Nový portál Vatikánského rozhlasu

„Co je člověk, že na něho myslíš?“ – modlili jsme se v Žalmu (8,5). Tato slova se mi vybavila, když jsem myslel na vás. Vzhledem k tomu, co jste viděli a vytrpěli, vzhledem ke zříceným domům a budovám proměněným na trosky, vyvstává otázka: co je člověk? Čím je, může-li se to, co postaví, zřítit v jediném okamžiku? Čím je, může-li se jeho naděje obrátit v prach? Co je člověk? Zdá se, že odpověď podává druhá část věty: co je člověk, že na něho myslíš? Na nás, tak jsme jsme, ve svojí křehkosti, myslí Bůh. V nejistotě, kterou vnímáme navenek i uvnitř, skýtá jistotu Pán, který na nás myslí. Doslova je psáno pamatuje, to znamená vrací se k nám srdcem, protože mu ležíme na srdci. A zatímco tady se příliš mnoho věcí rychle zapomíná, Bůh nás nenechává v zapomnění. Nikdo není v Jeho očích zanedbatelný, každý má pro Něho nekonečnou hodnotu: jsme maličcí pod nebem a bezmocní, otřásá-li se země, avšak pro Boha jsme cennější než cokoli jiného.

Paměť je klíčové slovo života. Každý den prosme o milost pamatovat, že nejsme zapomenuti Bohem, jehož jsme milovanými dětmi, jedinečnými a nenahraditelnými. Pamatovat na to, dodává sílu, abychom nepodléhali protivenstvím života. Tváří v tvář pokušením zármutku a neustálého jitření toho nejhoršího, co zdánlivě nemá konce, pamatujme, jakou máme hodnotu. Špatné vzpomínky přijdou i bez přemýšlení, avšak nevyplácejí se a zanechávají jenom zádumčivost a stesk. Jak těžké je osvobodit se od tíživých vzpomínek! Výstižné je úsloví, podle něhož bylo pro Boha snadnější vysvobodit Izraele z Egypta než osvobodit srdce Izraele od Egypta.

K osvobození srdce z minulosti, která se vrací, ze špatných vzpomínek, které uvězňují, a z výčitek, které ochromují, je třeba někoho, kdo nám pomůže nést tíži, kterou máme uvnitř. Ježíš nám právě dnes říká, že mnohé »nemůžeme snést« (srov. Jan 16,12). Co dělá s naší slabostí? Neodnímá nám tuto tíži, jak bychom si přáli my, kteří hledáme stále rychlá a povrchní řešení. Nikoli, Pán nám dává Ducha svatého. Jeho potřebujeme, protože je Těšitelem, který nás pod tíží života nenechává samotné. On proměňuje naši zotročenou paměť na svobodnou, minulé rány na památku spásy. Koná v nás to, co konal Ježíš, jehož rány, děsivé rány vyhloubené zlem se působením Ducha svatého stávají přívodem milosrdenství, zářivými ranami, ve kterých se skvěje Boží láska, která pozvedá a křísí. Tak jedná Duch svatý, když jej pozveme do svých ran. Pomazává špatné vzpomínky balzámem naděje, protože Duch svatý je obnovitel naděje.

Naděje. O jakou naději se jedná? Není to přechodná naděje. Pozemské naděje jsou prchavé, vždycky mají lhůtu trvanlivosti, skládají se z pozemských příměsí, které dříve či později zaniknou. Duch skýtá trvanlivou naději, jež nepropadá, protože se zakládá na Boží věrnosti. Naděje Ducha není ani optimismus. Rodí se hlouběji a zapaluje v hloubi srdce jistotu, že jsme drahocenní, protože jsme milováni. Vlévá důvěru, že nejsme sami. Je to naděje, která zjednává pokoj a radost uvnitř, nezávisle na tom, co se děje vně. Je to naděje, která má mocné kořeny a žádná životní bouře je nemůže vyvrátit. Je to naděje, která - jak říká sv. Pavel - »neklame« (Řím 5,5) a dává sílu překonávat každé soužení (vv.2-3). Když jsme zmoženi nebo zraněni, máme tendenci „zahnízdit se“ ve svém smutku a strachu. Duch nás však vysvobozuje z našich hnízd, dává rozlet a otevírá před námi podivuhodný úděl, ke kterému jsme se narodili. Duch nás živí živou nadějí. Pozvěme Jej. Prosme, aby k nám přišel, a přiblíží se. Přijď Duchu Těšiteli! Přijď a daruj nám trochu světla, daruj nám smysl této tragédie a naději, která neklame. Přijď Duch svatý!

