Bergamo. Jsou tam, kam příbuzní a přátelé nemají přístup, pláčí s plačícími, duchovně doprovázejí ty, kdo opouštějí svět daleko od svých blízkých. Pro Vatikánský rozhlas mluví otec Aquilino Apassiti, jeden z pěti kapucínů, kteří ve dne v noci slouží v nemocnici Sv. Jana XXIII. v Bergamu.
Život bergamské kliniky s 900 lůžky se v posledních dnech zcela soustředí na službu lidem s těžkým průběhem infekcí způsobených koronavirem. Čtyřiaosmdesátiletý otec Aquilino, který v posledních šesti letech slouží jako jeden z nemocničních kaplanů, vypráví o největším dramatu těchto dní: osamělosti umírajících:
„Nikdy bych si neuměl představit, že se dožiji okamžiků takto dramatických. Ve chvíli odchodu na věčnost je lidská blízkost zcela zásadní. Nemocní s koronavirem však umírají sami. Nemoc zakazuje přítomnost někoho z rodiny, kdo by mohl odcházejícího uchopit za ruku. Jeden z lékařů přiznal, že nejsmutnější je pohled na nemocného, který je v posledním tažení a zůstává sám, bez přátel a bez pohlazení od blízkého člověka.”
S dojetím vzpomíná otec Aquilino na nedávný telefonát, kterým oznamoval jedné ženě smrt manžela, s nímž se nemohla přijít rozloučit. „Společně jsme se modlili i plakali,” dodává. A s jistou trpkostí vysvětluje, že nemohou být vždycky u umírajících, ale nakolik je jim to umožněno, oblékají pláště, roušky a rukavice a jdou. Františkánská komunita je oporou také pro lékaře a zdravotníky:
„Práce zdravotnického personálu je obdivuhodná. Jsou pod neustálým tlakem. Zdravotníci mne prosí o modlitby, aby dokázali pracovat s pokojem v srdci. Nákaza jim hrozí každý den. Stále se modlím za ně a za jejich rodiny: Pane, pomoc těmto hrdinům, aby byli chráněni před nákazou.”
Říká italský kapucín, otec Aquilino Apassiti, sloužící v bergamské Nemocnici sv. Jana XXIII.
(job)
odeslat článek
vytisknout článek
