Nový portál Vatikánského rozhlasu

Hereze, do níž mohou v oblasti morální teologie upadnout zavilí kritici papežské exhortace Amoris laetitia, se nazývá objektivismus, a je opakem subjektivismu, ze kterého dotyční v souvislosti s touto exhortací přímo či nepřímo obviňují Petrova nástupce – konstatuje italský filosof Rocco Buttiglione (foto) v rozhovoru s Andrea Torniellim pro internetový portál Vatican Insider.
„Jak poznamenává Dante Alighieri, opakem omylu není pravda, nýbrž opačný omyl. Pravda je úzká stezka mezi dvěma omyly, která mají opačná znaménka,“ dodává. Jako totiž subjektivismus bere v úvahu pouze lidský čin, úmysl a okolnosti, tak objektivismus reflektuje pouze skutkovou podstatu, závažnost materie hříchu.

Papež však ve zmíněné exhortaci „neospravedlňuje hřích, nýbrž přijímá určitou skupinu hříšníků mezi kajícníky, pokud splní obvyklé podmínky.“ Buttiglione komentuje reakci, kterou vyvolalo mezi zmíněnými kritiky vysvětlení, jímž kardinál Müller podpořil exhortaci Amoris laetitia a postavil se za argumentaci italského filosofa. „Myslím, že po předmluvě, kterou napsal k mojí knize kardinál Müller – říká Buttigliione – museli přiznat, že existují polehčující okolnosti, které ze smrtelného hříchu činí lehký hřích. Skutečně totiž mohou existovat případy, ve kterých rozvedení a znovu sezdaní mohou být zpovědníkem - po náležitém duchovním rozeznání - připuštěni ke svátostem. Tato na první pohled převratná novinka ve skutečnosti vždycky byla součástí věroučné tradice církve.“

„Papež neříká, že je takových případů mnoho, pravděpodobně jich v určitých kontextech bude málo a v jiných více. Polehčující okolnosti jsou chybějící uvědomění a ne zcela dobrovolný souhlas. Ve společnosti plně evangelizované lze předpokládat, že těch, kteří nevědí, jaké jsou vlastnosti křesťanského manželství, je velice málo nebo ani neexistují. Ve společnosti, kde šíření evangelia začíná, bude takových případů více. A ve společnosti široce odkřesťanštěné? Netroufám si říci. I kdyby však takových případů bylo málo, jsou inkriminované pasáže Amoris laetitia naprosto pravověrné. Velice závažná by však naopak mohla být vina těch, kteří obviňují papeže z hereze, a to pomluvou, případně vyvoláváním rozkolu a obžalobou z hereze. Pokud by se na ně ovšem nevztahovaly polehčující okolnosti, tedy nedostatek plného uvědomění a uváženého souhlasu, v což já doufám a věřím,“ říká Rocco Buttiglione.

Potom vysvětluje povahu posun, ke kterému po exhortaci Familiaris consortio Jana Pavla II. došlo v Amoris laetitia papeže Františka.

„Papež Jan Pavel II. a nynější Kristův náměstek vycházejí ze stejného teologického základu – vysvětluje italský filosof - a tím je: přijetí rozdílu mezi smrtelným a lehkým hříchem; uznání faktu, že smrtelný hřích může člověk spáchat pouze s plným vědomím a uváženým souhlasem; uznání faktu, že sociální kontext, ve kterém dotyčný člověk žije, může tvořit značnou překážku plného poznání pravdy a způsobit, že se dopouští špatnosti, aniž si to plně uvědomuje a případně je umenšena jeho svoboda konat dobro. Všechny tyto argumenty, nacházíme již ve Familiaris consortio (a v Reconciliatio et paenitentia ), tedy ještě před vydáním exhortace Amoris laetitia. Na tomto společném základě spočívají dvě odlišná disciplinární opatření.

Sv. Jan Pavel II. brání vědomí o nerozlučitelnosti manželství ve svědomí věřícího lidu, zejména maličkých, a zakazuje, aby rozvedení a znovu sezdaní přistupovali k eucharistii, pokud se od sebe neodloučí anebo se nezřeknou pohlavního styku. Neříká však, že v jejich případě neexistují subjektivní polehčující okolnosti, a nepopírá, že jim v některých případech může Bůh udílet milost. Jednoduše říká, že objektivní pohoršení, které způsobují, je příliš velké, než aby mohli přistupovat ke svátostem. Naproti tomu papež František říká, ať je jim také umožněno se kát jako všem ostatním hříšníkům. Ať jdou ke zpovědníkovi, vyznají svoje hříchy, předloží okolnosti spolu s polehčujícími okolnostmi, pokud existují, a zpovědník jim, splňují-li podmínky, udělí rozhřešení. Papež František má patrně za to, že v určitém sociálním kontextu se vědomí o nerozlučitelnosti manželství z povědomí lidu již vytratilo. Není tedy už zapotřebí zamykat ovčinec, protože je prázdný. Nyní je třeba naopak vyjít ven, hledat a přivádět zpět do Pánova domu. Tatáž teologie, dvě odlišná disciplinární řešení, ale ve skutečnosti jediná pastorační linie.“

Na otázku, v čem se kontexty obou zmíněných papežských dokumentů o rodině lišily, Rocco Buttiglione říká: „Kritikové papeže Františka nezmiňují okolnosti vzniku Familiaris consortio. Do té doby byli rozvedení a znovu sezdaní prakticky exkomunikovaní. Byli vyloučeni z účasti na církevním životě a vystaveni pouze invektivám a odsudkům. Familiaris consortio (a nový Kodex kanonického práva) z nich snímá exkomunikaci, vybízí je k účasti na nedělní mši, k udílení svátosti křtu a ke křesťanské výchově jejich dětí. Je to právě známý odstavec č. 84 Familiaris consortio, který zakazuje znovu sezdaným přistupovat k eucharistii, ale zároveň ruší některá předchozí opatření. Amoris laetitia ještě více rozvíjí úsilí o reintegraci rozvedených a znovu sezdaných osob do života církve. Proto lze říci, že mezi sv. Janem Pavlem II. a Františkem existuje navzdory odlišným disciplinárním rozhodnutím hluboká jednota v pastoračním přístupu. Znamená to, že dnes rozvedení a znovu sezdaní nejsou hříšníci a že cizoložství není hřích? Neznamená. Rozvedení a znovu sezdaní dnes zkrátka nejsou „mimořádní“ hříšníci, kteří nesmějí ke zpovědi. Jsou „řádnými“ hříšníky, kteří se mohou vyzpovídat, uvést polehčující okolnosti, pokud existují, a v jistých případech (nevíme, zda je jich mnoho či málo) mohou obdržet rozhřešení.“

Z rozhovoru pro Vatican Insider 20. listopadu
vybral a přeložil Milan Glaser.