Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Evangelizace, křesťanská angažovanost ve společnosti, služba chudým a ochuzovaným lidem, život ve farnosti, důvěryhodnost církve a její vytěsňování z veřejného prostoru – nad těmito i jinými tématy se papež František zamýšlel při setkání s mladými lidmi z francouzské diecéze Grenoble-Vienne. Tamní mládež na začátku listopadu čeká „Efatha! Fest“, kterého se zúčastní více než tisícovka dospívajících obyvatel alpského kraje Isére. Audience v Apoštolském paláci proběhla už v pondělí 17. září, ovšem Svatý stolec zveřejnil přepis papežova dialogu s mladými hosty až v úterý večer.

Římský biskup odpovídal spontánně a s občasnými francouzskými vsuvkami na různorodé dotazy, které však měly společného jmenovatele – základní otázku dnešního mladého katolíka po tom, jak se orientovat v současném světě. Nevyhýbal se přitom ani choulostivým tématům, o kterých, jak si mladí tazatelé postěžovali, s nimi církev příliš nemluví, kupříkladu o sexualitě. „Sexualita je Boží dar, žádné tabu“, reagoval František.

„Má dvojí účel – milovat se a plodit nový život. Je to vášeň – láska je vášnivá a vede k tomu, abys ses tělem i duší vydal, a to natrvalo“. Ježíš neříká, že se z muže a ženy v manželství stane jediná osoba, totožnost či víra, nýbrž jedno tělo – a v tom spočívá velikost sexuality. Sexualitu je nutné prožívat v této dimenzi celoživotní lásky mezi mužem a ženou“.

Římský biskup připustil, že „naše slabost, či duchovní pád nás přivádějí k užití sexuality vně tohoto krásného rámce, jímž je trvalá láska mezi mužem a ženou“. Ovšem v tomto případě jde o hřích, hlavní hřích, podotkl František a varoval mladé lidi před „zpředmětněním sexuality, která se odděluje od lásky a užívá pro zábavu“.

„Pornografický průmysl je zvrhlá sexualita v porovnání s tím, kam ji postavil Bůh. Obchodování se sexem hodně vynáší, ale sexualita je něco více, proto dobře pečujte o svou pohlavní identitu a sexuální rozměr, abyste je dobře připravily na lásku, která vás bude navždy provázet životem“,

naléhal papež. Rovněžtak je Božím darem řeholní či kněžské povolání, zaznělo v odpovědi na další otázku. Doprovázení kandidáta na kněžství či řeholní život má nicméně probíhat v naprosté normalitě, doporučoval římský biskup:

„Děsí mne seminaristé, kteří všelijak pózují, protože to není normální. Chceš být kněz? Tak buď napřed pravým mužem, který jde životem vpřed. Chceš být řeholnice? Nejdřív buď zralou ženou! Nikdy nepopírejme lidskost, protože zlo, které může způsobit neurotický kněz, je skutečně strašné! Totéž platí pro neurotické sestry. Za prvé tedy doprovázet v normálnosti“.

Za druhé je nezbytné doprovázet růst ve víře a za třetí posilovat příslušnost ke společenství, vypočítával František:

„Z kněze se nesmí stát starý mládenec, izolovaný od společenství, nýbrž má být otcem. Je třeba vychovávat kněžské kandidáty k otcovství a bratrství. Stejně tak se řeholnice má stávat matkou mnoha lidí a celého společenství. Sestry ovšem mají oproti kněžím výhodu v tom, že jsou obrazem Panny Marie a církve – proto věřím, že jsou důležitější než kněží“,

vysvětloval Svatý otec.

V rozhovoru se šestnáctiletým chlapcem, který se svěřil se stížnostmi svých gymnaziálních kamarádů na pedofilii a homosexualitu v církvi, František poskytl recept na to, jak předávat poselství církve. „Blízkost a naslouchání, takzvaný „sluchový apoštolát“. A předtím, než začneme mluvit, vydávat svědectví“, vyzdvihl a opětovně vybídl mladé lidi, aby „žili v neustálém pohybu. Jako Ježíš, který tři roky jenom putoval. Zdálo se, že žije na ulici. Když se nevydáte na cestu, půjdete do penze ve dvaceti letech, a to je špatné“, řekl papež. Křesťané jsou naopak povoláni k tomu, aby si ušpinili ruce pro druhé, angažovali se ve společnosti a pracovali.

„Nepohoršujte se, ale bez toho nelze být křesťanem. Kain a Pilát si myjí ruce, ale křesťan si je špiní, aby druhým prokazoval dobro. Křesťanská angažovanost má nicméně dva ošklivé nepřátele – egoistickou uzavřenost a korupci, zkaženost srdce, která vytěsňuje všechny ideály“,

upozornil papež a zavzpomínal na své vlastní mládí:

„Když jsem byl seminarista a mladý kněz v Latinské Americe, bylo to v době kolem osmašedesátého roku, kdy měla největší cenu gerila a politická činnost. Kněz, který pracoval pro chudé, byl automaticky komunista. Dělo se to v důsledku politické situace, ve které se jevilo, že komunisté jako jediní docházejí za chudými a bojují za spravedlnost. Je to právě naopak – evangelium vyvyšuje chudé a chudobu. Nebudeš-li chudý v duchu, nedojdeš blaženosti, nebudeš dobrý křesťan.“

Není nám povoleno shlížet na chudé z výšky – jedině tehdy, když se k nim skláníme, abychom je pozdvihli, připomínal papež a vyjmenoval mnohé druhy nehmotné nouze – od kulturní omezenosti po různé typy závislostí. V dialogu s francouzskými mladými lidmi došlo také na důvěrná osobní sdělení:

„Šest let jsem dělal faráře a byla to nejkrásnější práce ze všech. Nevím, co jsem ve farnosti udělal jako první, už si to nepamatuji. Myslím ale, že kdyby mne dnes jmenovali farářem, šel bych do farnosti, otevřel dveře kostela, posadil se a přijímal lidi. Druhá věc, která mne těší, je chodit po městě a zdravit lidi. „Jak se jmenuješ? Těší mne...“ Dívat se jim do očí...Řeknu ještě něco, na co jste se neptali. Jaká by byla má první rada novým farníkům? Nešiřte klepy. Farnost, ve které jeden druhého nepomlouvá, je svatá. Jak to udělat? Existuje jeden zcela dostupný a bezplatný lék: kousni se do jazyka!“

Víra není idea, nýbrž setkání, řekl papež František na závěr svým mladým návštěvníkům z francouzské diecéze Grenoble-Vienne. Naše příslušnost k církvi není především přináležitost k instituci, nýbrž setkání s Ježíšem, kterého máme následovat, když církev rozkvétá i když je v krizi. Dějiny církve totiž nenesou kupředu velcí organizátoři, politické strany, ba ani papež, ale světci, kteří jdou za Ježíšem.