Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Německého filmaře Wima Wenderse fascinuje, jak se u papeže Františka překrývá slovo s činem. „Myslí si to, co číká, a také podle toho žije, což je v našem světě něco neobvyklého“, zdůraznil režisér pro německou redakci Vatikánského rozhlasu (Vatican News). Wenders před několika týdny dokončil dokumentární film nazvaný „Papež František – muž, jehož slovo platí“. Snímek přijde do italských kin v polovině května (v Německu o měsíc později) a podle autora nemá být „biografií pana Bergoglia“, nýbrž „životopisem složeným z papežových idejí“. Za poslední dva roky vedl Wenders s papežem Františkem čtyři dlouhé rozhovory a poté si prohlédl veškerý obrazový materiál pontifikátu ve vatikánském filmovém archivu. Otázky kladla Gudrun Sailerová.

 Papežové jsou mediálně nezaměnitelné postavy – stále v bílé sutaně a téže roli, nehledě na to, jaký konkrétní člověk se za ní skrývá. Papež zůstává papežem, i když se na něj upírá množství pohledů. Co vás jako zkušeného filmového producenta zajímalo na papeži Františkovi?

 „Na papeži Františkovi mne hned v první vteřině poté, co se představil, zaujalo jeho jméno. To, že si vybral jméno sv. Františka z Assisi, bylo velké znamení, a sotva s tím kdo počítal. To jméno bylo také určitým příslibem. Od začátku jsem se proto nadměrně zajímal o to, co dělá, říká a píše. Ohromila mne jeho mluva – neokázalá, prostá, a přece zcela nová.“

Co z toho jste pak našel ve Františkovi jako člověku?

 „Při každém z našich čtyř dlouhých  rozhovorů jsem objevoval, že se zajímá o všechny lidi a je toho mínění, že Bůh miluje všechny lidi stejnou měrou, nehledě na vyznání či dokonce na náboženství. Tento postoj – že Bůh všechny miluje – je podle mého názoru přece něco zcela nového. Velmi se mne to dotklo, protože čím víc jsem ho poznával, tím více jsem si všímal, že je o tom přesvědčený. Myslí si to, co číká, a také podle toho žije, což je v našem světě něco neobvyklého. Vlastně se ani neočekává, že by lidé skutečně stáli za tím, co říkají“.

U papeže Františka promlouvají také vnější znamení…

„To, že skutečně pořád nosí své staré boty a jezdí malými auty, jsou nepatrná znamení, ale dokládají, co si opravdu myslí, a že žije podle toho, co káže. Proto nás zhruba po roce natáčení jednou ve střižně napadl titul: Muž, který drží slovo. Na jeho výkonu úřadu totiž považuji za příznačné, že plně stojí za vším, co říká a dělá“.

Přesto může tento filmový název překvapit, protože pro mnohé lidi je papež František spíše haptický typ, muž gest a dotyků. Jak se to podle vás slučuje s „mužem, jehož slovo platí“?

 „Prohlédl jsem si přibližně všechno, co jako papež řekl, protože jsme měli k dispozici celý vatikánský filmový archiv, kde jsou zdokumentovány všechny cesty a promluvy, ať už v uprchlickém táboře, vězeních, před shromážděním OSN anebo v americkém senátě. Všechno jsem si to pročetl a prohlédl. Kromě toho, co jsme dělali ve vlastních interview, už tedy mělo slovo v celém filmu ústřední postavení. Nechtěl jsem, aby to byl životopisný film o panu Bergogliovi, nýbrž biografie toho, za čím si papež František stojí. A to je jeho slovo.“

Jaké zážitky máte z papeže-komunikátora během natáčení?

