V roce 1968 založil Don Oreste Benzi se skupinou dalších kněží a mladých lidí Sdružení papeže Jana XXIII. 30 let na to získalo status Mezinárodního soukromého sdružení věřících papežského práva. Věnuje se lidem na okraji společnosti ve dvou stovkách zemí světa ? jsou mezi nimi např. Zambie, Bangladéš, Bolívie, Rusko nebo Kosovo. Položili jsme P. Benzimu několik otázek:
Co je charismatem Sdružení papeže Jana XXIII.?
Charismatem je na prvním místě přizpůsobovat život Ježíši ? Ježíši, který je chudý, Ježíši služebníku a výkupné oběti za hříchy světa. Za druhé pak sdílení života těch nejposlednějších. To znamená Já a ty se stáváme ve skutečnosti ?my?, mé a tvé se stává ?naším?. Takže se inspirujeme tímto principem bratrství: ?milujte se, jako jsem já miloval vás?...
Pracujete mezi lidmi na okraji společnosti víc než třicet let. V jakém prostředí a kde se pohybujete?
Začali jsme mezi dospívající mládeží, protože to je ?území nikoho?. Všimli jsme si totiž, že po biřmování ?teenagerové? přestávají praktikovat. A my si přejeme, aby mladí měli blízký vztah s Kristem. Práci mezi dospívajícími se věnujeme všude, kde jsme: v Latinské Americe, v Africe, v Asii.... Dále naše komunity žijí s postiženými, ale také s těmi, kdo nemají rodinu. Naším cílem v podstatě je dát rodinu tomu, kdo ji nemá. Takových domů máme dnes celkem 263 a bylo do nich přijato zhruba 2000 osob. Pak sdílíme život s lidmi závislými na drogách a pracujeme s dětmi ulice. Kromě toho se staráme o žebráky. Chodíme na nádraží a vodíme je do našich ?Betlémských útulků?, zvaných tak podle toho, že je nikdo nechce, stejně jako Ježíše, Josefa a Marii. Za dobu našeho působení, jsme takhle přijali asi 20 tisíc osob. Zůstanou s námi pár dní, pak se většinou seberou a vrátí se na ulici. V 90. letech jsme se začali zabývat také dívkami nucenými k prostituci. Od té doby jich odešlo z ulic asi 5 tisíc. Další, velmi důležitou službou, je práce s vězni.
Co plánujete do budoucna?
Do budoucna máme několik cílů ? uzavírat spolupráci s dalšími sdruženími a skupinami, které chtějí s námi pracovat. Máme například jeden ?kartel? pro boj proti interrupcím. Při interrupcích máme dva zraněné: prvního smrtelně, dítě, a druhého trvale, matku. Chceme zachránit oba dva. Často se chodíme modlit před nemocnice. I když si z nás často dělají šprťouchlata, viděli jsme, že moc modlitby je skutečně věcí Boží prozřetelnosti. A pak Rómové. Navrhujeme zákon, podle něhož by Rómové byli uznáni jako etnická menšina.
Podělíte se s námi o nějaký hezký zážitek z vaší cesty?
Ve vzpomínkách mám nejhezčí zážitky ze setkání na diskotéce. Jdu vždycky tam, kam mě pošlou biskupové ? bez biskupů nic neděláme. Jsme v církvi a vždycky se odvoláváme na naše biskupy. Pamatuji se zvlášť na jedno setkání na diskotéce jménem ?Jiný svět?. Mluvil jsem tenkrát k přítomným o tom, že život je vyznáním nekonečné lásky. Rodiče ho předali, ale nestvořili ho. A pak jsem řekl: ?Bůh je borec! Zatleskejme mu!? A v půl třetí v noci tisícovka mladých lidí tleskala Pánu Bohu... Jeden z těch mladých mě pak zastavil a řekl mi: ?Díky, otče, že jsi přišel.? A dodal: ?Nenechávejte nás samotné!?
A na závěr, jakou radu dáte těm, kdo chtějí vstoupit do světa volontariátu?
Aby si stále víc uvědomovali, že Kristus přišel vytvořit společenství lidí, a tedy tvůj život se stává životem v té míře, v jaké ho nabízíš všem... a z toho jde světlo, tak se rozjasňuje lidský pohled.
Připravila Barabara Castelli. Překlad Johana Bronková.
odeslat článek
vytisknout článek
