Nový portál Vatikánského rozhlasu

Rangún/ Dháka. 1. Setkání papeže s myanmarskými jezuity.
2. „Nemějte strach učit se z vlastních chyb,“ kázal Petrův nástupce při mši, kterou sloužil v rangúnské katedrále s myanmarskou mládeží.
3. Přílet papeže Františka do Dháky, hlavního města Bangladéše.

Buďte odvážní a velkorysí, ale především buďte radostní!, zněla poslední slova papeže Františka na myanmarské půdě. Pronesl je v homilii při mši svaté s mladými barmskými katolíky, která dnes dopoledne (krátce před pátou hodinou ranní našeho času) zahájila čtvrtý den apoštolské cesty do států asijského jihovýchodu.

ad 1. Vraťme se ale ještě krátce k soukromému setkání Svatého otce s myanmarskou jezuitskou komunitou, které se odehrálo na rangúnském arcibiskupství ve středu večer. Pro naše mikrofony je přiblížil o. Mark Raper:

„Papež mluvil jako jezuita a citoval sv. Ignáce, Petra Fabera, Clavera a podobně. V tomto smyslu to bylo velmi krásné setkání. Jeden velmi pohnutý moment nastal, když se ho někdo zeptal: Svatý otče, lidé cestovali až tři dny a sbírali peníze šest měsíců, aby mohli přijet a vidět vás. Jak o tom smýšlíte? Tazatel ale potvrdil, že lidé ze mše odcházeli domů velmi šťastní a že si odnášeli zážitek na celý život. Papež odpověděl: Podívejte, v Duchovních cvičeních se modlíme za dar zahanbení. Musím říci, že jsem zahanben, když lidé tolik obětují a vynakládají proto, aby urazili tak značnou vzdálenost a viděli Petra. Víra mne ale vede k tomu, že cítím nejenom zahanbení, ale také posilu.“

První jezuité přišli do Monského království Bago (Pegu) na území dnešního Myanmaru v 16. století, o sto let později dorazili další členové Tovaryšstva společně s portugalskými osadníky, jejichž potomkem je první místní kardinál Bo. V padesátých letech minulého století byla jezuitům svěřena výuka na kněžském semináři, kterou však vzápětí ukončila léta vojenské diktatury. Podle otce Rapera je pozoruhodné, že o návrat jezuitů v 90. letech požádali sami studenti bohoslosloví. Dnešní myanmarská jezuitská mise čítá zhruba 50 členů, ponejvíce mladých a z větší části dosud procházejících formací. Kromě školství se věnují také službě ve farnostech Kajčinského státu.

ad 2. Prioritou je nicméně práce s mladými Myanmařany, uzavírá australský jezuita, tedy právě těmi, kteří svými pestrými tradičními oděvy a pro evropské ucho exotickými zpěvy a jazyky dnes dopoledne prozářili největší církevní stavbu v zemi, neogotický chrám Panny Marie, počaté bez poskvrny prvotního hříchu. V historickém centru Rangúnu ji na počátku minulého století vystavěl nizozemský architekt Jos Cuypers, jehož otec projektoval amsterdamské Rijksmuseum. Kostel může pojmout půldruhého tisíce věřících, další dva tisíce sledovaly liturgii pomocí velkoplošných obrazovek na vnějším nádvoří a několik tisíc mladých lidí zaplnilo také přilehlé basketbalové hřiště. Sjeli se z mnoha sousedních zemích, a proto bylo v modlitbě věřících kromě jazyků myanmarských etnik slyšet rovněž čínštinu a tamilštinu.

Stojí za zmínku, že místní organizátoři papežské cesty do Bangladéše a Myanmaru se v obou zemích dožadovali výlučného setkání Petrova nástupce s mladými lidmi, což vatikánskou stranu ohromilo. Důvod je nasnadě – téměř čtyřicet procent z celkově pěti set šedesáti milionů obyvatel asijského jihovýchodu je mladších pětadvaceti let. Také katolická církev v těchto zemích má tudíž mladou tvář, kterou papež František v úvodu své homilie nazval „dobrou zvěstí“ a „konkrétním znamením víry církve v Ježíše Krista, který nám přináší nikdy nekončící radost a naději“.

