Nový portál Vatikánského rozhlasu

Mosambik/Madagaskar. „Suverenita Božího lidu. Dialogy papeže Františka s jezuity v Mosambiku a na Madagaskaru“, pod tímto titulem včera otisklo jezuitské periodikum La Civiltá Cattolica záznam ze dvou setkání Petrova nástupce s africkými jezuity při poslední apoštolské cestě (s 24 spolubratry z provincie Zimbabwe-Mosambik ve čtvrtek 5. září a se dvěma sty jezuity z celkových 260 z malgašské provincie o tři dny později, 8. září). Přepisu téměř dvouhodinového rozhovoru se jako při obdobných příležitostech ujal o. Antonio Spadaro, SI.

V článku přibližuje Františkovy odpovědi na osm hlavních témat a několik podružnějších dotazů, přičemž se nevyhýbá hojně diskutovaným otázkám. Papež kupříkladu varuje před xenofobií a aporofobií, tedy odmítáním chudých a bezbranných lidí, které, jak zdůrazňuje, se nevyhýbají ani Božímu lidu: „Pokouší se o nás jistá forma sterilizované sociologie, která si společnost představuje jako operační sál, na němž je vše sterilní – rasa, rodina i kultura. Tak se brání důležitému procesu, kterým vznikají národy, a sice jejich mísení. Mísení přispívá k růstu, dává nový život, umožňuje křížení a změnu, propůjčuje originalitu. Stavbou zdí sami sebe odsuzujeme k smrti. Nemůžeme se udusit v kultuře podobné operačnímu sálu, aseptické a bez mikroorganismů“, upozornil papež při setkání s řeholními spolubratry, při kterém opět došlo na klerikalismus, „skutečnou perverzi v církvi“, řečeno Františkovými slovy.

„Klerikalismus si nárokuje, aby pastýř šel neustále vpředu, určoval směr a trestal exkomunikací každého, kdo by se od stáda oddálil. Klerikalismus odsuzuje a rozděluje Boží lid, bičuje ho a pohrdá jím, což je pravý opak Ježíšova chování“. Ale také jezuitova, poznamenal František. „Jezuita v žádném případě nesmí rozeštvávat, nýbrž naopak spojovat, mít trpělivost, čekat. Nikdy neučinit ani krok, kterým by přispěl k rozdělení. Jsme muži celku, nikoli jedné části.“  Klerikalismus, pokračoval papež, se obsesivně upíná na hříchy proti šestému přikázání, aniž by přikládal váhu těžkým proviněním, jakými jsou sociální nespravedlnost, lež a pomluvy. „Církev v tomto ohledu potřebuje hlubokou konverzi“, vyzval, protože za klerikální rigidní přísností se mnohdy skrývají vážné osobní problémy. Klerikalismus totiž zaměňuje kněžskou službu za moc a kariérismus.

Na dotaz o afrických evangelikálních sektách, které verbují adepty na příslib bohatství a blahobytu, reagoval papež radou k obezřetnosti při rozlišování mezi evangelíky, s nimiž lze spolupracovat, a hlasateli „teologie prosperity“, jejichž poselství není křesťanské. „Snaží se o získání stoupenců, ale proselytismus není křesťanský. Zatímco evangelizace osvobozuje, proselytismus vede ke ztrátě svobody a podmanění člověka. V evangelizaci je protagonistou Bůh, kdežto v proselytismu je to lidské já“, zdůraznil mimo jiné František a povzbudil jezuitské teology, sociology a filosofy ke studiu tohoto rozdílu. „Evangelizátor nikdy neznásilňuje svědomí, avšak proselytismus nerozlišuje mezi vnitřním a vnějším oborem svědomí. Do tohoto hříchu dnes upadají mnohé náboženské skupiny, a proto jsem požádal Apoštolskou penitenciárii o vydání zvláštní nóty o významu vnitřního oboru svědomí, kterou velice dobře zpracovali“, doplnil papež.

Bergogliovo setkání s mosambickými a madagaskarskými jezuity nicméně přineslo též niternější tóny, mimo jiné papežovu úvahu nad jeho duchovním životem od chvíle, kdy nastoupil na Petrův stolec: „Myslím, že můj prožitek Boha se nijak nezměnil, nepochybně ale cítím větší odpovědnost a má přímluvná modlitba se rozšířila na celou církev. Zůstala tatáž pokušení, vracejí se tytéž hříchy“, svěřil se papež a dodal, že často čerpá poučení z Petrova pokrytectví a kompromisů. S tímto osobním vyznáním nepochybně souvisí důraz na jezuitský Apoštolát modlitby, který se dnes nazývá Světová síť modlitby s papežem: „Myslím, že musíme lidi učit přímluvné modlitbě, která vyžaduje odhodlanost, parrésii.(...) Je důležité, aby se dnes lidé modlili za papeže a jeho úmysly. Papež je vystaven pokušení, je v obležení. Může jej vysvobodit jedině modlitba jeho lidu, jak čteme ve Skutcích apoštolů. Když byl Petr uvězněn, církevní obec se za něho naléhavě modlila. Pokud se církev modlí za papeže, je to milost. Skutečně cítím trvale potřebu, abych žebral o modlitbu. Modlitba lidu totiž podpírá“, vyzdvihl papež František při setkání se svými africkými spolubratry.