Nový portál Vatikánského rozhlasu

(Jan 6,54-55)

Budeme pokračovat v katechezi o mši svaté. Slavení mše, jejíž různé momenty procházíme, se podřizuje přijímání, tedy spojení s Ježíšem. Je to svátostné přijímání, nikoli duchovní, které můžeš uskutečnit doma, když vyslovíš: „Ježíši, chtěl bych tě duchovně přijmout“. Svátostně naopak přijímáme Kristovo tělo a krev. Slavíme eucharistii, abychom se sytili Kristem, který dává sám sebe jak ve Slově tak ve Svátosti oltářní, abychom se Mu uzpůsobovali. Samotný Pán totiž říká: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,56). Ježíšovo gesto, kterým při poslední večeři svým učeníkům dal své Tělo a Krev, ještě dnes pokračuje skrze službu kněze a jáhna, kteří jsou řádnými udělovateli chleba života a kalicha spásy.

Kněz při mši ukazuje věřícím posvěcený chléb, tedy Ježíšovo tělo, poté, co jej rozlomil, a zve je k účasti na eucharistické hostině. Známe slova, která v tu chvíli znějí od oltáře: „Blahoslavení, kdo jsou pozváni k hostině Beránkově. Hle, Beránek Boží, ten, který na sebe vzal hříchy světa“. Inspirují se úryvkem z knihy Zjevení: „Blaze těm, kdo jsou pozváni k Beránkově svatební hostině“ (Zj 19,9), ve kterém se mluví o svatbě, protože Ježíš je ženichem církve. Tato výzva nás povolává k zakoušení niterného společenství s Kristem, zdrojem radosti a svatosti. Je to výzva, která rozradostňuje a zároveň ve světle víry podněcuje ke zpytování svědomí. Jestliže totiž na jedné straně spatřujeme vzdálenost, která nás dělí od Kristovy svatosti, na druhé straně věříme, že jeho krev se „prolévá za odpuštění hříchů“. Všem nám bylo odpuštěno ve křtu a všem bylo odpuštěno či bude odpuštěno pokaždé, když přistoupíme ke svátosti smíření. Nezapomínejte, že Ježíš odpouští stále, nemůže se nasytit odpouštění, zatímco my v žádosti o ně ochabujeme. Když svatý Ambrož uvažuje o spásonosné hodnotě této krve, prohlašuje: „Já, který hřeším, musím stále užívat léku“ (De sacramentis, 4,28). Také my v této víře obracíme svůj zrak na Božího Beránka, snímajícího hříchy světa, a prosíme jej: „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena“. Takový je význam slov, která pronášíme při každé mši.

Zatímco my pak kráčíme v procesí, abychom přijali přijímání, ve skutečnosti nám Kristus vychází vstříc, aby nás k sobě připodobnil. Nastává zde setkání s Ježíšem! Sytit se eucharistií znamená, že se dáváme proměnit v to, co přijímáme. V pochopení této skutečnosti nám pomáhá sv. Augustin, když vypráví o světle, které přijal z Kristových slov: „Já jsem pokrm velkých. Staň se velkým a budeš mne jíst. A nebudeš mě ty proměňovat v sebe jako pokrm pro své tělo, ale budeš proměňován ve mne“ (Vyznání VII, 10,16). Pokaždé, když přistoupíme k přijímání, se více připodobňujeme Ježíši a přetváříme se v něj. Stejně jako se chléb a víno mění v Pánovo tělo a krev, tak se přetvářejí v živou eucharistii ti, kteří ji ve víře přijímají. Knězi, který eucharistii podává a řekne ti: „Tělo Kristovo“, odpovíš: „Amen“, tedy uznáš milost a závazek, který obnáší toto stávání se Kristovým tělem. Přijímání nás sjednocuje s Kristem a vymaňuje z našeho sobectví a zároveň nás otevírá vůči všem lidem, kteří s Ním tvoří jediné Tělo, a sjednocuje nás s nimi. Toto je zázrak svatého přijímání – stáváme se tím, co dostáváme!

Církev mocně touží po tom, aby také věřící přijali Pánovo tělo z hostií proměněných v téži mši, přičemž znamení eucharistické hostiny se plněji vyjadřuje tehdy, když se svaté přijímání podává pod obojí způsobou, ačkoli víme, že podle katolické nauky i pod jednou způsobou přijímáme celého a úplného Krista (srov. Všeobecné pokyny k Římskému misálu, 85;281-282). Podle církevní praxe věřící běžně přistupují k eucharistii formou procesí a s úctou svátost přijímají vestoje, anebo vkleče, podle ustanovení biskupské konference, a to do úst anebo, kde je to dovoleno, na ruku, podle vlastního rozhodnutí (Všeobecné pokyny k Římskému misálu, 160-161). Po přijímání nám ticho a tichá modlitba pomáhají k tomu, abychom v srdci uchovávali přijatý dar. Velmi nám pomáhá, když tuto chvíli ticha prodloužíme a hovoříme v srdci s Ježíšem, anebo když zpíváme žalm či hymnus (Všeobecné pokyny k Římskému misálu, 88), který napomůže společenství s Pánem.

Slavení eucharistie se uzavírá modlitbou po přijímání. Kněz se v ní jménem všech obrací k Bohu, aby mu poděkoval, že z nás učinil své spolustolovníky a žádá jej, aby to, co jsme přijali, přetvořilo náš život. Eucharistie nás posiluje, abychom vydávali plody, květy dobrých skutků, a žili jako křesťané. Je tudíž příznačná dnešní modlitba po přijímání, ve které Pána prosíme, „ať nám svátost, kterou jsme přijali, zjedná uzdravení, vykoření zlo, vždycky nás chrání a posiluje v dobrém“ (Římský misál, středa po 5. neděli postní). Přistupujme k eucharistii – když přijímáme Ježíše, který nás přetváří v sebe, posiluje nás to. Pán je velmi dobrý a veliký.

Přeložila Jana Gruberová