Blízkost je třetí slovo, které chci spolu s vámi sdílet. Dnes slavíme Nejsvětější Trojici. Trojice není teologická svízel, nýbrž skvostné tajemství Boží blízkosti. Trojice znamená, že nemáme na nebi Boha samotáře, vzdáleného a lhostejného. Nikoli, je Otcem, který nás obdaroval Synem, jenž se stal člověkem jako my, a aby se nám přiblížil ještě více a pomohl nám nést tíhu života, obdarovává nás svým Duchem. On, který je Duch, vstupuje do našeho ducha a tak nás těší zevnitř, vnáší do nitra Boží laskavost. S Bohem nezůstává tíha života na našich ramenou: Duch, jehož jmenujeme pokaždé, když se při pokřižování dotýkáme svých ramen, nám přichází darovat sílu, povzbudit nás a podpořit. Je totiž specialistou na vzkříšení, pozvedání a obnovu. Více síly je zapotřebí k opravě než ke stavbě, ke znovu započetí než k začátku, k usmíření než ke shodě. Toto je síla, kterou nám dává Duch. Kdo se tedy přibližuje k Bohu, není sklíčen, ale nakročen, aby začal, osvědčil se a stavěl. Trpí rovněž, ale dokáže začínat znovu, osvědčovat se a stavět.

Drazí bratři a sestry, přišel jsem dnes, abych vám byl jednoduše nablízku; jsme zde, abych s vámi prosil Boha, který na nás pamatuje, aby nikdo nezapomínal na ty, kdo jsou v těžkostech. Prosím Boha naděje, aby to, co je nestabilní na zemi, neotřásalo jistotou, kterou nosíme ve svém nitru. Prosím Boha Blízkého, aby vzbudil konkrétní skutky přiblížení. Uplynuly již tři roky a hrozí, že po prvním emotivním a mediálním zainteresování, poklesne pozornost, sliby upadnou do zapomnění, vzroste frustrace těch, kdo sledují, jak se kraj stále vylidňuje. Pán nás však vybízí, abychom pamatovali, opravovali, společně stavěli a nikdy nezapomínali na trpící.

Co je člověk, že na něho myslíš? Bůh, který na nás pamatuje; Bůh, jenž uzdravuje naši raněnou paměť, kterou pomazává nadějí; Bůh, který je nám nablízku, aby nás zotavil zevnitř - kéž nám tento Bůh pomáhá být tvůrci dobra, těšiteli srdcí. Každý může prokázat trochu dobra, aniž by čekal, že začnou druzí. Každý může někoho utěšit, aniž by čekal, až se jeho problémy vyřeší. I když nesu svůj kříž, zkusím se přiblížit a potěšit druhé. Co je člověk? Je Tvým velkým přáním, na něž stále myslíš. Není snadné to chápat za těchto okolností, kdy na nás lidé zapomněli a nepamatují si již tuto tragédii. Avšak Ty, Pane, nezapomínáš. Člověk je Tvým velkým přáním, na něž pamatuješ stále. Učiň, Pane, ať také my pamatujeme na to, že jsme na světě, abychom dávali naději a blízkost, neboť jsme tvými dětmi, »Bože veškeré útěchy« (2 Kor 1,3).

Přeložil Milan Glaser