Rádio Vaticana

Dháka. 1. Papež František navštívil Dům Matky Terezy v Dháce.
2. „Nejenom na poli mezináboženského dialogu, ale také ve vlastní katolické komunitě bychom měli pěstovat harmonii,“ řekl papež na setkání s bangladéšským duchovenstvem.
3. „Jako bychom v sobě měli nějaký software, který nám pomáhá rozpoznat plán, který s námi má Bůh, a svobodně s Ním spolupracovat“ řekl Petrův nástupce na setkání bangladéškou mládeží (foto) na závěr šestidenní apoštolské cesty.

ad 1. Poslední den apoštolské cesty do jihovýchodní Asie zahájil papež František soukromou mší na apoštolské nunciatuře v Dháce, která ho hostila po celou dobu návštěvy v Bangladéši. Odtud se poté vydal do asi 8 km vzdáleného Domu Matky Terezy, ve čtvrti Tajgaon ve farnosti Svatého Růžence (Holy Rosary Church). Právě při tomto kostele, jehož počátky sahají do doby portugalských misií ze 16. století, založila v roce 1976 Matka Tereza z Kalkaty dům, do kterého se pravidelně vracela při svých návštěvách Dháky. V současnosti tento dům nabízí pomoc tisícům sirotků a lidem mentálně i fyzicky postiženým.

Misionářky lásky působí také v další dhácké čtvrti „islampur“, kde provozují Dům dětí (Shishu Bhavan). Toto centrum založené na začátku sedmdesátých let se stará především o svobodné matky tzv. biranganas, totiž „hrdinky“, jak nazývají ženy, které byly znásilněny pákistánkými vojáky a donosily své děti. Díky Misionářskám lásky mnoho dětí narozených v tomto centru nalezlo adoptivní rodiny v Evropě, Severní Americe a Austrálii. Na soukromé návštěvě Domu Matky Terezy provázel papeže biskup Paul Ponen Kubi, CSC, biskup Mymensinghu, zodpovídající v Bangladéšské biskupské konferenci za sociální otázky, a představená zdejší řeholní komunity. František pozdravil děti i staré lidi, o něž sestry pečují.

Poté zamířil do nedalekého kostela Sv. Růžence, který byl nedávno povýšen na katedrální chrám nové arcidiecéze Čitagongu. Jeho počátky však sahají až do roku 1580, kdy Portugalci získali povolení usídlit se v této oblasti. Výzdoba tohoto kostela s bazilikálním rozvrhem směšuje hinduistické, muslimské, tradiční bengálské i evropské křesťanské prvky. Při kostele najdeme také jeden ze dvou křesťanských hřbitovů v Dháce a dvě vzdělávací centra: Holy Cross College pro děvčata a Notre Dame College pro chlapce. Nedávno byl vystavěn také nový kostel, schopný pojmout zhruba 2 tisíce věřících. Moderní konstrukce založená nad půlkruhovým půdorysem vychází z ideje mušle odkazující ke křtu. Od roku 1852 spravuje celý tento komplex řeholní kongregace svatého Kříže.

ad 2. Katolická církev v Bangladéši má 375 tisíc věřících, což je 0,24% z celkového počtu 160 milionů obyvatel této země. Působí zde 372 kněží, z nichž je polovina řeholních, a přibližně třináct set řeholních sester. Nevelké společenství věřící však vyvíjí obrovskou činnost na poli školství a charity, spravuje 745 škol a 353 sociálních center. K přijetí svátosti kněžství se připravuje 122 seminaristů. V kostele Sv. Růžence očekávalo papeže asi 1500 kněží, řeholnic a seminaristů, což znamená prakticky veškeré duchovenstvo. „Připravil jsem si osmistránkovou promluvu,“ řekl papež žertem na úvod.

„A proto, abych vás nenudil, předám text promluvy tady kardinálovi, který ji nechá přeložit do bengálštiny, a já vám řeknu něco od srdce. Nevím zda to bude lepší nebo horší, ale určitě méně nudné.“

Improvizovanou promluvu zahájil papež odkazem na knihu proroka Izaiáše (11,1-10), jejíž úryvek o „pučícím výhonku, na kterém spočine duch Hospodinův,“ zazní v úterní liturgii prvního adventního týdne. „Izaiáš tady popisuje drobné i mohutné aspekty života víry a služby Bohu, a o tom - dodal papež – bych rád promluvil k vám, mužům a ženám víry, kteří svým životem vydávají svědectví o Bohu.“ Petrův nástupce ve svém zamyšlení zaměřil pozornost na tři aspekty: kultivaci výhonku; mnohost ratolestí, tedy společenství víry; a nakonec radost, bez níž nelze Bohu sloužit.

