Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Dnes bych chtěl přistoupit k jádru eucharistické slavnosti. Účastníme se katecheze o mši. Mše se skládá ze dvou částí, kterými je bohoslužba slova a eucharistická bohoslužba, jež spolu souvisí tak těsně, že tvoří jeden služebný úkon (srov. Sacrosanctum Concilium, 56; Všeobecné pokyny k Římskému misálu, 28). Bohoslužba s jejími úvodními a závěrečnými obřady tedy tvoří jediný celek a nelze ji rozdělovat. K lepšímu porozumění se však pokusím vysvětlit jednotlivé její momenty, z nichž každý je s to zasáhnout a vtáhnout určitou dimenzi našeho lidství. Je nezbytné tato posvátná znamení poznat, abychom mohli mši plně prožít a okoušet celou její krásu.

Když je lid shromážděn, začíná bohoslužba úvodními obřady, obsahujícími vstup, pozdrav (Pán s vámi! Pokoj s vámi!), úkon kajícnosti (Vyznávám se, kde prosíme o odpuštění svých hříchů), Kyrie eleison, chvalozpěv Sláva na výsostech Bohu a vstupní modlitbu, která shrnuje úmysly všech a stoupá k nebi. Účelem tohoto úvodu je, »aby shromáždění věřící vytvořili společenství a dobře se připravili ke slyšení Božího slova a k důstojnému slavení eucharistie« (Všeobecné pokyny k Římskému misálu, 46). Není dobrý zvyk přicházet až po kázání s tím, že to stačí ke splnění předpisu. Mše začíná znamením kříže a úvodními obřady, jimiž se začínáme klanět Pánu jako společenství. Proto je třeba nechodit pozdě, ale dříve, abychom se na společnou bohoslužbu v srdci připravili.

Zatímco se obvykle zpívá vstupní zpěv, kněz s ostatními ministranty přichází v procesí do presbytáře, kde pozdraví oltář úklonou a na znamení úcty jej políbí, popřípadě okouří kadidlem. Protože oltář je Kristus, jde o setkání s Kristem. Tato gesta, kterým hrozí, že projdou bez povšimnutí, jsou velice významná, protože hned na začátku dávají výraz skutečnosti, že mše je setkáním lásky s Kristem, který »vydal sám sebe za nás [...] je náš oltář, naše oběť a náš kněz« (srov. Preface 5. Velikonoční). Oltář jakožto znamení Krista je totiž »centrem díkůvzdání, kterým je eucharistie« (Všeobecné pokyny k Římskému misálu, 296).

Potom následuje znamení kříže. Kněz, který předsedá, jím znamená sebe, a totéž činí všichni členové shromáždění, kteří si uvědomují, že liturgický úkon se koná »ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého«. Tady přejdu k jedné drobnosti: Viděli jste, jak se křížem znamenají děti? Často nevědí, co dělají, a zdá se jako by kreslily nějaký obrázek, což není znamení kříže. Prosím tedy maminky, tatínky i prarodiče, aby od začátku učili děti, jak se správně znamenat křížem. A vysvětlete jim, že Ježíšův kříž je jako ochrana. Mše se tedy začíná znamením kříže a celá modlitba se nese ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, takříkajíc v prostoru Nejsvětější Trojice, který je prostorem nekonečného sdílení. Jejím počátkem i cílem je láska Trojjediného Boha, zjeveného a dávajícího se nám v Kristově kříži. Jeho velikonoční tajemství je darem Trojice, a eucharistie pramení vždycky z Jeho probodeného srdce. Když se tedy znamenáme křížem, pak si nejenom připomínáme svůj křest, ale přisvědčujeme, že liturgická modlitba je setkáním s Bohem v Ježíši Kristu, jenž se pro nás vtělil, zemřel na kříži a byl oslaven zmrtvýchvstáním.

Kněz potom pronese liturgické pozdravení oslovením: »Pán s vámi!« nebo jiným podobným (je jich několik) a shromáždění odpovídá: »I s tebou«. Jsme v dialogu. Jsme na začátku mše a máme přemýšlet o významu všech těchto gest a slov. Zahajujeme jakousi „symfonii“, v níž zaznějí rozmanité tóny hlasů, včetně chvil ztišení, ve snaze vytvořit „akord“ všech účastníků, tj. uznat, že jsme oživováni jediným Duchem s tímtéž cílem. Vskutku, »pozdravením a odpovědí lidu se projevuje tajemství shromážděné církve« (Všeobecné pokyny k Římskému misálu, 50). Takto se vyjadřuje společná víra a vzájemná touha být s Pánem a prožívat jednotu s celým společenstvím.

Tato modlící se symfonie, která vzniká, podává vzápětí velice působivý moment, protože předsedající všechny vybídne k uznání vlastních hříchů. Všichni jsme hříšníci. Nevím, možná někdo z vás hříšníkem není... pokud ne, ať zvedne ruku. Nevidím však zvednuté ruce, jsme tedy všichni dobrými věřícími. Všichni jsme hříšníci a proto prosíme na začátku mše o odpuštění. To je úkon kajícnosti. Nejde pouze o pomyšlení na spáchané hříchy, ale o mnohem více. Je to výzva k přiznání, že jsme hříšníci před Bohem a před společenstvím, před bratřími, a to s pokorou a upřímně jako celník v chrámu. Pokud eucharistie opravdu zpřítomňuje velikonoční tajemství, totiž přechod Krista ze smrti k životu, potom první věc, kterou máme udělat, je uznat, jaké jsou naše situace smrti, abychom mohli vstát s Ním k novému životu. Z toho je zřejmé, jak důležitý je úkon kajícnosti. Proto se k tomuto tématu vrátíme při příští katechezi.
Budeme si vysvětlovat mši krok za krokem, a prosím vás učte děti znamenat se křížem.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience