Vatikán. “Velebí má duše Hospodina,” počátečními slovy Magnifikat nadepsal papežský kazatel otec Raniero Cantalamessa své druhé adventní kázání pro papeže a římskou kurii. V jeho úvodu připomněl dnešní 50. výročí kněžského svěcení papeže Bergoglia: “Mariin chvalozpěv je modlitbou, která při takovýchto příležitostech spontánně vychází ze srdce. Meditace nad ním je naší drobnou účastí na oslavě tohoto výročí,” řekl otec Cantalamessa.
Každou historickou událost utvářejí dva prvky, na jedné straně fakta a na druhé jejich význam. Evangelní kantika zaznamenaná v pasážích o narození – Benedictus, Magnificat a Nunc dimittis – poetickým způsobem vysvětlují duchovní smysl událostí Zvěstování, Navštívení a Narození. Podle některých biblistů má křesťanská liturgie počátek právě v hymnech doprovázejících vyprávění o Ježíšově dětství (cit. H. Schürmann, Il Vangelo di Luca, I, Paideia, Brescia 1983, s. 251), předeslal papežskýá kazatel a zastavil se nejprve nad polemikami z oblasti textové kritiky:
“Tyto chvalozpěvy jsou “Boží slovo”, inspirované Duchem svatým. Magnifikat je Mariino, protože právě Marii jej “přisoudil” Duch svatý, a proto je “jejím” ve vlastnějším smyslu, než kdyby jej skutečně napsala vlastnoručně! Nejde nám totiž ani tak o to dozvědět se, zda Magnifikat napsala Maria, jako o to, zda bylo napsáno z inspirace Ducha svatého. Ani kdybychom si byli naprosto jisti, že jej napsala Maria sama, nezajímalo by nás to kvůli tomuto faktu, nýbrž protože v něm promlouvá Duch svatý.”
Mariin chvalozpěv ukazuje nový pohled na Boha a na svět. V první části (verše 46 – 50) Maria odpovídá na Alžbětin pozdrav, avšak nevstupuje do dialogu s lidmi, nýbrž obrací se k Bohu. Její slova odrážejí dvojí postoj, jaký člověk zažívá, když se ocitne před božskou skutečností: bázeň a lásku, nesmírnost tajemství a okouzlení. Maria jej vyjadřuje skrze oslovení Adonaj, Bůh, Mocný a především Kadoš – Svatý. Zároveň je však tento Svatý a mocný Bůh nahlížen s nekonečnou důvěrou jako „můj Spasitel“, Bůh, který si přeje dobro a který je tu pro své stvoření.
„Především Mariin důraz na Jeho milosrdenství však vyzvihuje tento vlídný a okouzlující aspekt božské skutečnosti. „Jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení“. Tato slova vyvolávají obraz mohutné řeky, vyvěrající s Božího srdce a procházející celými lidskými dějinami. Nyní tato řeka dospívá k jisté „závoře“ a plyne dále na vyšší úrovni. „Rozvzpomenul se na své milosrdenství“, příslib, který dal Abrahámovi a Otcům se naplnil.“
Poznání Boha vyvolává nové vnímání a nové poznání vlastního já. Stvoření se začíná nahlížet v pravdě. K tomu dochází také v Magnifikat, když si Maria uvědomí Boží pohled, který na ní spočinul. Mluví o sobě jako o ponížené služebnici, na kterou Bůh shlédl, a své vyvolení vnímá jako milost. „Pokora má zvláštní status: má ji ten, kdo si nemyslí, že by ji měl, a nemá ji ten, kdo věří, že ji má,“ podotýká papežský kazatel. Uznání Boha, své situace a pravdy dává vytrysknout čisté a plné radosti, jásotu. Maria velebí Boha pro Něho samého, přestože ho velebí za to, co vykonal v jejím životě, ba právě na základě této své zkušenosti, jak to činí všichni velcí oranti – tj. lidé modlící se k Bohu – v Bibli. V druhé části Magnifikat přechází chvalozpěv k tomu, co Bůh vykonal pro lidstvo v jeho dějinách.
„Na tomto místě pozorujeme další rys evangelní moudrosti, spočívající ve spojení opojenosti z kontaktu s Bohem se střízlivostí v pohledu na svět, sladění nejvyšší oddanosti a odevzdanosti Bohu s naprosto kritickým realismem v pohledu na dějiny a na člověka. Řadou silných sloves v aoristu popisuje Maria, počínaje 51. veršem, obrácení a radikální změnu stran mezi lidmi: „svrhl – povýšil, nasytil – propustil s prázdnou“. Náhlý a nevratný zvrat, protože Boží dílo se nemění a nevrací ze zpátky, jak to činí lidé ve svých věcech.“
Kde však došlo k tomuto obratu – ptá se otec Catalamessa – když dějiny potvrdily, že nejde o žádnou vnější revoluci? Odehrál se ve víře! – odpovídá. Boží království se projevilo a vyvolalo tichou, avšak radikální revoluci. Bohatý se jeví jako ten, kdo shromáždil velké úspory, ale přes noc došlo ke stoprocentní devalvaci. Na druhé straně stojí chudí a znevýhodnění, kteří jsou připravenější k přijetí nové skutečnosti a nemají strach ze změny. Maria mluví o bohatství a chudobě z Boží perspektivy a zavádí definitivní, eschatologické kritérium.
Svatý Irenej pak ve svém komentáři říká, že Mariin jásot je prorockým zvoláním ve jménu církve, pokračoval papežský kazatel.
„Co však znamená „Církev“ v tomto případě a jménem jaké církve podle Ireneje zpívá Maria své Magnifikat? Nikoli jménem nominální církve, nýbrž církve reálné, tedy nikoli abstraktní, nýbrž konkrétní církve, lidí a duší, které církev tvoří. Magnifikat není určeno pouze k recitování, nýbrž k životu, má být přiaalstněno každým z nás, je „naším“ chvalozpěvem“. Když vyslovujeme: „Velebí má duše Hospodina“, ono „má“ je třeba chápat v doslovném, nikoli přeneseném smyslu.“
Díky Božímu slovu vlastní církev jiný obraz o skutečnosti světa, obraz, který lze považovat za jedině difinitivní, protože se utváří v Božím světle. Nesmí tento obraz zakrývat, nýbrž musí jej neúnavně šířit, hlásat jej lidem, protože se týká jejich věčného údělu, zdůraznil dále otec Cantalamessa. Proto musí pozvedat hlas jako v Andrsenově pohádce o císařových nových šatech:
„Církev musí být jako hlásek onoho dítěte, který světu poblouzněnému svým bohatstvím a považujícímu za šílence a blázna každého, kdo v ně nevěří, opakuje slovy Apokalypsy: Copak nevíš, že jsi nahý!“ V tom skutečně vidíme, jak Maria v Magnificat „mluví prorocky za církev“. Ona jako první vycházejíc z Boha odhalila v nahotě velikou ubohost bohatství tohoto světa. Magnifikat by samo dostačovalo k objasnění titulu „Hvězda evangelizace“, který sv. Pavel VI. přisoudil Marii v encyklice Evangelii nuntiandi.“
Magnifikat však není pouze programem toho, co má církev hlásat světu, nýbrž ukazuje, co má sama praktikovat. K obratu, o němž Maria mluví, totiž dochází uvnitř člověka. „Od teologických diskusí, v nichž mají všichni pravdu, přecházíme k myšlenkám srdce, v nichž se všichni mýlíme,“ podotýká papežský kazatel.
„Člověk, který žije „pro sebe“, jehož Bohem není Hospodin, nýbrž vlastní „já“, je člověkem který si postavil trůn, na němž sedí, aby diktoval zákon druhým.(…) Bůh však – jak připomíná Maria – činí opak: vzdaluje od sebe pyšné a pozvedává k sobě pokorné a maličké, radši zůstává s potřebnými a hladovými, kteří ho zahrnují prosbami a žádostmi, než s bohatými a sytými, kteří ho nepotřebují a o nic jej nežádají. Maria nás tedy s mateřskou jemností pobízí, abychom následovali Boha, abych se řídili jeho způsoby. Učí nás Božím cestám. Magnifikat je vskutku skvostnou školou evangelní moudrosti. Školou neustálého obrácení.“
Kázal otec Raniero Cantalamessa v druhém adventním kázání pro papeže a římskou kurii.
(job)
odeslat článek
vytisknout článek
