VaticanNews.va

   28. 5. 2020

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.7171
Poslechem z webových stránek.4469
Četbou textů na webových stránkách.6954
Poslechem i četbou.4165


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Kardinál Sarah: Virus navrací církev k počátkům

Agendy OSN využívají pandemie k propagaci potratů

O novém způsobu Ježíšovy přítomnosti


Cirkev cz Liturgie cz Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů NAVRCHOLU.cz
 
Publicistika

 Reportáže, reflexe, sloupky 

28.3.2020 

Koronavirus dnes a zítra

Reflexe o krizi, která není jenom zdravotní

Mons. Giampaolo Crepaldi

Reflexe o krizi, která není jenom zdravotní

A nic už nebude jako dřív

Epidemie spojená s rozšířením viru Covid-19 silně doléhá na mnohé aspekty mezilidského soužití, a proto vyžaduje rovněž analýzu z hlediska sociální nauky církve. Nákaza je především událostí zdravotního typu a již to ji přímo pojí k cíli, jímž je společné dobro a jehož je zdraví nepochybně součástí. Zároveň se dotazuje po vztahu mezi člověkem a přírodou a vyzývá k překonání dnes značně rozšířeného naturalismu, který zapomíná, že příroda bez lidské vlády může produkovat také pohromy a že neexistuje výlučně dobrá a prvotně nenarušená příroda. Dále klade otázku po účasti na společném dobru a solidaritě a vybízí k tomu, aby se přínos politických a sociálních subjektů, který mohou dát k řešení tohoto vážného problému a po jeho pominutí k obnově normálního stavu, zakládal na principu subsidiarity. Jasně se ukázalo, že všechny zmíněné vztahy mají být členěné, konvergenční a koordinované. Financování zdravotnictví jako problém, na který koronavirus zřetelně poukázal, je ústřední mravní otázkou, pokud chceme sledovat obecné blaho. Vyžaduje se naléhavá reflexe jak o cílech systému zdravotní péče, tak o nakládání se zdroji a jejich využití, uvážíme-li, že v nedávné minulosti jsme zaznamenali podstatné snížení finančních investic do zdravotnických struktur. Ke zdravotnímu systému se váže otázka hospodářství a sociálního smíru, vzhledem k tomu, že epidemie ohrožuje funkčnost produktivních a ekonomických řetězců a pokud bude jejich blokáda nadále pokračovat, vyvolá bankroty, nezaměstnanost, chudobu, sociální obtíže a konflikt. Svět práce bude vystaven hlubokým změnám, které si vyžádají nové formy podpory a solidarity, bude zapotřebí přistoupit k drastickým krokům. Hospodářská situace odkazuje k úvěrovým a měnovým otázkám, a tedy ke vztahům Itálie s Evropskou unií, na níž v této zemi závisejí rozhodnutí v tomto sektoru. Tím se nastoluje otázka národní suverenity a globalizace a vyjevuje se nutnost přehodnocení globalizace, dosud zamýšlené jako systémové globalistní mašinerie, která může být velice zranitelná právě kvůli své ztuhlé a umělé vnitřní provázanosti, neboť je-li zasažena ve svém neuralgickém bodě, projeví se to ve složitých a obtížně zvratných systémových škodách. Jelikož nižší sociální úrovně byly zbaveny suverenity, strhnou s sebou také všechny ostatní. Na druhé straně koronavirus odkryl „uzavřenost“ některých států, neschopných skutečně spolupracovat, byť jsou členy nadnárodních institucí. A konečně epidemie upozornila na problém vztahu společného dobra s katolickým náboženstvím a na vztah mezi církví a státem. Zrušení mší a uzavření kostelů lze považovat pouze za některá hlediska tohoto problému. Problémy, kterých se dotýká epidemie koronaviru, se tedy poskládaly do značně složitého obrazu, který interpeluje sociální nauku církve. Naše Observatorium se tudíž cítí povoláno k úvaze na toto téma, která by podnítila další příspěvky v tomto směru. Encyklika Caritas in veritate Benedikta XVI., napsaná roku 2009 v čase jiné krize, tvrdí, že: „krize nám dává za povinnost znovu si rozvrhnout naši cestu, přijmout nová pravidla, nalézt nové formy angažovanosti, stavět na dobrých zkušenostech a zavrhnout zkušenosti špatné. Tak se krize stane příležitostí k rozlišování a novému promýšlení budoucnosti” (21).