“Někteří si kladou otázku, jak je možné mluvit o dobrých zprávách, když je okolo nás tolik utrpení. Kde jsou dobré zvěsti mezi tolikerou nespravedlností, chudobou a bídou, které vrhají stín na nás a náš svět? Chtěl bych, aby odtud vyšlo velice jasné poselství. Chtěl bych, aby lidé věděli, že vy, mladí muži a ženy Myanmaru, nemáte strach věřit v dobrou zvěst Božího milosrdenství, protože má jméno a tvář: Ježíš Kristus.“

Papež se rozhodl, že bude k mladým posluchačům mluvit „jako dobrotivý otec – či spíše dědeček“, a nabídl jim pár myšlenek na cestě duchovního vedení a rozlišování:

„Nás svět je plný hluku a roztěkanosti, jež mohou udusit Boží hlas. Aby druzí mohli o Bohu uslyšet a uvěřit v Něho, potřebují Jej nalézt v lidech, kteří jsou autentičtí a kteří umějí naslouchat. Takovými zajisté chcete být. Pouze Pán vám pomůže, abyste byli tak ryzí. Rozmlouvejte s Ním proto v modlitbě. Učte se naslouchat Jeho hlasu, mluvte k Němu pokojně z hloubi svého srdce.“

Dalším papežovým doporučením je rozmluva se svatými – nebeskými přáteli, kteří se mohou stát zdrojem inspirace. Jako například svatý Ondřej, jehož svátek připadá na dnešek, a který se z obyčejného rybáře stal velkým mučedníkem. Předtím se ale dopustil mnoha chyb a musel se učit trpělivosti.

„Také vy nemějte strach učit se ze svých chyb! Kéž vás světci vedou k Ježíši a učí vás, jak svěřovat svůj život do Jeho rukou. Víte, že Ježíš je plný milosrdenství. Sdílejte s Ním vše, co nosíte ve svém srdci: obavy a starosti, sny i naděje. Pěstujte vnitřní život tak, jako byste se starali o zahradu či pole. Vyžaduje to čas a trpělivost. Avšak jako pěstitel umí čekat na sklizeň, tak vás Pán, pokud se naučíte trpělivosti, obdaruje hojností plodů, o které se budete moci dělit s ostatními.“

Druhý úkol, který papež svěřil mladé myanmarské církvi, je misijní hlásání. Staňte se posly Ježíšovy dobré zvěsti zejména mezi svými vrstevníky a přáteli, vyzýval přítomné.

„Nebojte se vyvolat rozruch, klást otázky, které vedou lidi k zamyšlení! A nemějte strach, pokud pocítíte, že je vás málo a jste jen roztroušeni tu a tam. Evangelium roste vždycky z drobných kořínků. Dejte se slyšet! Rád bych vás požádal, abyste křičeli, ale ne hlasem. Chtěl bych, abyste křičeli životem, srdcem, a byli tak znamením naděje pro ty, kdo klesají na duchu, rukou podanou těm, kdo jsou nemocní, přívětivým úsměvem vůči tomu, kdo je cizí, a pečující oporou pro toho, kdo je osamocen.“

Toto poslání již mladí katolíci v asijských zemích částečně naplňují. Jak agentuře Fides (29.11.) sdělila koordinátorka Barmské katolické akce Lei Lei Win, takzvaní „zetaman“, tzn. „malí evangelizátoři“, obcházejí nejodlehlejší vesnice v horských a zemědělských oblastech Myanmaru, kam se kněží a řeholníci jen stěží dostávají. Sdílejí život tamní komunity, přinášejí zdravotnickou osvětu a výchovné programy pro děti, a pokud jsou o to požádáni, vydávají svědectví o své víře v Ježíše Krista. Avšak jak upřesnil papež, následovat Krista neznamená „hrnout se dopředu svými vlastními silami“.

