Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Dnešní ranní bohoslužbu v Domě sv. Marty obětoval Petrův nástupce za osamocené staré lidi, kteří tento nelehký čas prožívají v opuštěnosti anebo domovech pro seniory. V homilii připomenul věrnost Boha, který nadále jako Spasitel kráčí se svým lidem. Tato věrnost rozradostňuje a zapaluje srdce, řekl Svatý otec.

Rovněž ve středu velikonočního oktávu papež František sloužil ranní eucharistii v kapli Domu sv. Marty za přítomnosti televizních kamer. V jejím úvodu se v myšlenkách obrátil ke svým vrstevníkům, nejstarší generaci:

„Prosme dnes za staré lidi, zejména za ty, kteří žijí osamoceně anebo v pečovatelských domech. Mají strach, že zemřou sami a tuto pandemii prožívají jako cosi útočného. Senioři jsou našimi kořeny a dějinami. Dali nám víru, tradici, smysl přináležitosti k vlasti. Modleme se za ně, aby jim Pán v tomto okamžiku stál nablízku.“

V kázání papež František vykládal dnešní čtení ze Skutků apoštolů (Sk 3,1-10), v němž Petr Ježíšovým jménem uzdravuje chromého muže, a Lukášovo evangelium (Lk 24,13-35), které přibližuje setkání zmrtvýchvstalého Krista s učedníky putujícími do Emauz. Přestože jim Pán objasňuje tajemství své smrti, poznávají ho až při lámání chleba. Bůh, prohlásil papež, zachoval věrnost svému příslibu, je blízký svému lidu a dává se mu poznat jako jeho zachránce. Boží věrnost se projevuje jako radostná oslava, jaká naplnila chromého žebráka po jeho uzdravení, i jako trpělivost zahřívající srdce, jak to zakusili emauzští učedníci. Na Boží věrnost bychom měli odpovídat svou věrností, zdůraznil Svatý otec:

„Včera jsme uvažovali o Marii Magdalské jako ikoně věrnosti – věrnosti Bohu. Jaká však je tato věrnost Bohu a jakému Bohu máme být věrní? Právě tomuto Bohu věrnému. Naše věrnost není ničím jiným než odpovědí na věrnost Boha, který je věrný svému slovu a příslibu, kráčí se svým lidem a v blízkosti k němu nese dál dané zaslíbení. Je to Bůh věrný danému slibu, Bůh, který se lidu dává poznat jako Spasitel, poněvadž zachoval věrnost. Je to Bůh, schopný přetvářet a obnovovat, jako to učinil s tímto člověkem, chromým od narození, kterého postavil na nohy a vyléčil. Je to Bůh, který ustavičně uzdravuje, přináší svému lidu útěchu a opětovně tvoří. Tímto novým stvořením, které je nádhernější než vše dosud stvořené, projevuje svou věrnost vůči nám.

Bůh pokračuje v cestě a neochabuje v práci – říkáme, že pracuje, tedy „má se na způsob pracujícího“, jak vyjadřují teologové, aby vedl lid kupředu, a nebojí se únavy... Jako onen pastýř, který si po návratu domů všimne, že mu chybí jedna ovce a vydává se ji hledat tam, kde se ztratila. Je to pastýř, který pracuje přesčas, avšak z lásky a věrnosti...Náš Bůh je Bohem, který dělá přesčasy, ovšem nikoli placené, pracuje zdarma. Jeho věrnost se vyznačuje nezištností a hojností. Je to věrnost onoho otce, který mnohokrát denně vystupuje na terasu domu, aniž by se unavil, a vyhlíží, zda se nevrací jeho syn, aby mu vystrojil slavnost. Boží věrnost se stává oslavou a radostí, která se nás zmocňuje tak jako onoho chromého, jenž vešel do chrámu, chodil sem a tam, poskakoval a chválil Boha. Věrnost Boha je svátkem, zdarma daným nám všem.

Boží věrnost je rovněž trpělivá. Bůh má trpělivost se svým lidem, naslouchá mu, vede ho, pozvolna mu vysvětluje, rozehřívá mu srdce. Takto se zachoval ke dvěma učedníkům, kteří se vzdalovali z Jeruzaléma: rozžal jim srdce, aby se vrátili domů. Boží věrnost zapůsobila v Ježíšově rozhovoru s Petrem, o němž nevíme, jak se odehrál. Bůh však ve své velkorysosti vyhledal Petra, který ho zapřel. Víme jen, že Pán vstal z mrtvých a ukázal se Petrovi. Neznáme průběh toho dialogu, ale víme, že se za Petrem vydal věrný Bůh. Boží věrnost nás ustavičně předchází a naše věrnost vždy odpovídá na tuto prvotní věrnost. Bůh nás předchází, je jako květ mandloně, který na jaře první rozkvétá. Být věrní, chválit tuto věrnost, zachovat věrnost věrnosti. Takto máme odpovědět.“

Kázal dnes papež František v Domě svaté Marty. Ranní bohoslužbu zakončil adorací Nejsvětější Svátosti, při níž vyzval k duchovnímu svatému přijímání, a eucharistickým požehnáním. Závěr liturgie patřil mariánskému hymnu Vesel se, nebes Královno.