Ekumenickými nešporami v Bazilice sv. Pavla za hradbami zahájil papež František Týden modliteb za jednotu křesťanů s mottem: „Budeš usilovat o spravedlnost, a jen o spravedlnost“ (Dt 16,20). Homilii Svatého otce přinášíme v plném znění:
Dnes začíná Týden modliteb za jednotu křesťanů, který nás všechny vybízí, abychom prosili Boha o tento veliký dar. Jednota křesťanů je plodem Boží milosti a my se máme připravit k jejímu přijetí se srdcem velkorysým a ochotným. Dnes večer mne obzvláště těší, že se mohu modlit společně s představiteli dalších církví zastoupených v Římě, jimž patří můj srdečný a bratrský pozdrav. Zdravím také ekumenickou delegaci z Finska, studenty Ekumenického institutu z Bossey, kteří jsou na návštěvě Říma s cílem seznámit se hlouběji s katolickou církví, a mladé pravoslavné a východní pravoslavné studenty podporované Výborem pro kulturní spolupráci s pravoslavnými církvemi, působícím při Papežské radě pro jednotu křesťanů.
Pátá kniha Mojžíšova předestírá obraz Izraelského lidu tábořícího na moábských planinách, v okamžiku, kdy se chystá vstoupit do země, kterou mu Bůh přislíbil. Mojžíš, jako starostlivý otec a vůdce vyvolený Hospodinem, opakuje lidu Zákon, nabádá jej a připomíná mu povinnost žít věrně a spravedlivě až se usadí v zaslíbené zemi.
Úryvek, který jsme právě vyslechli, předkládá směrnice o slavení tří hlavních svátků roku. Jsou to Pesach (vyjití z Egypta, svátek nekvašených chlebů), Šavu´ot (předání zákona Mojžíšovi na hoře Sinaj, svátek týdnů) a Sukot (svátek stánků). Každý z těchto svátků volá Izrael k vděčnosti za dobrodiní obdržená od Boha. Slavení svátku si žádá účast všech. Nikdo nesmí být vyloučen: „A budeš se radovat před Hospodinem, svým Bohem, na místě, které vyvolí Hospodin, tvůj Bůh, aby tam přebývalo jeho jméno, ty i tvůj syn a tvá dcera, tvůj otrok a tvá otrokyně, lévijec, který žije v tvých branách, i bezdomovec, sirotek a vdova, kteří jsou mezi vámi“ (Dt 16,11).
Na každý z těchto svátků je třeba vykonat pouť „na místě, které Hospodin vyvolí, aby tam přebývalo jeho jméno“ (v. 2). Tam má věrný Izraelita předstoupit před Boha. Přestože všichni Izraelité byli v Egyptě otroky, bez osobního vlastnictví, nikdo se “neukáže před Hospodinovou tváří s prázdnou“ (v. 16) a dar, který přinese, bude podle míry, v níž mu Hospodin požehnal. Všichni tedy obdrží svůj podíl z bohatství země a z Boží dobroty.
Neměla by nás překvapovat skutečnost, že biblický text přechází od slavení tří hlavních svátků k jmenování soudců. Svátky samotné nabádají lid ke spravedlnosti, připomínají zásadní rovnost všech jeho členů, když ukazují, že všichni stejným způsobem závisejí na Božím milosrdenství, a vybízejí každého ke sdílení obdržených dobrodiní s dalšími. Pocta a díkuvzdání Hospodinu ve svátcích jde ruku v ruce s poctou a spravedlností vůči bližnímu, zejména je-li slabý a potřebný.
Když se indonéští křesťané zamýšleli nad volbou tématu pro tento týden modliteb, rozhodli se pro slova Páté knihy Mojžíšovy: „Budeš usilovat o spravedlnost, a jen o spravedlnost“ (Dt 16, 20). Odráží se v nich obava, že ekonomický rozvoj jejich země, vedený logikou konkurence, ponechá mnohé v chudobě a jen malému množství lidí dopřeje veliké bohatství. Ohrožena je harmonie společnosti, v níž lidé různých etnik, jazyků a náboženství žijí pospolu a sdílejí smysl pro vzájemnou odpovědnost.
Neplatí to však pouze pro Indonésii. S touto situace se setkáme po celém světě. Pokud společnost neklade do základů princip solidarity a společného dobra, jsme svědky pohoršlivé situace, kde lidé v krajní bídě žijí vedle mrakodrapů, impozantních hotelů a luxusních obchodních center, symbolizujicích závratné bohatství. Zapomněli jsme na moudrost Mojžíšova zákona, která říká, že není-li bohatství sdíleno, společnost se rozštěpí.
Sv. Pavel v listě Římanům vztahuje stejnou logiku na křesťanské společenství; ti, kdo jsou silní, se mají postarat o slabé. „Mít zalíbení sami v sobě“ (srov. 15,1) není křesťanské. Po Kristově příkladu se máme snažit o růst těch, kdo jsou slabí. Solidarita a společná odpovědnost musejí platit jako zákony, na nichž je založena křesťanská rodina.
Jako svatý lid Boží stojíme také my neustále před vstupem do Království, které nám Pán přislíbil. Avšak jelikož jsme rozdělení, potřebujeme si připomínat pobídku ke spravedlnosti, s níž se k nám Bůh obraci. Také mezi křesťany hrozí, že převládne logika, jakou znali Izraelité v dávných dobách i mnoho národů dnešní doby, že totiž při úsilí o hromadění bohaství zapomínáme na slabé a potřebné. Je snadné zapomenout na základní rovnost, která je mezi námi, na to, že jsme původně všichni otročili hříchu a že nás Pán zachránil ve křtu, když nás povolal za své syny. Je snadné považovat duchovní milost, která nám byla dána, za své vlastnictví, za něco, co nám náleží a patří. Je rovněž možné, že dary, které jsme od Boha dostaly, nás učiní slepými k darům, přiděleným jiným křesťanům. Je těžkým hříchem zlehčovat či pohrdat dary, které Pán udělil jiným bratřím, a myslet si, že jsou jaksi méně privilegovanými před Bohem. Pokud v sobě živíme tyto myšlenky, dovolujeme, aby se milost, kterou jsme obdrželi, stala zdrojem pýchy, nespravedlnosti a rozdělení. Jak bychom pak mohli vstoupit do zaslíbeného Království?
Kult, který patří k tomuto Království, je kultem, který si žádá spravedlnost, je svátkem zahrnujícím všechen lid, svátkem, v němž jsou obdržené dary dány k dispozici a sdíleny. Abychom mohli učinit první kroky k oné zaslíbené zemi, jíž je naše jednota, musíme především s pokorou uznat, že požehnání, kterých se nám dostalo, nejsou našimi podle práva, nýbrž jako dar, a že nám byla dána, abychom je sdíleli s ostatními. Za druhé pak musíme uznat hodnotu milosti udělené jiným křesťanským komunitám. Z toho pak bude plynout naše přání mít účast na darech druhých. Křesťanský lid, obnovený a obohacený touto výměnou darů, bude lidem, který je s to kráčet pevným a důvěřivým krokem po cestě vedoucí k jednotě.
Přeložila Johana Bronková
Další články z podrubriky Homilie