Utrecht. Kardinál Wilhelm Jacobus Eijk, arcibiskup holandského Utrechtu, vstoupil do debaty o eutanazii a asistované sebevraždě. Učinil tak (pro italskou agenturu acistampa) jako bývalý lékař, který již v osmdesátých letech tomuto tématu věnoval svou doktorskou práci, a navíc právě z Nizozemska, které povoluje tzv. „dobrou smrt“ jedním z nejliberálnějších zákonů na světě.
„Kněz musí člověku, který se rozhodl pro asistovanou sebevraždu nebo eutanazii, jasně říci, že se dopouští těžkého hříchu, protože tímto skutkem narušuje vrozenou hodnotu lidského života. Kněz se nesmí takové sebevraždy anebo eutanazie účastnit, protože kdyby tak učinil, naznačil by, že s něčím takovým nemá problémy, anebo dokonce že pro nauku církve jsou za některých okolností tyto úkony přípustné“, zdůrazňuje utrechtský arcibiskup a poukazuje, že v obou případech tohoto ukončení života nesou lékař i pacient stejnou odpovědnost. Připouští sice, že asistovaná sebevražda může být pro lékaře méně psychicky náročná než eutanazie, ovšem jelikož poskytuje formální spolupráci k ukončení života, sdílí pacientův úmysl, což lze samo o sobě hodnotit jako vnitřně špatný úkon. Neexistuje tedy podstatný mravní rozdíl mezi těmito dvěma způsoby takzvaně milosrdné smrti, podtrhuje kardinál Eijk.
Utrechtský arcibiskup se v rozhovoru pro italskou agenturu vyjadřuje rovněž k otázce církevního pohřbu člověka, který zvolil eutanazii nebo asistovanou sebevraždu. Zde, jak vysvětluje, je třeba rozlišovat dva případy. Naprosto nepřípustný je křesťanský pohřeb a předchozí svátost pomazání nemocných u pacienta, který vědomě plánuje sebevraždu a připravuje se na ni. Svátosti totiž lze přijmout, pokud je člověk dobře disponován, což není případ někoho, kdo se staví do rozporu s řádem stvoření. Příjemce svátostí vkládá svůj život do Božích rukou, zatímco člověk ukončující svůj život jej chce uchopit do vlastních otěží. Navíc by se kněz, který by udělil svátosti při plánované eutanazii a domluvil by s jejím protagonistou církevní pohřeb, dopustil veřejného pohoršení.
Polehčující okolností v těchto případech, doplňuje kard. Eijk, je naopak deprese či jiná psychiatrická nemoc, kdy je vnitřní svoboda člověka umenšena natolik, že se spáchání sebevraždy nepovažuje za smrtelný hřích. Kněz má tedy velice obezřetně zvážit, zda se skutečně jedná o takovou situaci snížené přičítatelnosti, a může se pak křesťansky rozloučit se zesnulým.
Asistovaná sebevražda a eutanazie jsou dnes bohužel klíčovým tématem, protože stále více států se je snaží začlenit do svého právního systému. Utrechtský arcibiskup proto vyzývá církev, aby hlásala řád stvoření zahrnující přirozený mravní zákon. „Bůh stvořil člověka jako svůj obraz, v těle a duši. Druhý Vatikánský koncil nazývá člověka jednotou duše a těla (Gaudium et spes, 14). Tělo je tedy cílem samo o sobě, nikoli pouhým prostředkem, a jako takovým jím nelze pohrdat. Není přípustné, abychom obětovali lidský život kvůli ukončení utrpení“, vyzdvihuje nizozemský kardinál.
Pozitivní odpovědí je zde paliativní léčba, kterou církev opakovaně doporučovala. Kromě toho, soudí kardinál Eijk, je nutné na úrovni farností zakročit proti samotě, která dnes člověku hrozí v naší přeindividualizované sekulární společnosti. Pokud totiž člověk žije osamoceně a bez péče druhých, mnohem hůře snáší utrpení. Církev též hlásá křesťanskou spiritualitu žité víry, v níž se člověk může spojit ve svém utrpení s Kristem a nést ho spolu s ním, čímž nikdy není sám, uzavírá arcibiskup holandského Utrechtu.
(jag)
odeslat článek
vytisknout článek
