Objevil se na obrazovce sv. Otec Jan Pavel II., úryvek z jeho řeči k poutníkům. Mluvil o tématu, ke kterému se často vrací: obhajoba života. Jedna paní, která se na to dívala, se pohrdlivě usmála a prohodila: ?Bude-li takhle pořád pokračovat, zůstane sám, hlas volající na poušti. Těmi svými zásadami už dnes svět nezíská!?

Výraz ?hlas volající (nebo volajícího) na poušti? se tedy stal příslovečným. Znamená člověka, který něco hlásá, ale kterého společnost nepřijímá, kterého přestanou poslouchat. Dějiny ukazují, že to bývá osud velkých myslitelů, umělců, proroků po dobu jejich života. Dává se jim za pravdu až později. V době, kdy mluví, se jejich řeči nehodí do ostatních programů. Působí proto rušivě.

Ale to je stav všech křesťanů. Nemůžeme vedle sebe postavit čtení evangelia a morální zásady profánního tisku. Je tu rozpor, který se dá těžko překonat. Nebo se snad dá? Dejme se poučit z historie. Jak tomu bylo, když kázal sv. Jan Křtitel? Situace nebyla tak beznadějná, jak by se zdálo. Mnoho lidí šlo za ním do pouště, aby ho poslouchali. Museli urazit pěkný kousek cesty, nepohodlné spaní a stravování. A přece přišli. Vyšli ze své, dnes bychom řekli, ?konsumní společnosti?. Hledali něco jiného, protože je už denní život unavoval. Je to zajímavá zkušenost. Poušť znamená prázdnotu. Ale lidem se najednou zdá, že je denní život daleko prázdnější než poušť. Mají mnoho zážitků, slyší spoustu nových zpráv. Ale všecky konec konců neříkají nic zvláštního, co by stálo za povšimnutí. A i když některé události nadchnou nebo rozčílí, po čase se zjistí, že by bylo lepší zachovat klid a nevšímat si toho, co nám není k dobru. Právě tato touha po klidu vede lidi, aby hledali nějaký druh pouště, kde by bylo slyšet jiný hlas.

Nespokojenost se světem je začátek tohoto útěku ze světa do samoty. Jsou v historii doby, kdy se to projevovalo jako masové hnutí. Koncem V. století si povzdychuje jeden egyptský autor, že se města vyprazdňují a poušť zalidňuje. Poustevníků tu byly tisíce a kláštery vznikaly na všech stranách. Přesto nemohly přijat všecky, kdo tam chtěli vstoupit, pro nedostatek místa.

Ale i tomuto útěku ze světa je potřeba rozumět ve smyslu křesťanském. Profánní pozorovatel si myslí, že lidé chodí do kláštera z nešťastné lásky, z ekonomické bídy, z neúspěchu v podnikání, z neschopnosti navazovat normální styk s lidmi. Tyto okolnosti mohou být někdy příležitostí k zamyšlení, ale nejsou samy dostačující důvod k povolání k samotě s Bohem. Naopak by mohly být vážnou překážkou k řeholnímu povolání. Kdo neumí vycházet s lidmi, nedokáže najít klid ani sám se sebou.

Svého času vyšel v češtině překlad holandského benediktýna Verkade, jeho osobních vzpomínek s titulem ?Neklidem k Bohu?. Pocházel z dobré protestantské rodiny, ve které se žilo tradičním klidným životem. Jeho samého považovali za ?nedělní dítě?. Měl dobrou povahu a všecko se mu dařilo. Stal se malířem. Aby se mohl ve svém oboru vzdělávat, otec mu platil pobyt ve Francii. V Paříži se setkal s hlavními kulturními osobnostmi své doby: s malíři, básníky, mysliteli?

Jak tedy došel k tomu, že se stal katolíkem a řeholníkem ve švýcarském klášteře? Sám to pěkně popisuje. Neměl nikdy pocit, že by byl nešťastným. Věděl, že se mu daří daleko lépe, než mnoha jiným lidem, které poznal. Ale štěstí je cosi jako opojný nápoj. Kdo začne pít, má každý den chuť na větší dávku. Malíř Verkade se cítil šťastným, ale také si byl vědom, že je to pocit jenom částečný a stále unikající. Jako sv. Augustinovi, tak i jemu bylo jednoho dne jasné, že není jiné opravdové štěstí, než ve styku s Bohem.

Když pak takový hlas ?volá v poušti?, nedivíme se, že přitahuje druhé. O sv. Bernardovi se říká, že před ním matky schovávaly syny, protože chodili za ním a prosili o přijetí do přísného cisterciánského řádu. Na Velehradě máme pěknou fresku na pravé straně od kopule: sv. Bernard obrací svou vlastní sestru. Je vymalovaná jako vystrojená barokní dáma. Její bratr, hubený mnich, jí ukazuje, jak je daleko krásnější polní fialka. Ta se ovšem nedá objevit ve městě, v salónech. Najde ji ten, kdo sám vyjde do přírody.

Ale to je jenom podobenství. Smysl křesťanské samoty není objevit krásu přírody, viditelného světa. Světci, kteří odešli do samoty, našli nádheru světa vnitřního, zapomenuté horizonty hor a moří, které jsou v našem vlastním srdci. Namítají, že je proti lidské přirozenosti chodit do samoty. Člověk je přece tvor společenský. Má dar jazyka, aby mluvil a naslouchal. I v samotě sice někteří mluví, ale je to podivínství. Dar řeči se vyvíjí především nasloucháním. Kolik pak slyšíme v poušti? Hučení větru?

Námitka je vážná. neumět naslouchat je velký nedostatek ve vývoji osobnosti, ve vytváření charakteru. Dnešní člověk, proto mnoho naslouchá. Radia, transistory jsou stále zapnuté. Ale tím se stává, že ten, kdo naslouchá tuze mnoho, nakonec málo slyší. Má sluchátka na hlavě, ale neví, co mu říká ten, kdo je vedle něho. Hlavní chyba však je v tom, že dovede naslouchat jenom hlasy, které přicházejí zvenčí, odjinud. Zapomněli jsme, že jsou i hlasy vnitřní. V samotě totiž začne mluvit vlastní srdce, hlas svědomí, inspirace. To jsou hlasy volající na poušti. Stojí proto za to, abychom se tam čas od času uchýlili a dali příležitost Bohu, aby k nám promluvil.