„Začněme výhonkem, který klíčí v zemi, tedy u zrnka, které zasel Bůh. Toto zrnko není ani Tvoje, ani moje. A Bůh mu také dává vzrůst. Já jsem výhonek, to může říci každý z nás, neroste však vlastní zásluhou. A co mám dělat já? Zavlažovat. To je pro růst velice důležité. A jak jej zavlažovat? Starat se o toto zrnko, když vyklíčí. Pečovat o povolání, kterého se nám dostalo, jako se pečuje o dítě, jako se pečuje o nemocného či starého člověka. Povolání kultivuje lidská něha. Pokud bude v našich komunitách, presbyterátu a v našich farnostech chybět tato dimenze lidského jemnocitu, výhonek neporoste a uvadne. Je třeba se o něj starat s laskavostí, protože každý bratr v kněžství, každý bratr v biskupské konferenci, každý bratr a sestra v mojí řeholní komunitě, každý bratr a sestra je Boží zrnko. A Bůh jej s otcovskou něhou chová.“

Papež pak zmínil setbu nepřítele, který zasévá plevel koukolu, jež ohrožuje růst dobré setby, a přešel tak k druhému aspektu:

„V zahradě Božího království není jenom jedno zrnko, nýbrž tisíce a tisíce výhonků. To jsme my všichni. Vytvářet komunitu není snadné. Lidské vášně, defekty a omezení komunitní život stále ohrožují. Komunita zasvěceného života, seminární a kněžská komunita i komunita biskupské konference se musí umět bránit před každým rozdělením.“

Svatý otec v této souvislosti připomněl superlativ, kterým kardinál Tauran ocenil Bangladéš, když o této zemi prohlásil, že »je nejlepším příkladem harmonie v mezináboženském dialogu«, na což přítomní reagovali aplausem. „Tento aplaus patří kardinálu Tauranovi, kterého jsme citovali včera na mezináboženském setkání – pokračoval papež. - Budeme však jednat opačně na poli vlastního, katolického vyznání?“ – tázal se dále.

„Také na tomto poli má být Bangladéš příkladem harmonie. Nepřátel harmonie je spousta. Je jich mnoho. Zmíním pouze jednoho. Někdo by mi mohl říci, že se opakuji, ale považuji to za zásadní. Nepřítelem harmonie v náboženské, kněžské či biskupské komunitě nebo v semináři jsou drby. A na to jsem nepřišel já, ale řekl to před dvěma tisíci roky apoštol Jakub ve svém listě. Jazyk, bratři a sestry. Tím, co ničí komunitu jsou špatné řeči o druhém člověku.“

Po terorismu klevet, kterému je třeba čelit kousnutím se do jazyka, se papež zaměřil na třetí aspekt růstu víry.

„Snažte se uchovat si radost. Bez radosti nelze sloužit Bohu. Každý se ptejte: jak na tom jsem v tomto bodě? A v duchu si odpovězte. [...] Radost lze mít i uprostřed obtíží, a třebaže ti neumožní se usmívat, protože máš příliš velkou bolest, zůstane ti pokoj.“

Závěr papežovy promluvy k bengálskému duchovenstvu patřil kněžím a řeholnicím pokročilého věku.

„Věřte mi, že nejvíce mne dojímá, když se setkám s kněžími, biskupy a sestrami, kteří prožili svůj život v plnosti. Jejich oči jsou nepopsatelné, plné radosti a pokoje. [...] Dívejte se jim do očí – zejména ženám – sestrám, kteří prožili celý život ve službě s radostí a pokojem. Jejich zrak je pronikavý, uličnický, zářivý a plný života, protože mají plnost Ducha svatého.“

Řekl v závěru setkání Svatý otec.

ad 3. Posledního hodiny na asijském kontinentu vyhradil papež František setkání s mladými. Na sportovním hřišti dhácké Notre Dame College se jich shormáždilo na 7 tisíc. Tato univerzitní kolej, považovaná za jednu z nejlepších v Bangladéši, byla založena v roce 1949 Kongregací sv. Kříže. Po rozdělení Indie a vzniku Pákistánu v roce 1947 totiž většina vyšších vzdělávacích center a univerzit bengálského regionu připadla Indii. Od roku 1954, kdy byla tato škola přenesena do svého aktuálního sídla ve čtvrti Motijheel, přijímá ke studiu příslušníky všech náboženských vyznání. Každoročně přichází 3 tisíce studentů, z nichž zhruba 125 pobírá stipendia. V současné době však nedostává žádnou vládní podporu a žije tedy výlučně ze školného placeného studenty.