„Pán pošle některé z vás, abyste jej následovali jako kněží a stali se tak „rybáři lidí“. Jiné povolá, aby žili zasvěceným životem. A další povolá k manželskému životu, aby se stali milujícími otci a matkami. Ať už bude vaše povoláni jakékoli, buďte odvážní, buďte velkorysí a především buďte radostní!“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy HOMILIE je ZDE

Bůh žehnej Myanmaru! [Myanmar pyi ko Payarthakin Kaung gi pei pa sei] – tímto pozdravem proneseným v barmštině se Petrův nástupce loučil nejenom s místní katolickou církví, ale zároveň s první etapou své apoštolské cesty.

ad 3. Z rangúnské katedrály se totiž vydal rovnou na mezinárodní letiště bývalého hlavního města, aby se vrátil o třicet minut časem zpět a krátce po třetí hodině odpolední přistál v Dháce, hlavním městě Bangladéšské lidové republiky. Kromě tanců v tradičních krojích a květinových darů jej zde přivítali prezident republiky, Abdul Hamid, další státní a veřejní představitelé, desítka bangladéšských biskupů a první, vloni jmenovaný místní kardinál, dhácký arcibiskup Patrick D´Rozario.

„Harmonie a pokoj“ – v tomto duchu se ponese papežova návštěva země se čtvrtou nejpočetnější muslimskou populací ve světě (po Indonésii, Pákistánu a Indii). Místní katolíci považují pouť Petrova nástupce za potvrzení preferenční volby „chudé církve pro chudé“ a zároveň za zahájení jubilejního roku, který připomíná pětisté výročí příchodu prvních křesťanů. V roce 1518 se usadili první portugalští obchodníci v dnes druhé největší metropoli Čattagrámu (angl. Chittagong) na pobřeží Bengálského zálivu. Na sklonku 16. století v oblasti přistáli první jezuitští misionáři – otcové Francesco Fernandes a Domingo D´Souza. Prvně jmenovaný zemřel 14.11.1602 po mučení v podzemní jeskyni a je považován za prvního bengálského mučedníka. Katolíci v Bangladéši tvoří pouhé dvě desetiny procenta – tedy necelých 400 tisíc – z celkové počtu 156 milionů obyvatel, převážně muslimů a menšinově buddhistů a hinduistů. Navzdory své nepatrnosti se místní církev těší mnoha novým povoláním a všech třináct diecézí je obsazeno rodilými biskupy. První z nich – Theotonius Amal Ganguly – byl vysvěcen v šedesátých letech a v současné době probíhá jeho kanonizační proces. Největší etnickou skupinou mezi katolíky jsou Bengálci, kteří rovněž představují 98 procent národní populace. Místní katolické společenství se nicméně téměř z poloviny skládá z více než třicítky (34) domorodých etnik. Katolická biskupská konference byla ustavena na počátku sedmdsátých let a v zemi působí 35 řeholních společenství. Bangladéš, kterému církev slouží zejména na poli zdravotní péče, vzdělání, výchovy a charitativní pomoci, často navštěvovala také Matka Tereza z Kalkaty.

O Bengálsko se ovšem nezajímali pouze katoličtí misionáři – v závěru 18. století (1793) zde přistál William Carey, za kterým následovala Baptistická misionářská společnost a mnohé další organizace z Anglie, Nového Zélandu a Ameriky. V současné době žije v Bangladéši asi 200 tisíc protestantů, tedy třetina křesťanské menšiny. Islám se do Bengálska dostal v sedmém století skrze arabské obchodníky a stoupence súfismu. Od muslimského podmanění země ve 12. století se pak islám rozšířil a prosadil v celé oblasti. Zhruba milionové kmenové obyvatelstvo Bangladéše (členící se do 34 etnik a sedmi hlavních kmenů) naopak vyznává buddhismus, animismus nebo hinduismus. Právě tyto skupiny často konvertují ke katolické víře.