Konec ideologického naturalismu

Společnostmi procházely a prochází různé ideologické formy naturalismu, které by prožitek této epidemie mohl opravit. Vyvyšování čisté a původně neposkvrněné přírody, kterou člověk údajně znečisťoval, bylo neudržitelné a tím spíše nyní neobstojí. Představa o matce Zemi, prapůvodně vybavené harmonickou rovnováhou, s jejímž duchem by se člověk měl spojit, aby obnovil správný vztah k věcem, je pošetilost, která by se za nynější zkušenosti mohla rozplynout. Člověk má přírodu řídit a nové postmoderní (nejenom) panteistické ideologie jsou nelidské. Příroda v naturalistickém smyslu slova plodí rovněž nerovnováhu a nemoci, a proto má být polidštěna. Nikoli člověk se má naturalizovat, nýbrž příroda se má humanizovat. Zjevení nás učí, že stvoření bylo svěřeno do lidské péče a vlády vzhledem ke konečnému cíli, jímž je Bůh. Člověk má právo, protože má povinnost, nakládat s hmotným stvořením, panovat mu a čerpat z něj, co je nezbytné a užitečné pro společné dobro. Bůh svěřil stvoření člověku, jeho rozumovému zásahu a schopnosti moudré vlády. Člověk usměrňuje stvoření, nikoli naopak.

Dva významy pojmu “salus”

Pojem “salus” znamená “zdraví” ve zdravotním smyslu slova, ale také “spásu” ve smyslu eticko-duchovním a především náboženském. Současná zkušenost s koronavirem znovu dosvědčuje propojenost obou těchto významů. Ohrožení tělesného zdraví zavádí změny v postojích, způsobech myšlení a cílových hodnotách, které vystavují zkoušce opěrný mravní systém celé společnosti. Dožadují se eticky čestného chování, pranýřují egoistické, nezúčastněné, lhostejné a kořistnické postoje. Zápas s nákazou vyžaduje morální semknutí společnosti a poctivé, solidární a uctivé chování, které je možná důležitější než soudržnost zdrojů. Výzva fyzickému zdraví tudíž stojí ve vztahu s výzvou, která se klade zdraví morálnímu. Posloužilo by, kdybychom se v hloubi zamysleli nad mravním úpadkem společnosti, a to na všech jejích úrovních. Přírodní katastrofy totiž často nejsou zcela přirozené, nýbrž mají za sebou neuspořádané mravní chování člověka. Dosud nebyl definitivně objasněn původ viru Covid-19 a také v jeho případě by se mohlo projevit, že není přirozeného původu. Ovšem připustíme-li jeho čistě přírodní vznik, jeho sociální dopad volá k odpovědnosti etiku celého společenství. Reakce však není a nebude pouze odborně-vědecká, nýbrž bude muset být též mravní. Kromě techniky by závažná nahodilost koronaviru měla oživit veřejnou morálku a vystavět ji na nových, solidních základech.

Účast na společném dobru

Požaduje se etická participace, protože ve hře je obecné blaho. Epidemie koronaviru protiřečí všem názorům, které hlásaly, že společné dobro jako mravní cíl a účel neexistuje. Kdyby to tak bylo, zač by se nasazovali všichni lidé uvnitř i vně institucí, kteří se namáhají a zápasí? A k čemu nyní různá restriktivní opatření zavazují občany, než k mravnímu úsilí o společné dobro? Na jakém základě se prohlašuje, že určité chování je v tuto chvíli “patřičné”? Kdo popíral existenci obecného blaha a úsilí o něj svěřoval jenom technice, a nikoli mravní snaze o dobro, se dnes ocitl v rozporu s fakty. Obecné blaho nám říká, že zdraví je dobro, které máme všichni podporovat. Obecné blaho nám rovněž sděluje, že pojem “salus” má dvojí význam. Bude se prožitek koronaviru rozrůstat až do takové míry, že prohloubí a rozšíří tento pojem obecného blaha? Zatímco se totiž bojuje, aby se zachránily životy mnoha lidí, neustávají umělé potraty, ani prodej abortivních pilulek, eutanazie, obětování lidských embryí a mnoho dalších zásahů namířených proti životu a rodině. Jestliže se tedy navrátíme ke společnému dobru a nezbytnosti kolektivní účasti v jeho prospěch v rámci boje s epidemií, měl by náš intelekt najít odvahu a vůli k rozšíření tohoto pojmu až tam, kam by měl přirozeně dosahovat.

Subsidiarita v zápasu o zdraví

Na současné mobilizaci proti šíření  koronaviru se podílejí mnohé úrovně za větší či menší koordinace. Objevily se různé úlohy, kterým každý dostál podle své odpovědnosti. Až se jednou bouře přežene, umožní nám to zhodnotit, co v subsidiárním řetězci náležitě nefungovalo, a docenit tak důležitý princip subsidiarity, abychom jej aplikovali lépe a v každé oblasti, v níž to jde. Je třeba docenit jednu velmi důležitou zásadu subsidiarity, a sice její zacílenost “na” něco, a nikoli jako obranu “před” něčím. Má se zaměřovat na obecné blaho, a proto má mít etický, a nejen politický a účelový cíl. Tento etický základ spočívá na přirozeném řádu a zaměřuje se na sociální život. Máme vhodnou příležitost, abychom opustili konvenční vize sociálních hodnot a cílů.