Papež zahájil svou promluvu s odkazem na entuziasmus vlastní mladým a povzbudil je, aby si ho zachovali ve chvílích dobrých i obtížných. Je jistě zapotřebí hledět kupředu a jít s nadšením vpřed. Je však nad jiné důležité ujistit se o tom, že kráčím po správné cestě, abychom světem nebloumali, nýbrž zachovali směr, zdůraznil František:

„Náš život nepostrádá směr, má smysl, jehož se nám dostává od Boha. On nás vede a orientuje svojí milostí. Jako bychom v sobě měli nějaký software, který pomáhá rozpoznat Jeho božský plán a svobodně na něj odpovídat. Jako každý software však potřebuje neustálou aktualizaci. Dbejte o aktualizaci svého programu tím, že budete naslouchat Pánu a přijímat výzvu k plnění Jeho vůle. Je totiž smutné, když sofware není aktualizován – a ještě smutnější, když se porouchá a není k ničemu.”

K volbě správné cesty člověku napomáhá „moudrost víry”, pokračoval papež František. Není to klamná světská moudrost, nýbrž moudrost, kterou zahlédneme v očích rodičů a prarodičů, kteří svou důvěru vložili v Boha. Spatřujeme v nich světlo Boží přítomnosti, světlo, které oni objevili v Ježíši, jenž je moudrostí Boha samého,“ vysvětloval papež.

„Tato moudrost nám pomáhá rozpoznávat a odmítat falešné sliby štěstí. Kultura, která skýtá falešné sliby, nemůže osvobodit, vede pouze k sobectví, jež naplňuje srdce temnotou a hořkostí. Boží moudrost nám však pomáhá poznat, jak přijmout a uhostit ty, kdo jednají a smýšlejí jinak než my. Je smutné, uzavíráme-li se do svého malého světa a stahujeme se do sebe. Pak přijímáme za svůj princip, podle něhož »je to, jak říkám já, anebo sbohem«, a ocitáme se v pasti, uzavření v sobě. (…) Boží moudrost nás otevírá druhým. Pomáhá nám dohlédnout za svoji osobní pohodlnost a za falešné jistoty, které nás činí slepými vůči velkým ideálům, jež život zkrášlují a činí jej hodným života.”

Papež ocenil, že na setkání přišlo také mnoho mladých muslimů a příslušníků jiných náboženství. Jak řekl, tento fakt ukazuje jejich odhodlání vytvářet harmonii navzdory náboženským rozdílům.

„Boží moudrost nám pomáhá hledět za sebe, abychom objevili dobro svého kulturního dědictví. Vaše kultura vás učí úctě ke starším. Jak už jsem řekl dříve, staří lidé nám pomáhají cenit si generační kontinuity. Mají paměť a moudrost zkušeností, jež nám pomáhá vyhýbat se opakování minulých chyb. Staří mají »charisma překlenovat vzdálenosti«, poněvadž zajišťují předávání nejdůležitějších hodnot svým dětem a vnukům. Jejich slova, jejich láska, jejich sympatie a přítomnost nám umožňují chápat, že dějiny nezačínají námi, nýbrž že jsme součástí starodávné »cesty« a realita je větší než my. Mluvte se svými rodiči a prarodiči, neprožívejte celý den s mobilem, ignorujíce svět kolem sebe!”

Pohled do vašich tváří mne naplňuje radostí a nadějí, končil papež František svou promluvu k mladým Bangladéšanům a - stejně jako těsně před tím duchovenstvo – vybídnul je také, aby se za něho nezapomínali modlit.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY k mládeži je ZDE

Petrův nástupce se pak vydal k letišti, kam jej přišla vyprovodit bangladéšská premiérka, aby se vydal na zpáteční cestu do Říma. Na římském letišti Fiumicino přistál papežský speciál v sobotu po 23 hodině.

Během zpátečního letu papež na palubě při tiskové konferenci přibližně hodinu odpovídal na otázky novinářů, kteří jej provázeli.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy TISKOVÉ KONFERENCE je ZDE

Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii

(RaVat)