První den papežova pobytu v Bangladéši vyplnily tři protokolární povinnosti. Nejprve římský biskup uctil památku statisíců obětí války za nezávislost, vedené proti Pákistánu v roce 1971, kterým byl vystavěn národní památník několik desítek kilometrů severně od hlavního města. Dále navštívil muzeum a mauzoleum otce vlasti, Šajcha Mudžíbura Rahmána, prvního prezidenta nezávislé země, který rozhodl o její socialistické a prosovětské orientaci. Spolu s jedenatřiceti členy své rodiny byl zavražděn při vojenském převratu v roce 1975, po kterém převzala moc prozápadně smýšlející vojenská junta. Masakru unikly pouze dvě dcery, které zrovna vycestovaly do Evropy, přičemž starší z nich, Šajch Hasína Vadžídová, se o dvacet let později (1996) stala premiérkou Bangladéše. Tento úřad dosud zastává již po třetí volební období a její iniciativě lze přičíst pozvání papeže Františka ke státní návštěvě. Poslední událost odpoledního programu hostil prezidentský palác, kde se papež nejprve soukromě setkal s hlavou státu, právníkem Abdulem Hamidem, a poté oslovil politické a občanské představitele země.

„V dnešním světě žádná jednotlivá komunita, národ či stát nemůže přežít a rozvíjet se izolovaně. Jako členové jedné lidské rodiny se potřebujeme navzájem a závisíme jeden na druhém. Otcové zakladatelé Bangladéše pochopili a snažili se tento princip vtělit do Ústavy. Představovali si moderní, pluralistickou a inkluzivní společnost, kde každý člověk a každá komunita může žít ve svobodě, pokoji a bezpečí v úctě k vrozené důstojnosti a rovnosti práv všech lidí.“

Takováto společnost je pozorná k potřebám všech občanů, zejména chudých, znevýhodněných a těch, kdo nemají hlas, pokračoval. Náleží k nim také uprchlíci, které bangladéšská společnost velkoryse a solidárně přijala, vrátil se římský biskup k problematice Rohingů:

„A dělo se tak před zraky celého světa. Nikdo z nás nemohl nepostřehnout lidské utrpení tolika našich bratří a sester, z nichž většina jsou ženy a děti, směstnané v uprchlických táborech. Je nezbytné, aby mezinárodní společenství přijalo rázná opatření vzhledem k této tak závažné krizi, a to nejenom snahou o řešení politických problémů vedoucích k tak masivnímu pohybu lidí, ale také nabídkou bezprostřední materiální pomoci Bangladéši v jeho snaze účinně odpovědět na tuto urgentní lidskou nouzi.“

Papež dále vyslovil kladné očekávání v souvislosti s páteční ekumenickou a mezináboženskou modlitbou za mír. Jak řekl, půjde o svědectví smiřující a sjednocující moci ve světě, kde je často náboženství – skandálně – zneužíváno za účelem podněcování rozporů.

„Projevilo se to obzvlášť výmluvně společně zaujatým odmítavým postojem po loňském brutálním teroristickém útoku tady v Dháce a jasným signálem, který byl vyslán náboženskými představiteli této země, pro něž nejsvětější jméno Boží nikdy nemůže být vzýváno za účelem ospravedlnění nenávisti a násilí proti lidským bytostem, našim bližním.“

V závěru první promluvy v Bangladéši se papež přihlásil ke „konstruktivní roli katolíků v rozvoji země“ a ocenil svobodu, které se církvi dostává při praktikování víry a charitativním působení. Potvrdil, že zejména ve školách, kde se většina studentů a mnozí učitelé hlásí k jiným náboženským vyznáním, bude i nadále katolická církev prosazovat kulturu setkávání.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY na uvítanou je ZDE

Z prezidentského paláce papež František odjel k odpočinku na apoštolskou nunciaturu do Dháky, postavenou v roce 1973 po navázání diplomatických vztahů se Svatým stolcem.

Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii

(RaVat)