Nový portál Vatikánského rozhlasu

Řím. Citelný úbytek křtů, mnohé děti, které po prvním svatém přijímání odcházejí, aniž by vytrvaly do biřmování, výrazný pokles svátostných manželství, prakticky nulová duchovní povolání s posluchači seminářů na historickém minimu, zhruba devíti až desetiprocentní nedělní návštěvnost mší, pokud chceme podat rozhodně optimistické údaje – tento neradostný obraz římské církve vykresil před papežem Františkem jeden z jejích kněží při čtvrtečním večerním zahájení diecézního sněmu v Lateránské bazilice.

Z Říma, který byl kdysi jádrem církve a centrum křesťanství, se stala misijní oblast. Farnosti se mění ve společenská a rekreační střediska, která nabízejí kurzy jógy, tance a mnoho dalšího, přičemž jaksi přidruženě udílejí svátosti, pokračoval římský farář realisticky. I z toho důvodu se římská církev již před dvěma lety vydala na sedmiletou obnovu, v přípravě na jubilejní rok 2015. V prvním roce prověřovala zdraví církve v jejích farních a vikariátních strukturách, aby konstatovala, že se z ní poněkud vytratil elán a nastoupila únava, sebestřednost, štěpení, a že katolíci v Římě tvoří skutečně nevelkou skupinu, zatímco naprostá většina obyvatel italského hlavního města se od církve vzdálila. Druhý – letošní – rok obnovy byl věnován paměti a smíření, kdežto ten následující se zaměří na naslouchání.

Papež František pozorně vyslechl zevrubnou analýzu a několik svědectví a poté reagoval obsáhlou promluvou, v jejímž úvodu posluchače ve zcela zaplněné bazilice doslova šokoval. Varoval totiž před snahou dávat věci do pořádku, která by ovšem znamenala vytvoření vzorného diecézního muzea a krasopisné ochočení lidských srdcí:

„To by však byl největší hřích světskosti v protievangelním duchu. Nejde o to vše urovnat a uhladit. Toto město, jeho mladí, staří, rodiny, či vztahy k dětem, se ocitly v nerovnováze. Jsme povoláni k tomu, abychom tuto nevyváženost vydrželi. Pokud nám nahání strach, nikdy nevykonáme nic dobrého a evangelního. Musíme se této nerovnováhy dotknout rukama – to nám říká Pán, protože evangelium – a věřím, že mne pochopíte, je nauka vyšinutá z rovnováhy. Vezměte si taková blahoslavenství – zasloužila by Nobelovu cenu za nevyrovnanost.“

„Církevní lidé“ žijí v klamu, že správným uspořádáním dospějeme ke krásné a funkční diecézi, avšak neuvědomují si, že se vzdalují Ježíši Kristu. Namísto harmonie v kráse uctívají harmonii účelové světskosti.

„Podlehli jsme této funkcionalistické diktatuře. Jde o novou ideologickou kolonizaci, která se nás snaží přesvědčit, že evangelium je moudrost a nauka, nikoli však hlásání, tedy kérygma. Mnozí proto kérygma opuštějí, vymýšlejí si synody a protisynody, což jsou všechno snahy o systematizaci. Proč? Protože k synodě je zapotřebí Ducha svatého, který kopne do stolu, převrátí ho a vše znovu začne od začátku.“

Zabydlujeme se ve svých idejích, pastoračních plánech a prefabrikovaných řešeních, ale nikoli ve svém srdci, konstatoval František. Proto neumíme naslouchat volání dnešních lidí a nechápeme, co od Pána žádají. Jestliže má církev ve městě překonat tuto hluchotu, požaduje se na ní trojice postojů – pokora, neúmyslnost a život podle blahoslavenství.

„Reforma církve začíná od pokory, která vzniká a vzrůstá ponižováním, čímž se neutralizují naše velikášské nároky. (...) Jedině člověk následující Ježíše na cestě pokory a umenšení může skutečně přispět k poslání, které mu Pán svěřuje. Ten, kdo naopak hledá vlastní slávu, neumí naslouchat druhým ani Bohu. (...) Jak by člověk hledající vlastní slávu mohl rozpoznat a přijmout Ježíše v maličkých volajících k Bohu? Celý jeho vnitřní prostor zaujímá on sám, připadně skupina, k níž náleží, tedy lidé jako my, kvůli kterým mu nezbývá čas pro druhé...Chceme-li se naučit naslouchat, nesmíme v srdci pohrdat těmito maličkými, ať už je to kdokoli – osiřelí mladí lidé, kteří skončili na drogách, rodiny přetížené každodenností a s rozvrácenými vztahy, hříšníci, chudáci, cizinci, lidé, kteří ztratili víru, lidé, kteří víru nikdy neměli, staří lidé, postižení, mladí, hledající chleba v popelnici...“

