Drazí bratři a sestry!
Při mši v Bogotě tento čtvrtek jsme slyšeli, jak Ježíš povolal svoje první učedníky. Tato část Lukáškova evangelia, začínající onou pasáží, vrcholí povoláním Dvanácti. O čem referují evangelisté mezi těmito dvěma událostmi? O tom, že následování vyžadovalo od prvních Ježíšových stoupenců velkou snahu po očištění. Některé předpisy, zákazy a příkazy jim dávaly pocit bezpečí; konání určitých obřadů a praktik je zbavovalo znepokojujících otázek: co se našemu Bohu líbí? Pán Ježíš jim ukazuje, že poslušnost znamená následovat Jeho, a toto následování je přivedlo před malomocné, chromé a hříšníky. Tyto situace vyžadovaly mnohem více než předpis, stanovenou normu. Učili se, že následování Ježíše ve službě Bohu vede k jiným prioritám a jinému uvažování. Pro Pána i pro prvotní společenství je svrchovaně důležité, že my, kteří se nazýváme učedníky, nelpíme na určitém stylu a určitých praktikách, které nás přibližují spíše způsobům některých tehdejších farizeů než k Ježíšovi. Ježíšova svoboda je protikladem absentující svobody těch tehdejších učitelů Zákona, kteří byli paralizováni jeho rigidním výkladem a uplatňováním. Ježíš se nezastavuje u zdánlivě „korektního“ plnění. On naplňuje Zákon, a proto nás vede oním směrem, oním způsobem následování, které předpokládá
jít k podstatě,
obnovit se a
zapojit se. Jsou to tři postoje, které si ve svém životě učedníků máme osvojit.
Prvním je
jít k podstatě. Neznamená to „zrušit všechno,“ co se nám nehodí, protože ani Ježíš nepřišel „Zákon zrušit, ale naplnit“ (srov.
Mt 5,17); spíše zajet na hlubinu má v životě cenu a hodnotu. Ježíš učí, že vztah k Bohu nemůže být chladným přilnutím k normám a zákonům, a tím méně plněním určitých zevnějších úkonů, jež nevedou ke skutečné změně života. Ani naše učednictví nemůže být motivováno pouhou zvyklostí, protože máme potvrzení o křtu, nýbrž musí vycházet z živé zkušenosti s Bohem a z Jeho lásky. Učednictví není něčím statickým, nýbrž ustavičným pohybem směrem ke Kristu; není to pouhá akceptace vysvětlení nějaké nauky, nýbrž zkušenost Pánovy přátelské, živé a činorodé přítomnosti, stálé učení se skrze naslouchání Jeho Slovu. A toto Slovo, jak jsme slyšeli, se nám ukládá v konkrétních potřebách našich bratří. Bude to hlad našich nejbližších jako v dnešním evangeliu (srov.
Lk 6,1-15) anebo nemoc, o níž Lukáš mluví vzápětí.
Druhé slovo: obnovit se. Jako Ježíš „otřásl“ učiteli Zákona, aby vyšli ze svojí rigidity, tak je nyní církev „otřásána“ Duchem, aby opustila svoje pohodlí a svoje přilnutí. Obnova nám nemá působit strach. Církev se stále obnovuje – Ecclesia semper renovanda. Neobnovuje se ze svého rozmaru, nýbrž činí tak trváním ve víře, opřena o pevné základy, aniž by se nechala odvrátit od přijaté evangelní naděje (srov. Kol 1,23). Obnova vyžaduje oběť a odvahu ne kvůli pocitu, abychom si připadali lepší či bezchybní, nýbrž kvůli lepší odpovědi na Pánovo povolání. Pán soboty, důvod existence všech našich přikázání a předpisů, nás vybízí vážit normy, je-li ve hře Jeho následování, když nás Jeho otevřené rány, Jeho křik z hladu a žízně po spravedlnosti vyzývají a vyžadují od nás nové odpovědi. A v Kolumbii je mnoho situací, které od učedníků požadují Ježíšův životní styl, zejména lásku tlumočenou nenásilím, smířením a pokojem.
Třetí slovo je zapojit se. To může pro někoho znamenat ušpinit se a poskvrnit. Jako David a jeho učedníci vstoupili do chrámu, protože měli hlad, a jako Ježíšovi učedníci vešli na pole a jedli klasy, tak je od nás dnes žádáno, abychom rostli v odhodlání a evangelní odvaze, jež pramení z vědomí, že je mnoho těch, kdo mají hlad, hlad po Bohu a hlad po důstojnosti, protože o ni přišli. A kladu si otázku, zda hlad po Bohu, který se mnohým lidem nedostává, nechybí těmto lidem proto, že jsme jim ho vzali svými postoji. Jako křesťané jim máme pomáhat, aby se sytili Bohem, nikoli klást překážky a zákazy jejich setkání s Bohem. Bratři, církev není celnice, má mít otevřené dveře, protože srdce jejího Boha je nejenom otevřené, ale probodnuté láskou, která se stala bolestí. Nemůžeme být křesťany, kteří neustále ukazují na značku „průjezd zakázán“, anebo považovat tento prostor za svoje vlastnictví a zmocňovat se něčeho, co absolutně není moje. Církev není naše, patří Bohu. On je pánem chrámu a žně, pro všechny je místo, všichni jsou pozváni hledat svůj pokrm tady a mezi námi. Jsme pouhými „služebníky“ (srov. Kol 1,23) a nemůžeme být těmi, kdo tomuto setkání překážejí. Naopak, Ježíš nás stejně jako svoje učedníky žádá: „Vy jim dejte jíst“ (Mt 14,16); toto je naše služba. Sytit Božím chlebem, sytit Boží láskou, sytit chlebem, který udržuje při životě. Dobře to pochopil Petr Klaver, jehož liturgickou památku slavíme dnes a kterého půjdu uctít do Cartageny. „Navěky otrokem černochů“ – to bylo motto jeho života, neboť jako Ježíšův učedník pochopil, že nemůže zůstat netečným vůči utrpení těch nejvíce opuštěných a utiskovaných lidí své doby, a musel udělat něco pro to, aby jej ulehčil.
Bratři a sestry, církev v Kolumbii je povolána zasadit se odhodlaněji za formaci učedníků-misionářů, jak jsme ukázali my, biskupové shromáždění roku 2007 v Aparecidě. Učedníků, kteří umějí vidět, usuzovat a jednat, jak to formuloval první latinskoamerický dokument zrozený ve zdejším kraji (srov. Medellín, 1968). Učedníků-misionářů, kteří se dovedou dívat bez dědičné krátkozrakosti, zkoumají realitu očima i srdcem Ježíše, a teprve potom ji posuzují. A riskují, jednají a nasazují se.
Přišel jsem až sem, abych vás utvrdil ve víře a naději evangelia: zůstávejte pevnými a svobodnými v Kristu. Pevnými a svobodnými v Kristu, protože každé upevnění v Kristu nám uděluje svobodu a tak se zračí ve všem, co děláte. Všemi svými silami následujte Ježíše, poznávejte Jej, nechte se Jím povolat, poučit – hledejte ho v modlitbě a nechte se od Něho najít v modlitbě - a zvěstujte Jej s co největší možnou radostí.
Prosme o přímluvu naši Matku, Madonu z Candelarie, ať nás provází na naší učednické cestě, abychom svůj život svěřovali Kristu a byli vždycky misionáři nesoucími světlo a radost evangelia všem lidem.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie