Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. O tom jak si počínat uprostřed různých krizí, kázal papež při ranní mši v kapli Domu sv. Marty. Komentoval dnešní evangelium, které popisuje odmítavou reakci učedníků na Ježíšovo kázání o eucharisti. Bohoslužbu z dnešní liturgické památky svatého Atanáše, biskupa a učitele církve, přenášené z Vatikánu do všech koutů světa, zahájil papež pobídkou k modlitbě za politiky.

 „Modleme se dnes za vládce, kteří nesou odpovědnost za péči o svoje národy v těchto chvílích krize: hlavy států, zákonodárce, starosty, hejtmany.. Aby jim Pán pomáhal a dával sílu, protože jejich práce není snadná. A vyskytnou-li se mezi nimi rozdíly, ať pochopí, že ve chvílích krize, mají být jednotní pro dobro lidu, protože jednota je nadřazena konfliktu. Tuto sobotu 2. května je s námi spojeno 300 modlitebních skupin, které si říkají španělsky „madrugadores“, tedy ti, kdo vstávají brzy ráno právě k modlitbě. Dnes jsou s námi spojeni.“

V homilii papež komentoval texty ze soboty po třetí neděli velikonoční, tedy již zmíněnou Ježíšovu eucharistickou řeč v Kafarnau u břehů Tiberiadského jezera. Vyšel však ze Skutků apoštolů (Sk 9,31-42):

„První čtení začíná takto: »Církev měla pokoj v celém Judsku, Galileji i Samařsku. S úspěchem se vyvíjela, žila v bázni před Pánem a rostla přispěním Ducha svatého«. Čas pokoje. A církev roste. Církev je klidná, má podporu Ducha svatého, požívá útěchy a pokoj. Krásné časy. Následuje uzdravení Eneáše, potom Petr vzkřísí Tabitu, Srnku... události plynou v pokoji.

V prvotní církvi však nastávají i časy, které nejsou pokojné, totiž pronásledování, soužení a krize, které doléhají na věřící. Časy krize. A čas krize popisuje dnešní evangelium (srov. Jan 6,60-69). Touto pasáží končí celá řada, která začíná rozmnožením chlebů, pokračuje pokusem o provolání Ježíše králem, kdy Ježíš odejde do ústraní, hledají Jej, ale On jim vytkne, že Jej hledají kvůli obdrženému pokrmu a nikoli kvůli slovům věčného života... A tím to končí. Oni pak řeknou: »Dávej nám tento chléb«, a Ježíš vysvětluje, že »chléb, který dám já, je mé tělo a má krev« (v.51).

Tehdy mnozí Ježíšovi učedníci, kteří to slyšeli, řekli: »To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?«. Ježíš jim řekl, že kdo nebude jíst Jeho tělo a pít Jeho krev, nebude mít v sobě věčný život. Řekl jim také: »Kdo jí mé tělo a pije mou krev, toho vzkřísím v poslední den« (srov. v. 54). Toto jim řekl Ježíš, a oni na to: »Tvrdá řeč, příliš tvrdá«. Tady něco nehraje. Tenhle člověk překročil meze. – Je to kritický moment. Byly chvíle pokojné a chvíle krizí. Ježíš věděl, že proti němu reptají. Text tady rozlišuje mezi učedníky a apoštoly. Učedníků bylo 72 či víc, apoštolů bylo dvanáct. »Ježíš věděl od začátku, kdo jsou ti, kdo nevěří, a kdo je ten, který ho zradí« (v.64). Proto jim ještě před touto krizí říkal: »Nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce«. Znovu tedy mluví o tom Otci, který přitahuje k Ježíši. A takto se řeší krize.

A od té chvíle mnoho z jeho učedníků odešlo a už s ním nechodili. Zaujali odstup. „Tento člověk se zdá nebezpečný... a to jeho učení... Ano, on je dobrý, uzdravuje a káže, ale když přijde na tyto podivné věci... prosím vás! Odcházíme.“ A stejně se zachovali i emauzští učedníci onoho velikonočního rána: „To, co říkají ženy, které byly u hrobu, je podivné... to zavání,“ říkali. „Pojďme pryč, protože přijdou vojáci a ukřižují nás.“ Podobně jednali také vojáci, kteří střežili hrob: viděli pravdu, ale potom raději toto tajemství prodali: „Takto máme jistotu, nebudeme se plést do těchto věcí, které jsou nebezpečné.“

Krize je chvíle volby, moment, který nás staví před rozhodnutí, jež musíme učinit. Všichni jsme v životě měli a budeme mít chvíle krizí. Rodinné krize, manželské, sociální, pracovní, spousta krizí... Také tato pandemie je chvíle sociální krize.

Jak reagovat v této chvíli krize? Tehdy »mnoho z jeho učedníků odešlo a už s ním nechodili«. Ježíš se rozhodne položit apoštolům otázku: »„I vy chcete odejít? Rozhodněte se.“ A Petr podruhé vyznává: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!“« (srov. Jan 6,67-69). Petr vyznává jménem Dvanácti, že Ježíš je Svatý Boží, Syn Boží. V prvním vyznání řekl: »Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha « (Mt 16,16), ale jakmile Ježíš začal mluvit o svém blížícím se utrpení, Petr mu odporuje: „Ne, Pane, to ne!“. A Ježíš mu to vytýká. Nyní je Petr trochu zralejší a neodporuje. Nechápe, o čem mluví Ježíš, když říká: „jíst tělo a pít krev“. Nechápe, ale důvěřuje Mistrovi. Důvěřuje a podruhé vyznává: »Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života«.

Toto nám všem pomůže, jak žít ve chvílích krize. V mojí vlasti je jedno přísloví, které praví: „Když jedeš na koni přes řeku, nikdy neměň koně uprostřed.“ Ve chvílích krize být velice pevní v přesvědčení víry. Ti, kteří odešli, změnili koně a hledali jiného mistra, který by nebyl tak tvrdý, jak o něm prohlásili. Ve chvíli krize je třeba vytrvalosti a ztišení. Setrvat pevně tam, kde jsme. Není to doba na změny. Je to chvíle věrnosti, věrnosti Bohu, věrnosti tomu, co jsme zvolili před tím, a také chvíle pro obrácení, protože věrnost nám vnukne, co změnit k dobrému a nevzdálit se dobru.

Chvíle pokoje a chvíle krize. My křesťané se máme naučit zacházet s obojím. Jeden duchovní otec říká, že krize je procházení ohněm s cílem nabrat sil. Kéž nám Pán sešle Ducha svatého, abychom dovedli odolat pokušením ve chvílích krize, abychom uměli být věrní tomu prvotnímu s nadějí, že pak nadejde chvíle pokoje. Pomysleme na svoje krize, v rodině, v městské čtvrti, krize v práci, sociální krize ve světě, ve vlasti – je tolik krizí...

Kéž nám Pán dá sílu, abychom ve chvíli krize neprodali víru.“

Kázal Petrův nástupce při ranní mši v kapli Domu sv. Marty. Mši zakončil papež adorací eucharistie vystavené v monstranci, aby věřícím, kteří sledují její přímý přenos, poskytl příležitost k duchovnímu svatému přijímání.