Existuje jediný moment, kdy je povoleno pohlédnou na druhého svrchu, a sice tehdy, když mu pomáhám vstát, zdůraznil římský biskup. V ostatních případech nic neospravedlňuje naše opovržení, jakkoli by se životní styl těchto lidí či jejich způsob uvažování neslučoval s evangeliem.

„Nepokorný a pohrdavý člověk nikde nebude dobrý evangelizátor, protože nedohlédne za vnější zdání. Uvažuje o druhých jako nepřátelích a bezbožnících, čímž přichází o příležitost, jak zaslechnout křik, který se dere z jejich nitra. Onen křik, častokrát bolestný a snící o čemsi jiném, kterým se dává najevo potřeba spásy. Jestliže nám pýcha a domnělá morální nadřazenost neotupí sluch, uvědomíme si, že v křiku mnoha lidí sténá Duch svatý. Duch, který nás nekolébá v uspokojení, ale opětovně pohání na cestu. Duch, který nás zachrání před diecézním uspořádáním, které je ve skutečnosti jen kamufláží, tedy snahou všechno změnit, aby se nezměnilo nic.“

Druhým nezbytným postojem k naslouchání je neúmyslnost, vysvětloval dále papež, vhodně popsaná v evangelním podobenství o ztracené ovci. Pastýř zde nehájí žádný osobní zájem, jeho jediná starost spočívá v tom, aby se nikdo neztratil. Jak je tomu s naší církevní činností?, ptal se František. Konáme ji – kupříkladu – z marnivosti?

„Záleží nám na našich farních strukturách, budoucnosti našeho řeholního společenství, sociálním konsenzu, na tom, co lidé řeknou, když se budeme věnovat chudým, migrantům nebo Romům? Anebo lneme k moci, kterou ještě máme nad našimi lidmi? Všichni známe farnosti, které se rozhodly, že půjdou na věc seriózně, a lidé z nich odcházejí, protože „farář je příliš náročný“ a „tak trochu komunista“. (...) Nezájem o sebe samé je nezbytnou podmínkou k tomu, abychom se mohli plně zajímat o Boha a druhé lidi, mohli jim skutečně naslouchat.“

Papež pak hovořil o narcismu a autoreferenčnosti (sebevztažnosti), které označil za hřích sebezrcadlení. Ježíšovi byl cizí, neboť neměl co získat, ani co ztratit:

„My jsme naopak často posedlí několika málo vybranými ovcemi, které nám zůstaly v ohrádce a celý čas si je kartáčujeme. Nemáme odvahu, abychom se vydali hledat ty ostatní, ztracené, které chodí stezkami, na něž jsme nikdy nevkročili. Pěkně prosím, přesvědčme se o tom, že pro dobro misie se vyplatí vše obětovat a opustit. Zbavme se pýchy, buďme pokorní, zanechme blahobyt a zájem o sebe nahraďme zájmem o druhé.“

Srdce, které dokáže naslouchat volání dnešních lidí, samo na sobě prožilo blahoslavenství, řekl papež František zástupcům římské diecéze. Blahoslavenství totiž nejsou pouze křesťanským, nýbrž všeobecně lidským poselstvím, z něhož čerpali též mnozí pohané či agnostici.

„Křehkým lidem, zraněným životem či hříchem, maličkým, kteří křičí k Bohu, můžeme a máme přinášet život, plynoucí z blahoslavenství, který jsme sami zakusili. Tedy radost ze setkání s milosrdným Bohem, krásu společného života v rodině, kde jsme přijati takoví, jací jsme, a kde vládnou skutečně lidské vztahy, prodchnuté mírností.“

V závěru setkání v Lateránské bazilice uložil římský biskup své diecézi, aby si osvojila kontemplativní pohled na život lidí v Římě a na nové městské kultury, které v jeho prostoru vznikají (srov. Evangelii gaudium, 61-75). To vše napomůže v naslouchání městu a v dotyku s jeho realitou, uzavřel papež František.