Itálie. “Ohromoval veřejnost svým jazykovým umem, s nímž přecházel z jedné cizí řeči do druhé, a současně děsil zbožné ženy, které ohromeně a nevěřícně přijímaly eucharistii z jeho černých rukou”. Těmito slovy popisuje nová studie Giacoma Ghediniho, znalce dějin otrokářství a církevního historika zaměřeného na africké misie, dojem vyvolaný jedním z prvních afrických kněží po jeho příjezdu do Evropy počátkem minulého století.
Studie nazvané “Z otroka misionářem. Mezi Afrikou a Evropou – život a spisy Daniela Sorura Pharim Dena” (Da schiavo a missionario. Tra Africa ed Europa, vita e scritti di Daniele Sorur Pharim Den; Roma, Edizioni Studium, 2019, 352 stran, euro 26) si všiml vatikánský list L´Osservatore Romano.
Daniele Sorur byl Dinka z nynějšího Jižního Súdánu, který nevěděl, jak se přesně jmenuje, kde se narodil a kdy, i když pravděpodobně to bylo kolem roku 1860. Pamatoval si pouze, že byl násilím odtržen od rodiny, což se mezi obyvatelstvem v povodí Nilu běžně dělo, a stal se otrokem arabského muslima, který mu dal jméno Sorur a odvezl si ho na sever, do súdánského Kordofánu. Když dospíval, podařilo se mu uprchnout a uchýlit se do katolické misie založené Danielem Combonim. Jména, s nimiž chtěl být ztotožňován po přijetí křtu a víry, připomínaly zásadní zlomy jeho života – Daniel znamenalo spásu, Sorur prokletí.
Comboni jej přijal, vychoval, postřehl jeho inteligenci a vzal si ho s sebou do Itálie, kde mu umožnil studia na nejlepších římských katolických školách, a později do Libanonu, kde se zdokonalil v arabštině. Někdejší otrok, z něhož se stal kněz, se naučil mluvit a psát mnoha jazyky, osvojil si klasickou křesťanskou kulturu, procestoval celou Evropu a zemřel v roce 1900, pravděpodobně na tuberkulózu. Bylo mu asi čtyřicet let. Na jeho spisy, pohřbené v archivech, se brzy zapomnělo.
Nynější studie, široce podložená dosud nevydanými dokumenty, je tak první ucelenou prací o tomto muži. Přibližuje jednoho z prvních afrických kněží, kteří se objevili v Evropě a budili úžas, když sloužili mši svatou. Daniel Sorur žil v čase, v němž propukl evropský kolonialismus a Afrika se stala kořistí velkých mocností. Za dělením Afriky (scramble for Africa, chceme-li užít dobový výraz), se skrývalo silné vědomí evropské nadřazenosti. Povýšenosti, která vyústila v rasismus a nakazila i mnohé misionářské kruhy. Z předmluvy ke studii vysvítá autorovo překvapení nad značně pohrdlivými odsudky, dnes nepředstavitelnými, které o Afričanech vyslovili rovněž četní Comboniho misionáři.
Sám Comboni naopak na Afriku pohlížel s nejvyšší úctou, protože vytušil, že na onom panenském a dosud polodivokém světadíle se může psát budoucnost křesťanství. Daniele Sorur, otrok vysvěcený na kněze, kazatel a spisovatel, byl možná nejúplnějším důkazem, předjímajícím tuto Comboniho vizi. Úvahy tohoto dinského kněze o postavení afrického člověka, “negra”, jak se tehdy pohrdlivě říkalo, jeho promyšlená demolice rasistických idejí, tenkrát velmi módních, opírající se o jasnou intuici o relativnosti kultur, jeho vášnivá obrana rovnosti lidí, ať již žijí kdekoliv, jeho schopnost reflexe na úrovni evropského intelektuála z něj činí unikum. Rovněžtak udivují jeho opatrné, avšak zcela zřejmé názory na kněžský celibát, který se v Africe střetává se zcela odlišnými životními návyky a hodnotami, čteme ve vatikánském deníku, který tuto nevšední postavu doporučuje pozornosti svých čtenářů.
(jag)
odeslat článek
vytisknout článek