Důležitý bod, na který koronavirová krize upozornila, je subsidiární role kreditu. Zastavení rozsáhlých ekonomických sektorů, aby se zaručilo větší zdravotní bezpečí a zabránilo šíření viru, vyvolalo ekonomickou krizi, a to zejména krizi platební schopnosti podniků a rodin. Pokud by měla trvat dlouhou dobu, lze předvídat krizi oběhu produkce a spotřeby, s níž se vynoří přízrak nezaměstnanosti. Za těchto okolností tedy úvěr může mít zásadní roli a finanční systém by se mohl vykoupit z mnohého, zavrženíhodného plýtvání, kterým se vyznačoval v nedávné minulosti.

Svrchovanost a globalizace

Probíhající zkušenost s koronavirem nám ukládá, abychom opětovně zvážili dva koncepty – globalizace a národní svrchovanosti. Nynější globalizace pojímá celou planetu jako “systém” do sebe zapadajících spojitostí, umělý konstrukt ovládaný přidělenými pracovními silami, řada domněle neochvějných spojitých nádob. Toto pojetí se nicméně projevilo jako nedostatečné, protože stačí napadnout systém v jediném bodě a vytvoří se lavinový, dominový efekt. Epidemie způsobí krizi zdravotního systému, karanténa ohrozí produktivní systém, což zapříčiní zhroucení hospodářského systému, chudoba a nezaměstnanost již neživí úvěrový systém, oslabení populace vystavuje riziku nových epidemií a tak dále v řadě začarovaných kruhů planetárního rozsahu. Globalizace se ještě do včerejška okázale a slavně prezentovala svým dokonalým technicko-funkčním chodem, neoddiskutovatelnou nadutostí ve vztahu k překonaným státům a národům, absolutní hodnotou “otevřené společnosti”, kterou tvoří jediný svět, jediné náboženství, jediná univerzální morálka, jediný světonárod, jediná světovláda. Jeden virus by však nemusel stačit nato, aby se tento systém rozpadl, protože neglobální rovina reakcí na něj byla vyloučena. Situace, kterou prožíváme, nás varuje před výše popsanou “otevřenou společností”, jednak proto, že se v ní moc soustředí do nemnoha rukou, ale také proto, že rovněžtak nemnoho rukou může takovou společnost rychle svrhnout jako domeček z karet. To neznamená, že popíráme důležitost mezinárodní spolupráce, kterou naopak pandemie vyžadují, avšak tato spolupráce nemá nic do činění s kolektivními, mechanickými, automatickými a globálně systematickými strukturami.

Smrt Evropské unie na koronavirus

Evropská unie v těchto dnech opětovně projevila, nakolik je rozdělená a přízračná. Mezi členskými státy vypukly egoistické disputace, spíše než by spolupracovaly. Itálie zůstala izolovaná a osamocená. Evropská komise zasáhla pozdě a Evropská centrální banka špatně. Při střetu s epidemií se každý stát postaral o uzavřenost do sebe. Zdroje, které nyní Itálie na řešení krizové situace potřebuje a které by se v jiné době našly kupříkladu měnovou devalvací, nyní závisejí na rozhodnutí Unie, před níž se tento stát musí pokořit. Koronavirus definitivně ukázal vyumělkovanost Evropské unie, která nedokáže přimět ke spolupráci státy, nad něž se povýšila přivlastněním jejich svrchovanosti. Absence mravního pouta nebyla kompenzována institucionálním a politickým pojivem. Je třeba vzít na vědomí tento neslavný konec Evropské unie, zapříčiněný koronavirem, a přesvědčit se, že spolupráce mezi evropskými státy v boji o zdraví je možná také mimo nadnárodní politické instituce.

Stát a církev

Jak jsme si již povšimli, pojem “salus” neoznačuje pouze zdraví, ale též spásu. Zdraví není spása, jak nás naučili mučedníci, avšak v jistém smyslu spása dává také zdraví. Dobré fungování sociálního života, které prospěšně účinkuje rovněž na zdraví, potřebuje také spásu, přislíbenou náboženstvím: “Člověk se nerozvíjí pouze svými vlastními silami” (Caritas in veritate, 11).

