinného a církevního rámce?, ptal se papežský kazatel.

“V minulosti bylo v křesťanské – zejména seminární a řeholní – formaci vštěpováno pořadí, které postupovalo od střízlivosti k opojení. Jinými slovy, za nástroj k dosažení duchovního opojení či vroucnosti byla považována právě střídmost, tedy odříkání věcí tělesných, zřeknutí se světa, jedním slovem umrtvování.“

Zdědili jsme spiritualitu, pro kterou bylo duchovní opojení, tedy sjednocení s Bohem, výsledkem dlouhého tříbení, a tudíž vyhrazené pouze „dokonalým“. Druzí se měli zabývat zejména umrtvováním a bojem s vlastními nedostatky, aniž by si nárokovali, že někdy přímo a silně zakusí Boha a jeho Ducha.

“V základu takového pojetí stojí veliká moudrost a zkušenost a nic z řečeného nesmíme považovat za překonané. Je nicméně nutné podotknout, že takové rigidní schéma postupně opouští důraz na milost a posouvá se k lidskému úsilí, přechází od víry k činům, až někdy hraničí s pelagianismem. Podle Nového Zákona jde o souběžné a zároveň kolující skutečnosti – střízlivost je nutná k dosažení opojnosti Ducha, opojnost Ducha je nezbytná k praktikování střízlivosti. Askeze bez silného podnětu Ducha by byla prázdnou námahou a jejím výsledkem jen chlubení vlastním tělem, jak by řekl sv. Pavel.“

Jak ale tentýž apoštol připomíná, záludnosti těla máme ničit s pomocí Ducha (Řím 8,13). Duch nám tedy byl dán především proto, abychom se byli schopni umrtvovat, a teprve v druhé řadě jako ocenění naší askeze, vyvodil italský kapucín a poukázal na cestu, postupující v opačném pořadí.

“Jde od opojnosti ke střízlivost a je to cesta, které Ježíš učil své apoštoly. Ačkoli učitelem a duchovním direktorem apoštolů byl sám Ježíš, oni sami před Letnicemi nebyli schopni uvést do praxe téměř žádné z evangelních přikázání. Když ale byli o Letnicích naplněni Duchem svatým, všímáme si jejich změny. Náhle byli schopni snášet pro Krista veškerá příkoří a dokonce podstoupit mučednictví. Duch svatý byl příčinou jejich horlivosti, spíše než jejím účinkem.“

Dnešní sebejistý svět, který vzdoruje evangeliu, může zdolat pouze silné víno Ducha, a vymanit jej z jeho ryze lidské racionalistické střízlivosti, která se vydává za „vědeckou objektivitu“, uzavíral o. Raniero Cantalemessa třetí adventní kázání pro papeže Františka a římskou kurii.

(jag)