Nový portál Vatikánského rozhlasu

Na 3. listopad připadá jedno smutné výročí. Před 100 lety byl na Staroměstském náměstí v Praze stržen Mariánský sloup. Zvláštní nicméně je to, že některým lidem se tento čin vůbec jako smutný nejeví a to dokonce do té míry, že bojovně vystupují proti odhodlaným nadšencům, kteří z lidových sbírek pořídili jeho kvalitní kamenosochařskou kopii, shromáždili tisíce podpisů pod svou petici a žádali o jeho obnovu. Důvody jsou prý historické. Sloup byl podle nich pomníkem “politické a ideologické poroby českého národa”, vyjadřoval nadvládu Habsburků” (petice proti obnově sloupu), nebo dokonce “oslavou vítězství krutého násilí nad svobodným vývojem v českých zemích” (petice z roku 2001, čl.4).

Mariánský sloup vznikl na žádost Pražanů, z vděčnosti za uhájení města při švédském nájezdu v roce 1648. Toho roku, 26. července, generál Hans Christoff Königsmark obsadil – díky zradě téměř bez boje - Malou Stranu, Hradčany a Pražský hrad, kde se právě veselila zemská aristokracie u příležitosti innsbrucké císařské svatby. Švédové šlechtice zajali a nechali si za ně vyplatit tučné výkupné, vybrakovali rudolfínské sbírky – včetně skvostů jako Codex Gigas nebo Codex Argenteus, 500 obrazů světových mistrů počínaje Leonardem da Vinci, Rafaelem či Tizianem, nemluvě o drahokamech a knihovně. S podobným osudem se setkaly malostranské šlechtické paláce, připomeňme sochy Adriana de Vriese ze zahrady Valdštejnského paláce, umístěné dodnes v jednom za pavilónů v parku Drottningholmského paláce u Stockolmu (kde jsou přístupné pouze na zvláštní předem podanou žádost pro skupiny, jak jsem měla možnost před pár lety ověřit).

K velkolepé kořisti patřil také válečný arsenál, včetně 132 děl, která našla využití při bombardování pravého vltavského břehu. Proti regulérní armádě, zanedlouho podpořené  posilami maršála Wittenberga a posléze také nástupníka trůnu falckraběta Karla X. Gustava, hájila hradby Starého a Nového města pražského jen nepatrná vojenská posádka. Pod velením zkušeného polního maršála Rudolfa Colloreda, kterému se podařilo uprchnout z Malé Strany, se organizovali k obraně pražských měst řemeslníci, obchodníci a studenti Karlovy univerzity. Proti švédské přesile měli k dispozici jen jediné dělo a v průlomech do hradeb mezi Koňskou a Horskou bránou, kde došlo k nejtužším bojům při říjnových útocících, bojovali sládci a pivovarníci z obou měst dokonce i palcáty a husitskými cepy. Není divu, ještě 30. října Karel Gustav v pokusu vyjednat kapitulaci města, přestože již věděl o Vestfálském míru podepsaném 24. října, varoval- doufejme, že v dobové nadsázce, že dopřeje-li mu Štěstěna vpád, neušetří jeho vojsko ani dítě v matčině lůně. V neděli 1. listopadu vybuchly poslední miny, den na to odtáhli pěšáci a 3. listopadu rovněž švédská jízda, kryjící záda stahujícím se jednotkám.

Setkání švédské armády s Prahou skončilo zkrátka opravdu jinak, než jak si ho vykreslovali protestanští exulanti, očekávající vřelé přivítání osvoboditelů od habsburské nadvlády. Mariánský sloup se stal výrazem této změny. Byl naplněním slibu, který učinil jezuita Klementinské koleje otec Jiří Plachý, na barikádách, kde spolu se stovkou studentů a dobrovolníků bránil Karlův most.

Jistě, náboženství bylo v dějinách notoricky zneužíváno světskou mocí a svědectví o tom nechybí ani v kulturní sféře. Najdeme vypodobení Panny Marie s habsburskou císařskou korunou na hlavě; jistěže ji lze interpretovat jako přenechání svrchovanosti Matce Boží, ale stín podezření, že zadavateli šlo o spojení uctívaného obrazu s trůnem, samozřejmě může zanechat jistou pachuť, budit nedůvěru, nebo přinejmenším připouštět opačné interpretace. Podobně například Zelenkova krásná opera Sub olea pacis et palma virtutis napsaná v roce 1723 u příležitosti korunovace Karla VI. je sice popisována jako alegorické dílo k poctě sv. Václava, avšak při bližším pohledu na libretto působí pro dnešní vkus až nestravitelným dojmem poklonkování před vládnoucí monarchií. Mocenských ambicí nebyla přirozeně prostá ani protestantská strana; vypovídají o nich dodnes ruiny zplundrovaných klášterů z doby, kdy úsilí o homogenní monokonfesní společnost bylo na pořadu dne. V symbolické rovině se mi obzvláště zapsala do paměti trojice soch zdobící jedno z průčelí švédského královského zámku ve Vadsteně (budovaného rovněž ze stavebního materiálu zničeného kláštera v nedaleké Alvastře). Alegorické sochy zde představují Víru, Naději a Vládu.