Společné dobro má mravní povahu a jak jsme naznačili výše, nynější krize by měla přivést k opětovnému odkrytí této dimenze, avšak morálka nežije vlastním životem, protože není schopna sama sebe zakládat. Vyvstává zde tudíž podstatná otázka vztahu politiky k náboženství, vztahu, který je též nejlepší zárukou pravdivosti v politickém životě. Politická autorita oslabuje boj se zlem, jako i s probíhající epidemií, pokud staví na roveň mše svaté s hráčskou činností a pomýšlí na jejich přerušení možná ještě dříve, než pozastaví jiné a nepochybně méně důležité formy sdružování. Také církev se může mýlit, když vzhledem k témuž autentickému a celistvému společnému dobru neuplatňuje nárok na veřejné mše svaté a otevření kostelů. Církev přispívá k zápasu s epidemií různými formami péče, pomoci a solidarity, které dokáže utvářet, jako to vždy činila v obdobných minulých případech. Záleží však na tom, aby se věnovala zvýšená pozornost náboženskému rozměru jejího přínosu, aby tak nebyla považována pouze za jeden z projevů občanské společnosti. Z toho důvodu nabývá výjimečné hodnoty prohlášení papeže Františka, který se modlil k Duchu svatému, aby dal “pastýřům schopnost pastoračního rozlišování a přijali taková opatření, jimiž by neopustili svatý Boží lid. Kéž Boží lid vnímá, že ho provázejí pastýři a útěcha Božího slova, svátostí a modlitby” (Kázání z Domu sv. Marty, 13.3.2020)”, samozřejmě za zachování zdravého rozumu a obezřetnosti, které situace vyžaduje.

Krizi, vyvolanou koronavirem, lze prožívat, “jako by Bůh nebyl”, a v tomto případě se taková vize uplatní také v následné fázi, až ohrožení pomine. Zapomene se tak ovšem na souvislost mezi fyzickým, morálním a náboženským zdravím, kterou tyto bolestné okolnosti odkryly. Pokud naopak bude pociťováno jako nutnost přiznat Bohu místo, jaké má ve světě, vztahy mezi politikou a katolickým náboženstvím a mezi státem a církví se budou ubírat správnou cestou.

Současná epidemie proto do hloubky interpeluje sociální nauku církve, která je bohatstvím víry a rozumu a v tuto chvíli může poskytnout velkou pomoc v boji proti nákaze, boji, který se však má týkat všech výrazných oblastí sociálního a politického života. Předně však může být pomocí v předběžném výhledu na postvirové uspořádání, jež vyžaduje zaměření na celek, aniž by se opominula jakákoli, skutečně důležitá perspektiva. Sociální život vyžaduje koherentnost a syntézu, a to zejména v těžkostech, a právě z toho důvodu lidé, kteří v nesnázích dokážou dohlédnout do hloubky a do výšky, mohou najít řešení a dokonce příležitost ke zlepšení věcí v porovnání s minulostí.

 

Z webu Obsevatoria sociální nauky církve kardinála Van Thuâna

přeložila Jana Gruberová



Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
23.5.20 Jeruzalémští biskupové prosí o podporu katolických škol ve Svaté zemi
23.5.20 Mafie se chopila příležitosti: vytváří novou síť závislostí
22.5.20 Papež František: Není místa, kam by Bůh nedosáhl
16.5.20 Singapurská arcidiecéze nesouhlasí s virtuálními sňatky
16.5.20 Vatikánská tisková konference o pandemii a církvi



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2020 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Záznam aktuálního pořadu

Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papež: Modlitba přitahuje Boží moc

Papež uznal mučednictví českého řeholníka, P. Jana Zavřela

Nedělní papežská modlitba se vrací na náměstí sv. Petra

Francouzská katolická televize pětinásobně sledovanější než dříve

Enzo Bianchi opustí komunitu Bose

Surogace: Děti jako zboží s cenovkou

Papež František povede růženec ve spojení se světovým poutními místy

Generální sekretář OSN děkuje papeži za podporu

Vězení a nucené práce – vatikánský deník připomíná zesnulé čínské biskupy

Kardinál Müller ocenil abúdhábské prohlášení o lidském bratrství

Papež: Jednota neplyne z naší činnosti, nýbrž je darem Ducha

Rodiče jsou prvními katechety, píše papež na sympozium brazilských rodin

 Nově na webu
Svatý otec: Modlitba spravedlivých

Publicistika: O očkování strachem

Publicistika: Ježíšovým pohledem

Rozhovory: Směji se sám sobě, a to je velmi důležité!

Homilie: Přináším přísliby pokoje, nikoli trápení (Jer 29,11)

Archiv zpráv květen 20
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Starší zprávy >

Náš tip

Hořkosti v kněžském životě

Žena je vrcholem tvorstva, z ní plyne spása

Miguel Ángel Fiorito S.I. - Mistr dialogu