Nový portál Vatikánského rozhlasu

Na rozdíl od antických mystiků neusiluje spotřební exkluzivnost o přilnutí k principu veškerého stvoření. Neubírá se k bytí, nýbrž k nicotě. Spotřebitel, který si neváží trvání a odolnosti, nenechává se uchvátit vděčností za to, co dostává a je nedocenitelné, stává se subjektem bez světa. Sedí na veškerenstvu reklamních letáků a domácích odpadků v knížectví prázdnoty, ba dokonce vakua. Ostatně vzhledem k tomu, že už neexistuje žádné transcendentní pravidlo, které by uspořádalo jeho kupní sílu a přiznalo realitě nezpeněžitelnou povahu, zkrátka protože už neumí být, stává se jměním. Žádá se po něm, aby se sám stal zbožím a nebyl ničím jiným než průmyslovým materiálem vhodným k výrobě Nového Adama. Nakonec konzumuje sám sebe. Vždyť co je bezprostřednější než sebepozření?

Bída tohoto podtlaku vzbuzuje nové sny. Člověk není to „pravé ořechové“! Je pochybený od samého počátku. Je narušován svými geny. Tato loutka se přežila a její kousky na jevišti nás už přestaly bavit. Je zbytečné měnit její životní podmínky, pokud se nezmění on sám. Bylo by to jako snaha namalovat růži exkrementem. Nedali jsme se nijak oklamat starou legendou o prvnotním hříchu, když mluvila o jedu, který nám proudí v žilách a předává se pokrevně. Ostatně už Dante opěvoval nezbytnost „trasumanar“ - „znadlidštění“ (Dante, Ráj, I,70, přel. O.F. Babler, SNKLU, Praha 1965). Právě o to jde. Není to však Bůh, od něhož bychom se mohli nadít této milosti, musíme si ji zhotovit sami. Tento transhumanismus tedy není tak docela „trans“, poněvadž musí vzejít z dovednosti našich rukou. Protože však chce skoncovat s člověkem, uvádí nás do POST-HUMANISMU. K této obrovské mutaci vedou dvě cesty.

Tou první je posthumanismus projektovaný technicky. Jeho přívrženci jej nazvali velmi výmluvně paradise-engineering. Toto rajské inženýrství se zaobírá hlavně virtuálnem a překonává tak především spotřební exkluzivitu. Předně se v mysli vybaví Arkádie, počítačové hry a další simulovaná dobrodružství. Virtuálnost je však také tesklivost, jako u nostalgika, který žije mezi postavičkami vzdálených epoch, u milovníka kina, jehož probudí jenom Bergman a Kubrick anebo u spisovatele sžíraného přáním Plejády. Jeho tělo je pouze přechodným místem; opravdu oslaveným tělem bude kniha, která ponese jeho jméno, bude vázaná v kůži a se zlatým tiskem, takže její stránky nikdy neupadnou do zapomnění. Mladí, jež jsou oddáni informačním orgiím, jsou svým způsobem jasnozřivější; vnímají neodkladnost totální destrukce, v hloubi jsou podrážděni svými otci a nevidí před sebou jinou cestu než strnutí. Názvy některých videoher mluví samy za sebe: Time Crisis, World of Warcraft, Dead Space (které patří k takovému druhu simulací, jež jsou specialisty nazývány survival horror)...

Dotykové technologie nám slibují speciální kombinézy, které kromě vizuálního a sluchového vjemu, budou simulovat hmatové vjemy. Mohli bychom tak otevřít nové průlomy do našich těl, prodloužit je za pomoci chapadlového penisu, který bude raketometem, a několikanásobně žít a umírat v pixelové kůži všech možných hrdinů. Zcela oprávněně to konstatují nedávné Dějiny prostoru od Danta po internet: „Dnešní proselyté kyberprostoru prezentují svoje prostředí jako ideální teritorium, přesahující hmotný svět. Kyberprostor není náboženský konstrukt. Tento nový digitální svět lze však interpretovat jako pokus o vytvoření technologické náhražky křesťanského nebe“ (WERTHEIM, Margaret. The Pearly Gates of Cyberspace: A History of Space from Dante to the Internet. 1. vyd. London : Virago, 2000. 256 s). Poukázal na to již Guy Debord (1931-1994) ve svém díle Společnost spektáklu: „Technika spektáklu nerozehnala náboženská mračna, do nichž lidé vkládali svoji separovanou moc. Touto technikou se pouze více spojili s pozemskou bází. Tak je sám život ještě pozemštější a nedýchatelný. Neodhazují už do nebe, ale si drží tady jeho absolutní odmítnutí, svůj klamný ráj.“ Hráči nejsou vůbec stupidní. Kdo se stane vězněm komputeru přibírá do svého slangu označení no game no life.

