Španělsko. Kardinál Giovanni Angelo Becciu, prefekt Kongregace pro svatořečení, minulou sobotu v granadské katedrále slavil beatifikační liturgii Maríe Emilie Riquelme y Zayas (1847-1940), zakladatelky kongregace Misionářek Nejsvětější Svátosti a Panny Marie Neposkvrněné.
Bl. María Emilia se narodila roku 1847 v Granadě a již od dětství intenzivně prožívala víru a lásku k chudým. „Chudí lidé jsou moji přátelé“, prohlašovala tato mladá žena, která v dobročinnosti a apoštolátu rozdala své dědictví. Její posilou byl eucharistický Ježíš, kterému – společně s jeho Matkou Marií – věnovala novou kongregaci, založenou 25. března 1896. „Eucharistie je ráj na zemi. Adorace je mou nebeskou hodinkou a duchovním odpočinkem“, často opakovala tato nová představená granadské kongregace, která se ke dnešku kromě dalších částí Španělska rozšířila také do několika jiných zemí (Mexika, Kolumbie, Bolívie, Brazílie, USA, Angoly, Filipín a Portugalska). V životě nové blahoslavené ovšem nechyběly nesnáze, které přijímala za plného vědomí víry: „Přijímej kříž, který ti Bůh posílá. Nehledej nic jiného, kříž je zlatem pro tvou duši“, nabádala své spolusestry.
María Emilia záhy poznala smrt – v rodině se narodily dvě sestřičky, které zemřely v útlém dětství. V sedmi letech ztratila matku a později bratra Joaquina, který zemřel předčasně v sedmnácti letech, popisuje kardinál Becciu:
„Jistě, tolik pohřbů v jediné rodině je poněkud zarážející, ačkoli tehdy to bylo běžné, dětská úmrtnost byla velice vysoká. María Emilia již tehdy pochopila, že kříž a bolest mají svou hodnotu, pokud je přijímáme v lásce. Můžeme je přeměnit ve zlatý odlitek, pokud se z nich stanou chvíle setkání s Bohem anebo momenty, ve kterých máš otevřít srdce a nedovolit bolesti, aby tě zahltila.“
Ústřední událostí v Maríině životě byla právě smrt její matky, po které měla vidění Panny Marie s Ježíškem v náručí. Lze to vykládat jako znamení z nebe?
„Takové vize je pokaždé třeba ověřit. Mohou být Božím darem, darem útěchy vprostřed bolesti. Vzhledem k tomu, že se v onu chvíli rozhodla pro zasvěcený život, je pravděpodobné, že jí Pán chtěl projevit nějakým znamením svou přítomnost a podpořit ji v další cestě.“
Po založení kongregace María Emilia doporučovala novickám, aby „byly veselé a hodně milovaly Boha“. Myslíte si, že to stačí ke svatosti?
„To je přeci pěkný odkaz – vybízet k veselosti. Veselost by měla být známkou toho, že je tvá duše v pokoji, ve společenství s Bohem, protože od Boha pochází radost a klid. Pokud člověka nese Bůh, přijímá vše, co se mu stane, s radostí a vyrovnaností, protože ví, že ho Bůh drží za ruku. Radost je leitmotivem papeže Františka – ať už je to radost z evangelia v Evangelii gaudium, radost z rodiny v Amoris Laetitia, ze stvoření v Laudato si´anebo ze svatosti v Gaudete et exultate. Vůdčím prvkem je tu stále radost, protože, jak papež správně vytušil, pokud je křesťan smutný, něco tu nehraje...“
Nová blahoslavená říkávala: „Nechci, abych byla svatá jen já sama“. Jaké poselství tedy předává svým spolusestrám a co odkazuje dnešnímu člověku?
„Spatřuji v tom moderní odkaz, protože dnes vstupujeme do mentality duchovního života, která se vyznačuje společenstvím. Musíme jednat spolu, nikoli osamoceně, máme se posvěcovat společně a ukazovat komunitní tvář křesťanského života. Koncil nám otevřel oči – křesťanství přece neprožíváme sami, nelze je chápat jako individuální cestu, nýbrž společnou pouť Božího lidu. Pokud María Emilia připomínala sestrám, že se nechce posvěcovat sama, skrytě je vyzývala ke vzájemné lásce: Mějte se navzájem rády, buďte znamením společenství a žité lásky. Buďte svaté společně, nikoli osamoceně.“
Přibližuje kard. Angelo Becciu novou španělskou blahoslavenou, řeholnici Maríi Emilii Riquelme.
(jag)
odeslat článek
vytisknout článek
