VaticanNews.va

   28. 9. 2020

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.8046
Poslechem z webových stránek.4973
Četbou textů na webových stránkách.7631
Poslechem i četbou.4721


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Papež přijal rezignaci Angela Becciu na práva spojená s kardinálskou hodností

Kongregace pro nauku víry zamítá interkomunio v Německu

Kardinál Koch: Papeže znepokojuje situace v německé církvi


Cirkev cz Liturgie cz Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů NAVRCHOLU.cz
 
Publicistika

 Reportáže, reflexe, sloupky 

24.5.2020 

Ježíšovým pohledem

Úvaha o mezilidské komunikaci

Papež František

Když se Ježíš vydával na cestu, přiběhl nějaký člověk, poklekl před ním a ptal se ho: “Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život?” Ježíš mu odpověděl: “Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jenom jeden: Bůh. Znáš přikázání: ´Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i matku!´” On mu na to řekl: “Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí.” Ježíš na něho pohlédl s láskou a řekl mu: “Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mne!” On pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku. Ježíš se rozhlédl a řekl svým učedníkům: “Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!” Učedníci užasli nad jeho slovy. Ježíš jim však znovu řekl: “Děti, jak je těžké vejít do Božího království! Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království”. Oni užasli ještě víc a říkali si mezi sebou: “Kdo tedy může být spasen?” Ježíš na ně pohleděl a řekl: “U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno!” (Mk 10,17-27).

Všechna synoptická evangelia zaznamenávají epizodu o “bohatém mladém muži”, onom muži (jehož věk ve skutečnosti z textů nevyplývá), který se Ježíše ptá, co dělat, aby dostal věčný život. V jejich krátkém dialogu se nicméně objevuje detail, který přináší jenom Markovo evangelium. Vprostřed konverzace, mezi jednou otázkou a odpovědí, evangelista píše, že “Ježíš na něho pohlédl s láskou” (Mk 10,21). Tuto drobnost nicméně považuji za rozhodující. Vypovídá totiž o Ježíšově stylu – onom stylu, který vystihuje to zásadní a podstatné a ukazuje nám, jak ve světě žít jako praví lidé. Být lidmi znamená sdílet, vstupovat do kontaktu se světem a druhými, budovat vztahy. Během rozhovoru Ježíš nemyslí pouze na to, co tazateli řekne, nýbrž myslí na něj, na člověka, jehož má před sebou, či spíše – ještě předtím, než na něj pomyslí – se na něj dívá, hledí na něj s láskou. Tímto stylem se Ježíš neobrátil jenom k bohatému mladíkovi, nýbrž projevil se tak vůči všem lidem, které potkal. Evangelium je totiž (také) vyprávěním o mnoha Ježíšových setkáních při jeho cestách po Palestině. Snadno si proto představíme, že k onomu „pohledu plnému lásky“ došlo i v jiných případech, byť to není vysloveně zmíněno. Pomysleme na povolání Matouše (na němž Ježíš spočinul pohledem vyvolení a milosrdenství zároveň), na noční dialog s Nikodémem anebo na rozhovor se Samaritánkou u Jakubovy studně, či na letmá setkání s kananejskou ženou a Zacheem. Zcela jistě Ježíš týmž pohledem utkvěl na Jidášovi, kterému nastavil tvář a nazval jej „přítelem“, na Petrovi, když zakokrhal kohout, a – třebaže to stěží chápeme – tímtéž pohledem mlčky pozoroval ubohé vystoupení krále Heroda, který od něj očekával nějaké zázračné gesto předtím, než jej zklamaně poslal zpět za Pilátem. I na tohoto římského místodržitele Ježíš určitě pohlížel láskyplně.

Křesťanská víra se zakládá na následujícím jednoduchém tvrzení: Ježíš má božskou přirozenost a Bůh je láska. Tento základ určuje celou řadu důsledků a mění veškerý způsob křesťanského bytí ve světě. Bez onohu pohledu lásky se z mezilidské komunikace, z rozmluv mezi lidmi může lehce stát pouhý dialektický souboj. Onen pohled naopak odkrývá, že je v sázce ještě jiná, závratná otázka, která se nesoustřeďuje na jádro diskuse, nýbrž na mnohem víc – na samotný smysl existence, jak mé, tak mého partnera v dialogu.

Zajímavý je výraz, který evangelista užívá: „pohleděl na něj“. Toto sloveso předpokládá kontemplativní postoj, který vyžaduje časovou šíři, zastavení dané chvíle, jako bychom takměř chtěli vychutnat každý její okamžik. Především v západních společnostech jako by již sloveso „pohlédnout“ se svým kontemplativním přístupem nemělo domovské právo, vytratilo se z každodenních končin, z běžného života. Nikdo se již na druhého nezahledí, a pokud snad něco takového nastane, vyvolá to automaticky pocit nepříjemnosti a reakci, svědčící o ohrožení. Cosi se vytratilo, nikdo už nehledí druhému do očí, neprodléváme jeden před druhým, abychom na okamžik zbrzdili frenetický běh času, jemuž podléháme. Přemýšlel jsem právě o těchto okolnostech, když jsem loni v listopadu, při návratu z cesty po Asii, vyslovil přání, aby si Západ od Východu opětovně přisvojil smysl pro „poezii“, přičemž jsem tímto krásným slovem mínil smysl pro nazírání, pozastavení a obdarování se chvílí otevřenosti vůči sobě samým i druhým, na znamení nezaslouženosti a čiré nezištnosti. Bez tohoto poetického „přídatku“, bez onoho bezplatného daru, se nemůže zrodit pravé setkání, ani ryze lidské sdílení. Lidé „komunikují“ nejenom proto, aby si předávali informace, ale protože se pokoušejí o utváření společenství. Slova tedy mají být mostem, sbližujícím různé pozice, aby se stanovilo společné území, místo setkání, konfrontace a růstu. Výchozí podmínkou takového sbližování je ochota k trpělivému vyslechnutí stanovisek druhého člověka, protože podmínkou upřeného pohledu je svolení k tomu, že také druhý člověk se na nás zahledí. V komunikaci se dáváme jeden druhému navzájem.

V tomto ohledu se můžeme mnohému přiučit od svatého kardinála Johna Henryho Newmana. Jeho úvahy se zaměřují zejména na rozměr imaginace a „dispozice“ srdce, které má důležitější roli než rozum, aby se člověka skutečně dotkl prožitek víry. Newman si uvědomoval, že lidé často diskutovali a nakonec se přeli o otázkách, které se netýkaly jádra věci, protože se u nich projevoval větší či menší sklon k otevřenosti vůči ostatním mluvčím. Nešlo o nějaké abstraktní přemítání, protože vycházel ze zkušenosti trvalého dialogu s mladším bratrem, Charlesem, z něhož se stal ateista. „Nejsi v duševním rozpoložení ochotném vyslechnout argumenty, ať už jsou jakékoli“, napsal bratrovi, který podle jeho názoru propadl nevíře „kvůli závadnému srdci, nikoli intelektu“, poněvadž v náboženských otázkách lidé tíhnou k tomu, aby na ně pohlíželi „optikou svých předchozích návyků“.

To, co platilo na Newmanova bratra Charlese, můžeme vztáhnout na současnou společnost, v níž jen stěží nalézáme ateismus, plynoucí z otevřeného nepřátelství vůči evangelium. Snáze se setkáme s lhostejností, která se rodí z řady předsudků a povrchních představ a do níž se nevryla výbušná síla křesťanských symbolů a poselství. Jestliže tedy mají osobní sklony zásadní úlohu, pak je nezbytné prožívat každou příležitost ke sdílení nikoli jako povrchní, nýbrž jako opravdové setkání, které by razilo cestu plodnému a nosnému dialogu, jenž by pak uvedl do pohybu dynamismus schopný zpřeházet a změnit „predispozice“, jinými slovy, navodit konverzi.

Neobejdeme se bez odvahy. Jak jsem vyslovil 4. února loňského roku (2019) při mezináboženském setkání v abúdhábském Founder’s Memorial, účinný dialog »předpokládá vlastní identitu, které se netřeba zříkat ku libosti druhého. Současně však požaduje odvahu vůči jinakosti, což obnáší plné uznání druhého a jeho svobody […]  Bez svobody totiž nelze být dětmi lidské rodiny, nýbrž jen otroky. […] Odvaha vůči jinakosti je duší dialogu, zakládajícího se na upřímnosti úmyslů. […]  V tom všem je neodmyslitelná modlitba, která ztělesňuje odvahu vůči jinakosti ve vztahu k Bohu, a v upřímnosti svého úmyslu očišťuje srdce od uzavřenosti do sebe.«. Identita a jinakost existují společně a jejich soužití je možné výlučně v kontextu odvahy, svobody a modlitby. Jinakost je pro identitu vitální.  “Nikdy bez druhého” (Mai senza l’altro) je titul pěkné eseje Michaela De Certeau, který se stává krásným “mottem” lidské existence, jež nachází svou plnost a konečný smysl ve vztahu. Srdce zahleděné samo do sebe ochoří a zanese se škvárou, která znemožňuje jeho zdravý a oživující puls.  Vztah čerpá ze svého vlastního dechu, který potřebuje rytmus a čistý kyslík, což jsou okolnosti, které zajistí jedině přítomnost druhého člověka. Má identita je výchozím bodem, avšak bez jinakosti se propadá do prázdna, uvadá a hrozí jí smrt. Bez uznání jinakosti umírá nejenom druhý, nýbrž též já sám. Důležitým hlediskem, jímž se naplňuje toto uznání jinakosti, je otevřenost vůči svobodě druhého člověka. To je klíčový bod, ve kterém se znovu přemisťujeme k jádru křesťanství. Opětovně nám pomáhá evangelní text, z něhož jsme vyšli, tentokrát druhým výrazem, obsaženým v oné trojslovné větě: “Pohlédl s láskou”. Ježíš se na druhého člověka nedívá jako na “představení”, nýbrž jako na osobu, dar, bytost, kterou si Bůh přál svobodně stvořit (k lásce) a vyslat ji na cestu. V jeho láskyplném pohledu je již obsažen rozměr svobody. Milovat lze jen ve svobodě a pouze pravá láska propůjčuje a ponechává druhým svobodu. 

Z tohoto zorného úhlu je podnětný závěr Markova vyprávění. Dalo by se říci, že je hořký a že celá epizoda končí špatně. Tazatel je zklamaný, zaražený a odchází “zarmoucen”. Evangelista rovněž vysvětluje důvod těchto rozpaků (“měl mnoho majetku”), který bychom mohli přetlumočit také následovně: “Nebyl to svobodný člověk”. Jakoby jmění bránilo dobru: polyteismus potlačuje možnost života plného a “věčného”, který požaduje onen mladík a nikoli náhodou přitom vypočítává všechna přikázání zákona, jež dodržuje, aniž by to jeho srdce obdařilo oním štěstím, po kterém žízní. Podstatou této existenciální otázky je tudíž svoboda; ono množství majetku brání v přístupu k pravé svobodě. Právě svoboda je zásadní “přísadou”, aby přebývání lidí na zemi, a tedy též každý komunikativní úkon, byly plně lidské. Bez svobody není pravdy, ze vztahů se stává přetvářka, pokrytectví, anebo sklouznou do povrchnosti, či, ještě hůře, manipulovatelnosti. Přistupuji k druhému, abych ho “využil”, a tak mu nakonec odnímám svobodu. Naopak vztah založený na lásce zaručuje naši i cizí svobodu, přestože se tím vystavujeme ohrožení. Milovat znamená být připraven na riziko. Když Ježíš pohlédne na mladíka, nepřeměřuje jeho slabé stránky, nýbrž nazírá ho, jako by právě vyšel ze stvořitelských rukou Boha Otce. Raduje se z jeho existence, miluje ho, jak čteme, a vybízí ho, aby se vysvobodil z minulých pout a ran kvůli budoucí plnosti, čímž odpovídá na jeho dotaz o možnosti věčného života. 

Tímto gestem se Ježíš vystavuje riziku, protože sází na druhého, na člověka, u něhož se jako takového reálně nabízí možnost selhání. Závěr skutečně vypadá jako nezdar: Ježíšovo slovo, Boží slovo, nedosáhlo žádného účinku, komunikace, pojímaná jako dialektická potyčka, nevydala ovoce. Prohráli oba dva a v tom spočívá drama svobody, řečeno s Dostojevským. Avšak tím nenastal konec, jak tušíme z následujících Ježíšových slov: toto drama může znenadání změnit gesto modlitby, otevřenosti vůči jinakosti Boha, u kterého “není nic nemožného”. Je zajímavé, že Ježíš při tomto slavnostním prohlášení na své učedníky rovněž “pohleděl”. Kéž by Boží zrak spočíval neustále na našem životě a my bychom tak, když navazujeme vztahy a komunikujeme s ostatními lidmi, měli tentýž pohled jako Ježíš, který na nás hledí očima nezištné a velkorysé lásky až do naprostého darování sebe sama.   

Přeložila Jana Gruberová



Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
9.9.20 Vycházejí rozhovory papeže Františka se “zbožným agnostikem”
2.9.20 Nová kniha zdůrazňuje kontinuitu Benediktova a Františkova učení
21.7.20 Papež: Hladu ve světě se užívá jako válečné zbraně
21.7.20 Upírat jídlo znamená popírat svobodu
19.6.20 Boha nacházíme skrze sebepoznání a v životě pro druhé



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2020 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papež: Pomyšlení na Boží trpělivost vzbuzuje úžas

Svatý otec: Obrácení je vzájemné setkání

Nová blahoslavená spojuje kontemplaci s činnou křesťanskou láskou

V Norsku byl po pěti stoletích opět vysvěcen katolický biskup

V Etiopii byly objeveny nejstarší překlady evangelií

Veřejné restaurování Michelangelovy Piety Bandini

Ekvádor nepřijal legalizaci umělého potratu

Papež František oslovil valné shromáždění OSN: Krize jako příležitost

Papež přijal polského prezidenta Andrzeje Dudu

Hledící srdce a konající ruce

Papež vyzval evropské církve k duchovnímu výkladu pandemie

Papež přijal rezignaci Angela Becciu na práva spojená s kardinálskou hodností

 Nově na webu
Svatý otec: Obrácení je milost, o kterou musíme neustále prosit

Publicistika: Adjektivum „apokalyptický“ není pejorativum

Publicistika: Dobytí Říma

Rozhovory: Samaritanus bonus - Odpověď na nově prosazované zákony o eutanazii

Homilie: Přináším přísliby pokoje, nikoli trápení (Jer 29,11)

Archiv zpráv září 20
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
282930    

Starší zprávy >

Náš tip

Takaši Pavel Nagai – k pětasedmdesátému výročí svržení atomové bomby na Nagasaki

Hořkosti v kněžském životě

Žena je vrcholem tvorstva, z ní plyne spása