„Ve filmu samozřejmě vychází najevo, jak sdílí slovo, s jakou přímostí se lidem dívá do očí a pozorně se obrací ke každému, koho potkává. Všimli jsme si toho také v natáčecím týmu. Bylo nás asi deset, dvanáct – pár asistentů, elektrikář, jevištní technik. Papež vůbec nedělal rozdíly mezi producentem, režisérem a kýmkoli dalším, kdo byl na place. Všechny stejně přátelsky a srdečně pozdravil, s každým si potřásl rukou. V některých filmových dokumentech jsem také viděl, že někdy skutečně chodí hodiny mezi lidmi a každého zdraví, protože chce, aby bylo jasné, že jsou pro něj všichni stejně důležití. To je mimořádný způsob komunikace, kterou vnímá každý, kdo je u toho, tedy nikoli komunikační floskule, ale fakt, že pro něj si všichni lidé jsou rovni.“

Obdobný film, jaký jste zrealizoval s papežem Františkem, dosud ve Vatikánu neexistoval. Dosavadní papežové vystupovali v tomto ohledu zdrženlivě, či se možná spíše ostýchalo jejich okolí. Všiml jste si této vatikánské rezervovanosti také při natáčení?

„Ani ne, především nikoli v jednání s papežem Františkem. A Dario Viganò (prefekt vatikánského Sekretariátu pro komunikaci, pozn. překl.), který to celé zinicioval, byl vysloveně otevřený a od začátku mi řekl – nebudeme ti do toho mluvit, uděláš film, jak to budeš pokládat za vhodné. V tomto smyslu proběhla komunikace vyloženě nebyrokraticky. Pak jsme se samozřejmě trochu dostali pod radarovou kontrolu. Nemyslím si, že o natáčení vědělo moc lidí, možná to mělo být kvůli ochraně papeže Františka, protože jsme pracovali dva roky, než jsme celou věc zveřejnili. Jinak vše probíhalo s takovou průhledností a otevřeností, o jaké lze jen snít…“

 Ve svých filmových dokumentech jsme opakovaně doprovázel neherecké aktéry, ať už to byl fotograf Sebastiao Salgao, anebo kubánští hudebníci z Buena Vista Social Club. Jaké bylo natáčení s papežem, který představoval sám sebe?

„Hned na začátku jsme si s natáčecím týmem vyjasnili, že nikdy papeže Františka nepožádáme o to, aby nějakou otázku nahrával podruhé. Řekli jsme si, že když něco nezachytíme, bude to naše vina, a prostě to nebudeme mít. Nebudeme ho žádat, aby nějak konkrétně gestikulovat anebo se díval na kameru. Všechno, co dělal, tedy bylo zcela přirozené. Opravdu nikdy nehrál, ale stále byl sám sebou.“

Je něco, co jste se s papežem nebo od papeže naučil?

 „To, co mi nejvíce utkvělo, je jeho odvaha, jeho naprostá neohroženost. Je skutečně jedním z nejstatečnějších lidí, proti kterým jsem kdy stál. Pokaždé mne znovu ohromilo, jak se málo ostýchá, jak je otevřený, jak nechráněně předstupuje před ostatní lidi. K tomu člověk potřebuje především odvahu.“

V dětství jste se – mimo jiné – jednou chtěl stát katolickým knězem. Mrzí vás po natáčení s papežem Františkem, že z toho sešlo, anebo spíše cítíte ulehčení?

„Nikdy jsem ničeho nelitoval a nepodléhám nostalgii, vím totiž, proč jsem se tenkrát nevydal na tuto dráhu. Viděl jsem to také u svého otce, který dlouho váhal, zda má studovat teologii, až pak šel na medicínu a ani minutu toho nelitoval. Myslím, že jsem dělal to správné, na čem mi nejvíc záleželo. Je krásné, že díky tomuto filmu s papežem Františkem jsem mohl dělat něco, co se koneckonců týká také mé víry, a to mnohem konkrétněji než v mnoha jiných filmech, ačkoli jsem dosud víru nezamlčoval a je v mých filmech přítomná. Naopak se mi opravdu ulehčilo, když už jsme měli před pár týdny film konečně hotový. Když už totiž člověk něco takového začne, je to veliká odpovědnost, ve které je odkázán pouze sám na sebe. Nikdo mi nemluvil do toho, jaký to bude film a jak papeže zobrazím, což je sice pěkné, ale na druhé straně to znamená, že člověk sám za všechno zodpovídá. A tato odpovědnost pro mne nakonec byla docela velké břemeno…“

Uvedl pro naše mikrofony dvaasedmdesátiletý německý režisér Wim Wenders, který právě dokončil dokument o papeži Františkovi.