Nový portál Vatikánského rozhlasu

»Kdo je moje matka a kdo jsou moji příbuzní?« (Mt 12,48). Touto otázkou přiměl Ježíš všechen ten naslouchající zástup, aby se zeptal na něco, co se mohlo jevit stejně tak samozřejmé jako jisté: kdo jsou členové naší rodiny, ti kdo nám patří a ke kterým patříme my? Ponechal čas k tomu, aby v nich mohla tato otázka zaznít jasně a nově, a odpověděl: »Každý, kdo plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr i sestra i matka« (Mt 12,50). Tímto způsobem boří nejenom tehdejší náboženský a legislativní determinismus, nýbrž každý přehnaný nárok toho, kdo by se chtěl chlubit, že má na Ježíše přednostní právo. Evangelium je pozvání a právo dané zdarma všem, kteří chtějí naslouchat.

Je překvapivé zjišťovat, jak je evangelium utkáno z otázek, které vyvolávají krizi, otřásají a vybízejí učedníky, aby se vydali na cestu objevit pravdu schopnou dát a rodit život; z otázek, které se snaží otevřít srdce i horizont k setkání s novostí mnohem krásnější, než si lze představit. Mistrovy otázky mají vždycky náš život i naše společenství obnovit radostí, jež nemá obdoby (Evangelii gaudium, 11).

Tak tomu bylo u prvních misionářů, kteří se vydali na cestu a přišli do těchto krajin. Naslouchali Pánovu Slovu, snažili se odpovědět na Jeho otázky a spatřili, že patří k mnohem širší rodině než ta, která je tvořena pokrevními, kulturními a náboženskými svazky nebo příslušností k určité skupině. Podníceni silou Ducha, naplnili svoje brašny nadějí, zrozené z dobré zvěsti evangelia, vydali se na cestu hledat dosud nepoznané členy své rodiny. Vyšli hledat jejich tváře. Bylo nezbytné otevřít srdce novému měřítku, schopnému překonat všechna adjektiva, která rozdělují, aby objevili množství thajských matek a bratří, kteří chyběli u jejich nedělního stolu. Nejenom v tom, co jim mohli nabídnout, ale také v tom všem, co od nich museli přijmout, aby rostli ve víře a v chápání Písma (srov. Dei Verbum, 8).

Bez onoho setkání by křesťanství postrádalo vaši tvář, bylo by ochuzeno o vaše písně a tance, jež představují thajský úsměv, tak typický ve vaší vlasti. Lépe tak nahlédli láskyplný Otcův plán, který je mnohem větší než všechny naše kalkulace a předpovědi a není omezen na hrstku lidí či určitý kulturní kontext. Misionářský učedník není obchodník s vírou, ani dodavatel přívrženců, nýbrž žebrák, který uznává, že mu chybějí bratři, sestry a matky, s nimiž by celebroval a slavil neodvolatelný dar smíření, který Ježíš nabízí nám všem: hostina je připravena, jděte hledat každého, koho cestou najdete (srov. Mt 22,4.9). Toto pozvání je zdrojem radosti, vděčnosti a naprostého štěstí, „když dovolíme Bohu, aby nás vyváděl z nás samotných, abychom dospěli ke svému opravdovějšímu bytí. Zde je pramen evangelizačního působení“ (Evangelii gaudium, 8).

Uplynulo 350 let od zřízení apoštolského vikariátu v Siam (1696-2019),  znamení rodinného objetí, vytvořené v této zemi. Pouze dva misionáři se odvážili vysévat zrna, která od onoho vzdáleného okamžiku rostou a klíčí v rozmanitých apoštolských iniciativách, přispívajících k životu národa. Toto výročí neznamená stesk po minulosti, nýbrž oheň naděje, abychom nyní také my mohli odpovědět se stejnou rozhodností, silou a důvěrou. Je to sváteční a vděčná vzpomínka, která nám pomáhá s radostí vycházet a sdílet nový život plynoucí z evangelia spolu se všemi členy naší rodiny, které dosud neznáme.

Všichni jsme učedníci.misionáři, když se rozhodujeme být živou součástí Pánovy rodiny a činíme to jako On, který neměl strach sedět u stolu s hříšníky, aby je ujistil, že u stolu Otce a tvorstva bylo místo vyhrazeno také pro ně, dotýkal se těch, kteří se považovali za nečisté, a tím, že jim umožnil, aby se ho též dotýkali, jim pomohl pochopit, že Bůh je blízko, ba dokonce, že jsou blahoslavení (srov. Jan Pavel II., Ecclesia in Asia).

Myslím zejména na ony děti, děvčátka a ženy vystavené prostituci a obchodování, znetvořené ve svojí nejautentičtější důstojnosti; na mladé lidi otročící drogám, kterým ztráta smyslu zatemňuje zrak a spaluje jejich sny, myslím na migranty, zbavené svých příbytků a rodin, jakož i na mnohé jiné, kteří se rovněž mohou cítit zapomenuti, opuštěni jako sirotci, „bez síly, světla a útěchy plynoucí z přátelství s Ježíšem Kristem, bez společenství víry, které je přijímá, bez horizontů smyslu a života“ (Evangelii gaudium, 49). Myslím na sdírané rybáře a ignorované žebráky.

Oni patří do naší rodiny, jsou našimi matkami a bratry; nepřipravujme svá společenství o jejich tváře, jejich zranění, jejich úsměvy a jejich životy; nepřipravujme jejich rány a bolesti o milosrdné pomazání Boží lásky. Misionářský učedník ví, že evangelizovat neznamená hromadit přívržence nebo dělat dojem mocných, nýbrž otevírat brány, abychom žili a sdíleli slitovné a hojivé objetí Boha Otce, který z nás vytváří rodinu.

Drahá thajská komunito: jděme vpřed touto cestou, ve stopách prvních misionářů, abychom s radostí potkávali, objevovali a rozpoznávali všechny tváře matek, otců a bratří a sester, které nám Pán chce darovat a chybějí u našeho nedělního stolu.

Přeložil Milan Glaser