VaticanNews.va

   20. 2. 2020

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.6570
Poslechem z webových stránek.4031
Četbou textů na webových stránkách.6441
Poslechem i četbou.3787


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Papež František k americkým biskupům: Když se mnou nesouhlasí, obviňují mne stejně jako vás

Mějme na srdci lidi, kteří nás doprovázejí životem

Papež: Nesuďte, nezatracujte – ale jdětě a hlásejte evangelium!


Cirkev cz Liturgie cz Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů NAVRCHOLU.cz
 
Publicistika

 Komentáře "Církev a svět" 

4.6.2017 

Politika posedlá nebeským rájem - 3. část

Autonomismus

Fabrice Hadjadj

Druhý vzorec oddělování: pozemské město vedle nebeského

Když teokracie překročí meze, musí se utvrdit autonomie časné moci. Tento AUTONOMISMUS může mít dvě formy. První je optimistická a centralizující; ta druhá je pesimistická a tržní. První lze označit za absolutismus. Ten nastupuje například s Filipem Sličným, který 7. září 1303 v Anagni nechal zajmout papeže Bonifáce VIII., obvinil jej z hereze a zablokoval jeho politické ambice. Právníci francouzského krále vytvářejí teorii absolutismu. Tvrdí, že jsou vlastně dva „Kristovi náměstci“. První je pro časný řád, totiž král, který je très chretien – velice křesťanský, druhý je pro duchovní řád, a tím je římský papež. Je na králi, aby zajistil obecné pozemské blaho, aniž by se z toho zodpovídal papeži. Papež má přivádět do ráje a ponechat veškerou péči o pozemskou obec na tom prvním, který nad sebou nemá nikoho jiného než samotného Boha.

Anglie, proniknutá tímto separatismem, upadne do anglikánského schizmatu, a Francie se už nezbaví svojí galikánské náklonnosti. Katolický král se na každý pád musí vyrovnávat s Reformací. Zachovat jednotu křesťanství pod královskou vládou je však obtížné. Vypuknou náboženské války, které na králi žádají, aby přestal být velice křesťanský. Lze se dokonce domnívat, že vyhrocený absolutismus, který si nárokuje úplnou politickou autonomii, vede nutně k antikatolickému nacionalismu. Velmi křesťanský král je tak možná předchůdcem Francouzské revoluce; „nejstarší dcera církve“ strojí pohřeb svojí matky. Charles Péguy poznamenává, že všechno začíná přechodem od rytíře svatého Ludvíka k právníkovi Filipovi Sličnému, od nebeské pokory ke svrchovanosti královského dvora: „Když Francouzská revoluce popravila krále, nepopravila královskou hodnost, nýbrž modernost. Byla to modernost, která popravila jinou modernost. Když se král stal kupcem, musel se najít ještě schopnější kupec. A když se stal filosofem, bylo třeba najít ještě většího filosofa. A nastolila se spravedlnost“ (Ch. Péguy, Note conjointe sur M. Descartes, in Oeuvres en prose completes, Gallimard, Paris 1992, díl III., str. 1355).