Proč ale o tom všem mluvím? Na pražském Mariánském sloupu nic podobného nenajdeme. Když 3. listopadu 1918 pražský anarchista a opilec Franta Sauer, ve spolupráci s žižkovskými hasiči a za souhlasu České strany národně sociální a Československé sociálně demokratické strany dělnické, sochu strhnul, přišla naše pět dní stará demokracie o nejkvalitnější dílo raného baroka. Na šest metrů vysokém korintském sloupu ztvárnil Jan Jiří Bendl postavu Panny Marie Neposkvrněné, tak jak vykrystalizovala v dobové ikonografii: ušlechtilá hlava antikizujících rysů ztělesňuje ideál ženské krásy, sepjaté ruce vyjadřují její přímluvu za lidstvo, k jehož rodu patří, nad nějž však vyniká právě skvělým privilegiem, jímž Bůh potvrdil její vyvolení za Matku svého syna - totiž absencí hříchu. V rozích zdvojeného soklu pak vypodobnil sochař anděly válčící s démony války, moru, bídy a hereze. Jistě, jde o alegorické znázornění konce války - a myslím, že zdaleka nejen Třicetileté. Když mluvil před pár lety jeden irácký biskup o tom, co se v jeho zemi rozpoutalo, řekl: zdá se, jakoby démoni vyšli ze země… A v minulém týdnu jsem se dočetla ve statistikách o religiozitě v Evropě - pro naši vlast tristních - že v Česku více lidí věří v existenci temných sil než v Boha. Vlastně to příliš nepřekvapuje, vždyť komu se nedostalo víry, je odkázán pouze do světské sféry, kde o démony není nouze - a snad v skrytu duše prosí Osud, v nějž Češi věří prý ještě častěji, aby jim poslal dobré duchy, které je ze sevření démonů vyprostí.

Nepatřila jsem dříve k nadšeným obhájcům návratu Mariánského sloupu. Spíše jsem z povzdálí sledovala akademické obavy kolegů kunsthistoriků, zda bude případná replika umělecky na výši, zda se zachoval dostatek fragmentů apod. Při bližším pohledu a podrobnějším historickém zkoumání se mi však jeví stále zřetelněji, že by se sloup postavit měl. Důvodů je několik: především příležitost napravit barbarský čin není vždy samozřejmá, a naskytne-li se, neměla by přijít vniveč, dále obdivuhodné úsilí členů Společnosti pro obnovu mariánského sloupu, díky němuž replika sochy Panny Marie již dávno stojí při Týnském chrámu a dřík sloupu v zahradě boromejek, takže debata probíhá pouze v termínech povolení k výstavbě a postoupení místa ze strany magistrátu. Pak je tady rovina ekumenická a otázka smíření církví, v níž je a bude vždy zapotřebí velkorysosti, o niž prosil ve svém listu bratrským církvím ČR kardinál Duka a v jejímž znamení také konal, když se zasadil o obnovu zlatého kalicha v průčelí Týnského chrámu. Dlužno též říci, že ztělesnění hereze potírané andělem, chtěl dokonce akademický sochař Petr Váňa nahradit postavou anděla smíření.

I význam hereze lze však nahlédnout v novém, dnešním kontextu, v perspektivě, která by byla ozdravující i v ekumenickém pohledu na minulost, totiž právě jako zneužití náboženství k světským cílům, jako veškeré podoby zesvětštění. Minulost skýtá všem církvím i jednotlivcům nepochybně dost materiálu ke zpytování svědomí, jak k tomu soustavně vybízí současný papež. Pokud však budeme převádět problém sloupu na 400 a více let staré kontroverze, vzniká dojem, že je úsilí o vstřícnou rétoriku poněkud jednostranné. A konečně rovina duchovní - příležitost znovu svěřit dějiny naší země ochraně Královny nebes a dát konkrétní podobu tomu, o co minulý měsíc žádal papež František, když vybízel v těžkých dobách církve k pravidelnému recitování modliteb Pod ochranu tvou a Svatý Michaeli archanděli. Vnitřní význam těchto dvou mocných modliteb Mariánský sloup na Staroměstském náměstí velmi přesně odrážel.