Zatímco však váš avatar koná svoje divy, vaše kostra se bohužel na židli deformuje. Rajské inženýrství nakonec vstřebává dovnitř všechny vnější protézy. To je nadčlověk. A jeho archetyp? Ryba ve vodě. Anebo domácí spotřebič s náhradními díly. V čem totiž spočívá jeho dokonalost? V dokonalém přizpůsobení se světu. A co je dokonalým vzorem tohoto přizpůsobení? Například měkkýš v ulitě nebo pneumatické kladivo. První má všechno, co potřebuje k plnému a klidnému životu bez antidepresiv, totiž moře a útes. Druhému přesně odpovídá úkol, který je mu vlastní a pro který je vyroben. Nadčlověk je tak nutně podčlověkem. Umí pouze neomezeně rozmnožovat svoji horizontální moc a žádná úzkost stejně jako žádná radost jej od hlavy až patě nemůže strhnout.

Pokud jde o jeho nesmrtelnost, není tu mnoho co věřit. Tato nesmrtelnost je totiž zatížena hypotékou zakrňování a mýcení. Technologický produkt - nadčlověk - dozná rychle svoji prchavost podobně jako všechny technologické výdobytky. Každá „nová generace“ totiž nutně vystrnadí tu předchozí. Stačí deset let či rok nebo pouhý měsíc a smrtelnost bude odvezena na smetiště. Představte si tchýni, která nebude starší než její snacha. Představte si, jak enormní bude Oidipův komplex vůči otci, který jej zplodil a nikdy nezemře. Takováto nesmrtelnost povede jenom k vražednému soupeření a aby ji bylo možno žít, bude zapotřebí bezmezné lásky. Lásky, která uschopní umřít pro druhého...

Druhá cesta post-humanismu, jež vypadá jako opak té první, ale shoduje se ní v tom, že člověka uvádí do stejného stavu, je tzv. deep ecology (hlubinná ekologie). Proti technickému transcendetnu staví svoji pozemkost. Proti poslední utopii se vyzbrojila antickou Arkádií. Napodobeniny se potlačují. Musíme se vrátit k přírodě, mít raději čtyřikrát obrácenou špaldovou galetku z pánve Findus, praktikovat biomagnetismus a makrobiotiku, užívat elixír života či tygří mast a nemít doma krucifix, protože to není feng-šuej, zacházet se zvířátky jako s bratry a s bratry jako s křečky.

La Fontaine nechával mluvit zvířata, aby tak učil morálce. Dnes necháváme lidi mluvit tak, aby si vštípili tupou zvířeckost. Nové pohádky pro nejmenší jsou plné zlých lovců obklopených zvířátky, která hlásají nenásilí. V roce 1942 vznikl Dysneyho film Bambi, a nacistická konference ve Wannsee, na které se sešli odpůrci vivisekce [aby se dohodli na konečném řešení tzv. židovské otázky], postupně upadla v zapomění. Ekologistická zahrada Eden stejně jako technická utopie plánuje radikální vystoupení z dějin a z kultury. Její obsese přírodním zdravím ukládá životu extrémní askesi. Potřebuje také mutanta, a to regresivního. A nabízí jiné konečné řešení. Děti totiž zatěžují ekosystém. Sedm miliard sapiens sapiens je pro planetu příliš a zvířecích přátel člověka není nikdy dost. A máme zde proto luxusní zahradnickou metodu, využívající lidských těl jako hnojiva.

Z knihy Paradiso alle porte (saggio su una gioia scomoda), Lindau, Turín 2013, str.68-72.
přeložil Milan Glaser.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"