Poněvadž se s nástupem Reformace již nelze shodnout na evangeliu, je třeba se v zájmu určitého sociálního smíru zřeknout myšlenky, podle níž je možné ustanovit na zemi spravedlnost pod nebeským patronátem. Protestantismus a jansenismus prosazují dvě ideje. První říká, že milost opovrhuje přirozeností: Boží království vládne v srdcích, svou podstatou patří k třetímu řádu, tedy k lásce, a je odděleno od rozumového a tělesného řádu. Druhá idea říká, že vzhledem ke zkaženosti lidí a kvůli malému počtu vyvolených musel Bůh zorganizovat svět tak, aby hříšníci mohli konat dobro navzdory všemu skrze Jeho „neviditelnou ruku“. Politika se musí odlišit od mravního řádu. A kde se chce tento řád všech neřestí zbavit, musí se politika většině z nich přizpůsobit. Velikostí člověka – říká Pascal – „je umění vyvodit ze žádostivosti přesto krásný řád“ (Myšlenky, §97). Jansenista Pierre Nicole ve svém traktátu O lásce a sebelásce tvrdí, že „osvícená“ sebeláska, třebaže na onom světě vede do pekla, má v tomto světě stejné účinky jako láska: marnivost vede k dávání almužny, pýcha k větší pokoře než mají druzí a zbabělost je mírotvorná... Obojakost viditelného a neviditelného, vnějšího skutku a úmyslu tak způsobuje, že duchovní neřest, která nebude mít podíl v nebeské obci, je dobrou služebnicí pozemské obce stejně jako ctnost. Obě království tak žijí vedle sebe, odděleny nepropustnou stěnou. Otázka víry se tím stává soukromou záležitostí, veřejné právo se zříká jakéhokoli zaměření k Božímu Soudu a spokojí se s vytvářením rovnováhy mezi individuálními choutkami.

To je pokušení liberalismu. Ten vychází z „obsesivního strachu před občanskou válkou“ a snaží se zničit to, co považuje za její příčiny, totiž touhu po pozemské slávě a nárok na uskutečnění pravdy.

Postava hrdiny se stává podezřelou. Nežene jej snad pýcha? Přednost dostává mírumilovnější postava obchodníka. Náboženství se dosud ctí, ale separovaně. Nebyl to ateismus, který zbavil záležitost spásy jakékoli sociální zřejmosti, nýbrž křesťanská teologie podezření: jedině Bůh zkoumá srdce a ledví, jedině On ví, zda si zasloužím nebe či peklo. Jediné stopy na cestě k ráji se nacházejí ve skrytu naší duše. Nebeské dobro milosti nemá nic společného s pozemským dobrem prosperity.

O tento protiklad dvou království se významně zasadil Kant. Nikdy není dostatečně zdůrazňováno, že tento obránce rigorózní morálky je zároveň zastánce politického liberalismu. Idea morální či náboženské politické moci je podle něho protimluv, poněvadž politika se zaobírá vnějšími skutky, zatímco morálka, kterou si zasluhujeme nebe, si všímá skrytých úmyslů srdce.

„Proto také ty čas od času obměňované a často protismyslné návrhy šikovných prostředků, jak učinit náboženství v celém národě zvučnějším a zároveň silnějším; takže lze zvolat: Ubozí smrtelníci, u vás je stálá jen nestálost! Když už tyto pokusy dospěly tak daleko, že obec je schopná a ochotná naslouchat nejen starým zbožným naukám, ale i jimi osvícenému praktickému rozumu (pro náboženství to je naprosto nezbytné); jestliže (po lidském způsobu) moudří lidé nevytvářejí (jako klérus) dohody jen sami mezi sebou, ale tvoří projekty jako spoluobčané, aby tím dávali většinou najevo, že usilují o pravdu; a jestliže se národ podílí (byť ještě ne do nejmenších podrobností) na obecně pociťované a na autoritě nezaložené potřebě nutného vzdělávání své morální vlohy: pak lze jen doporučit pokračování v zaběhnutém chodu, protože prostě jsou na dobré cestě, pokud jde o ideu, kterou následují“ (I. Kant, Konec všech věcí).

Lze tady rozpoznat odpověď kupce Legendra ministrovi financí Ludvíka XIV. Colbertovi, který se jej otázal: „Co můžeme udělat, abychom vám pomohli?“. Legendre mu odvětí prostě: „Nechejte nás jednat“. Byl to předchůdce Kanta. Veřejná moc nemůže požadovat morální a duchovní jednání, což přísluší pouze osobní vůli. Neměla by nás nicméně veřejná moc k tomuto jednání disponovat? Kant říká, že je spíše zapotřebí „ponechat zaběhnutý chod světa“. Ve skutečnosti si myslí, že spravedlnost je pouhá správnost. Namísto politiky obecného dobra stačí jakási mechanika individuálních zájmů. A takto se společnost může orientovat „k věčnému míru“:

„Problém instituce státu, jakkoli to může znít tvrdě, je řešitelný i v lidu tvořeném ďábly (pod podmínkou, že mají intelekt) [...] Problém tohoto druhu musí být vyřešen. Ve hře totiž není morální zdokonalení lidí, nýbrž jde o to vědět, jak by bylo možné využít mechanismus přírody na organizaci konfliktu jejich nevraživých emocí, takže by se sami vzájemně zavázali podrobit se donucovacím zákonům a nastolit stav míru, v němž moc patří zákonům“ (I. Kant, K věčnému míru).

Mimořádný text, podle něhož jediný možný pozemský ráj může vzejít z dohod pekelných mocností. Bernard de Mandeville (1705) ve své Bajce o včelách tuto mechanickou prozřetelnost už navrhoval. V úlu, kde je více ničemů než dobrých, všechno vede ke všeobecné prosperitě: „Ačkoli je všude samá neřest, celek je přesto rájem. [...] Harmonie koncertu je výsledkem kombinace zvuků, které jsou zcela opačné. Tak i členové společnosti, kteří jdou absolutně opačnými cestami, si takřka proti své vůli pomáhají.“ Lotři dávají do oběhu peníze lakomců. Mlsní financují potravinový průmysl. Parádnice zachraňují tisíce chudých, které zaměstnávají výrobou svých tretek. Vrazi vytvářejí pracovní místa v policii. A nakonec, čím by byla ctnost našich děvčat bez prostituce? Představte si hordu námořníků, kteří po několika měsících mořské abstinence zakotví a naleznou zavřený nevěstinec. Tito námořníci vtrhnou do našich domů a budou znásilňovat naše ženy a dcery. Klášter je proto chráněn nevěstincem. Panna by bez nevěstky dlouho takovou nezůstala. Ctnost jedněch předpokládá neřesti druhých. Má se tedy ráj stát komplicem gehenny?

Z knihy Paradiso alle porte (saggio su una gioia scomoda), Lindau, Turín 2013, str.55-57
přeložil Milan Glaser.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
25.6.17 O politice posedlé nebeským rájem - 6. část
18.6.17 Politika posedlá nebeským rájem - 5. část
11.6.17 Politika posedlá nebeským rájem - 4. část
28.5.17 Politika posedlá nebeským rájem - 2. část
21.5.17 Politika posedlá nebeským rájem - 1. část



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2020 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Záznam aktuálního pořadu

Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papež: Tichost spojuje, hněv rozděluje

Pokračuje vyšetřování finančních a realitních investic státního sekretariátu

Rada kardinálů se věnovala podrobné kontrole nové apoštolské konstituce

Američtí skauti vyhlásili bankrot kvůli pedofilním deliktům

Nezapomínat, že milost je zdarma

Papežské poselství k jubilejnímu roku v Kostarice

Aleppský arcibiskup: Křesťanů ubývá, ale kostely jsou stále plné

Sixtinská kaple se představila ve své dávné nádheře

Kardinál Bo vybízí ke zrušení zákazu volebního hlasování pro duchovní

Turínské plátno poprvé přezkoumal plastický chirurg

Papež, jak jsem ho poznal – nová kniha italského vatikanisty

Papež posílá budoucí diplomaty na rok do misií

 Nově na webu
Svatý otec: O blahoslavenstvích – Blahoslavení tiší

Publicistika: O osvobozující milosti

Publicistika: Příspěvek do diskuse o kněžském celibátu v synovské poslušnosti papeži

Rozhovory: Papež vybízí k rozhořčení - nesmíme si zvykat na zlo

Homilie: „Opovržený, opuštěný od lidí“ (Iz  52,2-3)

Archiv zpráv únor 20
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
242526272829 

Starší zprávy >

Náš tip

Žena je vrcholem tvorstva, z ní plyne spása

Miguel Ángel Fiorito S.I. - Mistr dialogu

Admirabile signum