Nový portál Vatikánského rozhlasu

(Žl 63,2-5.9)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Dnes přistoupíme k druhé katechezi cyklu, věnovaného modlitbě, který jsme zahájili minulý týden.

Modlitba patří všem, tedy lidem každého náboženského vyznání a pravděpodobně i těm, kteří nevyznávají žádné. Modlitba se rodí ve skrytu nás samotných, v onom vnitřním místě, které duchovní autoři často nazývají „srdce“ (srov. Katechismus katolické církve, 2562-2563). Modlitba v nás tedy není něčím periferním, naší druhotnou a marginální schopností, nýbrž nejintimnějším tajemstvím nás samotných. Toto tajemství se modlí. Modlí se emoce, ale nelze říci, že modlitbou jsou jenom emoce. Modlí se inteligence, ale modlitbou není jen intelektuální úkon. Modlí se tělo, ale s Bohem je možné mluvit i v plné invaliditě. Modlí se tedy celý člověk, pokud se modlí jeho „srdce“.

Modlitba je rozlet, zvolání, jež nás přesahuje; rodí se v našem nitru a vyklání, protože teskní po setkání. Toto je třeba zdůraznit: stesk po setkání. Tato nostalgie je víc než potřebou, více než nezbytností, je cestou, steskem po setkání. Modlitba je hlas tápajícího „já“, snažícího se dopátrat jednoho „Ty“. Toto setkání mezi „já“ a „Ty“ nelze uskutečnit na počítačích. Je to lidské setkání, a nezřídka tápání s cílem nalézt „Ty“, hledané mým „já“.

Křesťanská modlitba se však rodí ze zjevení: „Ty“ nezůstalo zahaleno tajemstvím, nýbrž navázalo s námi vztah. Křesťanství je náboženství, které nepřetržitě slaví Boží „zjevení“, tedy epifanii. První svátky liturgického roku slaví tohoto Boha, který nezůstává skryt, nýbrž nabízí lidem svoje přátelství. Bůh zjevuje svoji slávu chudobou v Betlémě, rozjímáním mudrců, křtem v Jordánu, zázrakem na svatbě v Káni. Velkolepý Prolog Janova evangelia končí tímto shrnutím: »Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu« (Jan 1,18). Ježíš nám zjevil Boha.

Křesťan navazuje modlitbou vztah k Bohu, který má laskavou tvář a nechce nahánět lidem strach. Toto je první charakteristika křesťanské modlitby. Odedávna byli lidé zvyklí přistupovat k Bohu poněkud bázlivě, trochu ustrašení před tímto fascinujícím a úděsným tajemstvím; zvykli si prokazovat Bohu úctu servilně jako poddaný, jenž nechce být neuctivý vůči svému pánu. Avšak křesťané se k Němu odvažují obracet důvěrným oslovením „Otče“. Ježíš používá ještě důvěrnějšího slova: tatínek.

Křesťanství odstranilo ze vztahu k Bohu jakýkoli feudální akcent. V pokladu naší víry se nevyskytují výrazy jako „nevolnictví“, „otroctví“ či „vazalství“, nýbrž slova jako „smlouva“, „přátelství“, „příslib“, „společenství“, „blízkost“. Ve své obsáhlé promluvě na rozloučenou s učedníky Ježíš říká: »Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce. Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý. Potom vám Otec dá všechno, oč ho budete prosit ve jménu mém« (Jan 15,15-16). To je jakýsi bianko šek: „Dám vám všechno, oč budete prosit Otce v mém jménu.“ Zkusme to!

Bůh je přítel, spojenec, ženich. Modlitbou s Ním lze navázat důvěrný vztah, a Ježíš nás v modlitbě Otče náš opravdu naučil obracet se k Němu řadou proseb. Boha můžeme prosit o všechno, o všechno; vysvětlit všechno a vypovědět všechno. Nezáleží na tom, pociťujeme-li ve vztahu k Bohu svoje nedostatky. Nejsme dobrými přáteli, nejsme vděčnými dětmi, nejsme věrnými manželi. On nás miluje nadále. Ježíš to dokazuje definitivně na Poslední večeři, když říká: »Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá« (Lk 22,20). Tímto gestem ve večeřadle Ježíš předjímá mysterium Kříže. Bůh je věrný spojenec. Pokud lidé přestanou milovat, On miluje dále, třebaže Jej láska vede na Kalvárii. Bůh je stále u dveří našeho srdce. Čeká. Čeká, že otevřeme. Někdy zaklepe, ale není dotěrný, čeká. Bůh s námi má trpělivost, která je otcovská, jako tatínek, který nás má rád. A řekl bych, že je to trpělivost tatínka i maminky. Je stále nablízku našemu srdci, a když zaklepe, činí tak jemně a laskavě.

Zkusme se všichni takto modlit, vstupme do tajemství Smlouvy. Svěřme se modlitbou do milosrdných rukou Boha, dejme se prostoupit tajemstvím blaženosti, jímž je život Trojice, považujme se za pozvané, kteří si nezaslouží takovou poctu. A říkejme Bohu v úžasu modlitby: copak Ty znáš jenom lásku? Bůh nezná nenávist. Je nenáviděn, ale nezná nenávist. Zná pouze lásku. K tomuto Bohu se modlíme. Toto je žhnoucí jádro každé křesťanské modlitby. Bůh lásky, náš Otec, který nás očekává a doprovází.

Přeložil Milan Glaser