Vatikán. Velkopáteční obřady probíhaly v Bazilice sv. Petra. Stejně jako v minulých dnech (na Květnou neděli a na Zelený čtvrtek) se liturgie odehrávala před oltářem Katedry sv. Petra v závěru chrámu. Pod monumentální čtveřici církevních otců symbolicky nadnášejících katedru Petrových nástupců byl na purpurovém pozadí umístěn Ukřižovaný od sv. Marcela, expresívní kříž v životní velikosti z 2. poloviny 14. století, pocházející z římského kostela servitů, který se proslavil zázračným přetrváním při požáru roku 1519 a posléze o tři léta později zažehnáním morové epidemie z Věčného města. Obřadů doprovázených zpěvem asi desetičlenné schóly se účastní třináct zástupců Božího lidu a podobně početná asistence u oltáře.

Jak je zvykem homilii pronesl papežský kazatel otec Raniero Cantalamessa. Vyložil v ní, jakým způsobem Kristova oběť na kříži změnila smysl bolesti a to nejen pro věřícího člověka:

Kristův kříž proměnil smysl bolesti a lidského utrpení; každého utrpení, fyzického i morálního. Utrpení již není trestem či prokletím. Když jej Boží syn vzal na sebe, bylo od kořene vykoupeno. Co je nejjistějším důkazem toho, že nápoj, který je ti podáván, není otrávený? Když podávající pije před tebou ze stejné číše. Tak to učinil Bůh! Na kříži před zraky světa vypil kalich bolesti až do dna. Ukázal tak, že není jedovatý, ale že na jeho dně leží perla.

A nejde jen o bolest toho, kdo má víru, nýbrž o každou lidskou bolest. On zemřel za všechny. “A já, až bude ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě” (Jan 12,32). Všechny, nikoli jen některé! “Trpět - napsal sv. Jan Pavel II. poté, co na něj byl spáchán atentát - znamená stát se zvláštním způsobem povolní a otevření k spásným Božím silám, nabídnutým lidstvu v Kristu” (srov. Apoštolský list Salvifici doloris, 23). Díky Kristovu kříži se rovněž utrpení stalo zvláštním způsobem jakousi “univerzální svátostí spásy” lidského rodu.

Pandemie koronaviru nás prudce probudila z většího nebezpečí, jemuž byli vždy vystaveni jednotlivci i celé lidstvo, totiž z iluze všemohoucnosti, zdůraznil dále papežský kazatel. Ocitoval amerického rabína Yaakov Yitzak Biderman, který v souvislosti s epidemií mluví o přílžitosti zvláštního velikonočního exodu:  vyjití “z exilu svědomí”.

Otec Cantalamessa mluvil o Bohu, který otřásá našimi jistotami, aby nás uchránil před propastí, kterou nevidíme. A jakkoli pro nás Boží záměry nejsou vždy pochopitelné, Bůh sám nás v Písmu vybízí, abychom se modlili, volali k Němu a spolupodíleli se tak na dobrodiní, jež nám dává.

“Po třech dnech vstanu,” předpověděl Ježíš (srov. Mt 9,11). Také my, po těchto dnech, doufejme krátkých, vstaneme a vyjdeme z hrobů, jimiž jsou nyní naše domy. Nikoli proto, abychom se vrátili k dřívějšímu životu jako Lazar, nýbrž k novému životu jako Ježíš. K životu bratrštějšímu a lidštějšímu. K životu křesťanštějšímu!

PLNÉ ZNĚNÍ homilie je ZDE

(job)