Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. „Marnivost je místem uzavřenosti před Pánovým voláním,“ kázal papež František při ranní mši v kapli Domu svaté Marty. „Pán nám však adresuje otcovské i bratrské pozvání ke skutečné modlitbě, aby nás mohl uzdravit,“ vybízel Petrův nástupce při bohoslužbě, která byla opět přenášena a je zaznamenána na našich webových stránkách. V jejím úvodu opět povzbudil nemocné koronavirem a zdravotníky a rovněž vybídnul kněze, aby „měli odvahu vycházet ven za nemocnými, přinášet jim sílu Božího Slova a svaté přijímání a doprovázet zdravotníky a dobrovolníky v jejich práci“.

Papež František komentoval nejprve čtení z proroka Izaiáše (Iz 1,10.16-20), který Božímu lidu adresuje Hospodinovu výzvu k pokání: »I kdyby jak šarlat byly vaše hříchy, vybílí se jako sníh«. Potom se zastavil se také u dnešního evangelia (Mt 23,1-12), ve kterém Ježíš demaskuje falešnou zbožnost těch, kteří se jen ukazují před lidmi a nechají si říkat »mistře«. Kázání papeže Františka přinášíme v plném znění:

„Včera nás Boží slovo učilo, jak přiznat a vyznat naše hříchy. Nikoli jenom rozumem, ale také srdcem, v duchu zahanbení. Hanba nad našimi hříchy je nejšlechetnější postoj před Bohem. Dnes volá Pán nás všechny – hříšníky - abychom zapředli dialog s Ním, protože hřích nás uzavírá do sebe, skrývá nám anebo skrýváme svoji pravdu dovnitř. To se stalo Adamovi a Evě. Po prvotním hříchu se skryli, protože se styděli, že byli nazí. Když hříšník pocítí zahanbení, má pokušení se skrýt. A Pán volá: »Pojďte, promluvme si – říká Pán – hovořme o tvém hříchu, mluvme o tvojí situaci. Nemějte strach.« A pokračuje: »I kdyby jak šarlat byly vaše hříchy, vybílí se jako sníh. I kdyby se červenaly jako purpur, budou jako bílá vlna« (Iz 1, 18). Pán říká: »Přijďte, vždyť já mohu proměnit všechno. Nemějte strach přijít si promluvit, buďte odvážní i ve svojí ubohosti«.

Vybavuje si v paměti jeden světec, který se velice kál a modlil. A snažil se dávat Pánu všechno, co Pán požadoval. Pán však nebyl spokojen. A onen světec, který byl  poněkud tvrdohlavý, se jednoho dne na Pána trochu rozhněval a řekl: »Pane, nerozumím ti. Dávám ti všechno a ty stále nejsi spokojen. Co ještě chybí?« A Pán odpověděl: »Dej mi svoje hříchy. To je to, co chybí.« Mít odvahu říci o svých ubohostech Pánu. »Nuže, projednejme to spolu – praví Hospodin« (Iz 1,18 – překlad ČEP). Nebojte se. »I kdyby jak šarlat byly vaše hříchy, vybílí se jako sníh. I kdyby se červenaly jako purpur, budou jako bílá vlna«.

Toto je Pánovo pozvání. Vždycky se však objevuje mámení, abychom namísto rozmluvy s Pánem předstírali, že nemáme hřích. To Pán vytýká učitelům Zákona. »Všechny své skutky dělají jen proto, aby se ukázali před lidmi. Dávají si zhotovovat zvlášť široké modlitební řemínky a zvlášť velké střapce na šatech, mají rádi čestná místa na hostinách a přední sedadla v synagogách, mají rádi pozdravy na ulicích, a když jim lidé říkají mistře« (Mt  23,5-7). To je zdání, marnivost. Zakrýváme pravdu svého nitra marnivostí. Marnivost však nic neuzdraví! Marnivost nikdy neuzdraví! Je jedovatá, vnáší ti do srdce nemoc, zatvrzelost, která říká: »Nechoď k Pánu, nechoď.«

Právě marnivost je místem uzavřenosti před Pánovým voláním. Avšak pozvání od Pána je otcovské, bratrské: »Pojďte, promluvme si o tom spolu. Jsem s to tvůj život změnit a z červené učinit bílou.“

Kéž nás tato Pánova slova povzbudí, aby naše modlitba byla skutečná, o naší realitě, o našich hříších, o našich ubohostech. Mluvme s Pánem. On ví, co jsme. My to sice víme, ale marnivost nás stále ponouká k zastírání. Pán ať nám pomůže!“

Zakončil papež svoje kázání při ranní bohoslužbě v kapli Domu sv. Marty.