Itálie. Papež Jan XXIII. před ní poklekl a slavný operní pěvec Beniamino Gigli pro ni vyzpíval árii “Matka”. Není divu. Lucia Pisapia Apicella, zvaná též Matka Lucia či Matka mrtvých, totiž byla ztělesněním křesťanské pietas, která nehledí na prapory a ideologie. Na konci druhé světové války vlastníma rukama ze země vyhrabala a důstojně pohřbila tělesné ostatky osmi set spojeneckých i znepřátelených vojáků a tyto své “děti” pak do konce života oplakávala a modlila se za ně. Její beatifikační proces začal letos v lednu, aby poukázal na dvojí skutek duchovního i tělesného milosrdenství: modlit se za živé i zemřelé a pohřbívat mrtvé.
Lucia Pisapia se narodila roku 1877 jako poslední ze sedmi dětí v jihoitalské obci Cava de´Tirreni, vzdálené necelých padesát kilometrů od Neapole a známé benediktinským opatstvím Nejsvětější Trojice, které uchovává archiv Neapolského království. Ačkoli se později stala duchovní matkou mnohých, svou vlastní matku nikdy nepoznala, neboť zemřela dva roky po narození děvčátka. Otec se pak znovu oženil a do rodiny přibylo dalších pět dětí. Malé Lucii, která vychodila pouhé tři třídy základní školy, příbuzní přezdívali “brigantka” kvůli její “mánii”, v níž utíkala do místní nemocnice, aby držela ruku umírajícím. Rodina to nerada viděla kvůli možné nákaze tuberkulózou, tehdy nevyléčitelného infekčního onemocnění. “Nedovedu si vysvětlit toto přilnutí k nemocnici, nedokázala jsem se od ní odpoutat”, uvedla později v jednom rozhovoru, “starala jsem se o lidi v agonii, protože je zlé, když umírající zbytečně hledá ruku na přikrývce. Od rodiny jsem si tím vysloužila jen výčitky…”.
V pětadvaceti letech (1912) se Lucia provdala za zelináře Carla Apicellu, s kterým měla dva syny. První válka jejího muže ušetřila, avšak vrátil se jako invalida. Zanedlouho další světová válka zalila Evropu krví a tentokrát se rovněž nevelké městečko Cava de´Tirreni stalo jejím dějištěm, když se spojenci 8. září 1943 vylodili v nedalekém Salernu v rámci operace Avalanche. O hornaté pobřeží salernského zálivu se vedly tuhé boje až do poloviny září, kdy Němci vyhlásili ústup. Spojenecká vojska utrpěla těžké ztráty na mrtvých, raněných a zajatých – více než osm tisíc mužů, zatímco počet německých padlých byl zhruba poloviční. O několik měsíců dříve – 4. října 1942 – Lucia Pisapia vstoupila do třetího řádu sv. Františka a jako františkánká terciářka měla prorocký sen: viděla v něm mýtinu s osmi vyoranými kříži, podél nich stálo osm cizích vojáků a lámanou italštinou prosili, aby jejich těla navrátila matkám, které je už nikdy nespatří.
V téměř šedesáti letech tak Lucie objevila své povolání a jistě k němu přispěl též pohled na vesnické kluky, kteří si po stažení německé armády a spojeneckém pochodu na Neapol kopali s lebkou mrtvého vojáka, povalující se kdovíkde. “Onen sen mi nedopřával klidu”, popisuje později, “a proto jsem se obrátila dopisem na spojenecké velení, aby mi umožnilo pochovat mrtvé”. “Zvítězili jste, nenávist pominula a já vám píši jako prostá matka. Dovolte mi vzdát poslední úctu zemřelým”, stálo v onom listě, na který ovšem dostala zamítavou odpověď. Pohřby byly v kompetenci italských úřadů, které si však počkaly na příslušný zákon o evidenci padlých až do padesátých let (zákon č. 204 z 9.1.1951). Matka Lucia tak dlouho neotálela, protože si ihned po osvobození rodné obce (28.9.1943), v níž pod americkými bombami a za německých represí zahynulo nemálo civilistů, včetně dětí, vyprosila na místním starostovi svolení k exhumaci těl a nádavkem jí byli přiděleni dva hrobníci. Ti ji však brzy opustili, protože vyhrabávání mrtvol, narychlo pohřbených na různých pozemcích, bylo krajně nebezpečné. Pouze spojenecké lodě totiž během operace Avalanche vystřílely na italské pobřeží až 10 tisíc tun granátů.
Houževnatá venkovanka se nicméně nevzdala a hledala lidské ostatky ve skalních jeskyních, propastech i na osázených polích. Dávala pozor, aby nepoškodila úrodu, a mnohdy ze svých úspor odškodňovala rolníky, kteří ji brzy začali upozorňovat na nápadné pahrbky v terénu, pohozené vojenské přilby či holinky, útržky vybledlých uniforem anebo kusy těl. Není těžké domyslet, že se většinou jednalo o německé vojáky, tedy nenáviděné nepřátele, ale Lucie našla též Američany, Poláky či Maročany. Pro ni to ovšem byly “matčiny milované děti”, kterým byl vyhrazen tentýž rituál: pietní sběr ostatků, jejich pečlivá očista a urovnání do pozinkované schránky, vyrobené vesnickým kovářem, a poté přenos do odsvěceného kostelíka, který se stal prostorem pro trvalý výstav zemřelých. Případné osobní předměty a doklady, nalezené u padlých, které by mohly vést k jejich identifikaci, svědomitě zapisovala a odevzdávala na policejním komisařství.
Lucie si svou misi financovala sama, investovala do ní veškerý rodinný majetek, včetně vlněné výplně matrací, která je důvodem hrdosti středomořských žen, neboť na pytlech naplněných listím a kukuřičným šustím spávali jen chudáci. Na mnoha stranách se setkala s nepochopením, zesměšňováním, a dokonce výhrůžkami. Nečekaná síla, která ji povzbuzovala v konání, však nakonec způsobila, že v kostelíku shromáždila na osm set malých rakví. Nad každou z nich plakala a modlila se, jako by to každá matka učinila pro své dítě. A již nikdy nesvlékla smuteční černou, protože ony “nebohé chlapce” skutečně považovala za své syny.
Exhumace válečných ostatků nezůstala bez povšimnutí v jihoitalském místním tisku a později se jí věnovaly i celostátní deníky, včetně vatikánského listu L´Osservatore Romano. V červenci roku 1951 přijal Lucii Apicellu na soukromé audienci papež Pius XII., schválil její dílo a označil je za projev křesťanského milosrdenství. O několik měsíců později, v září téhož roku, jí německý prezident Theodor Heuss udělil nejvyšší státní vyznamenání, velký kříž za zásluhy. Stuttgartský rozhlas, který zvláštní reportáží přiblížil práci drobné jihoitalské ženy, zdůraznil, že “národ, který dokázal světu dát matku Lucii, zasluhuje veškerou naši lásku, vděčnost a úctu”. Při návštěvě Německa se Lucia, nazývaná německým tiskem Matkou mrtvých (Mutter der Toten), setkala s Adamem a Karolinou Wagnerovými, rodiči desátníka Josepha, který padl ve dvaadvaceti letech. Předala jim jeho hodinky, prsten a cigaretové pouzdro. Jak později vyprávěla, účast na bolesti oněch rodičů byla jednou z nejtísnivějších zkušeností jejího života.
Poslední desetiletí svého dlouhého života trávila Matka Lucie péčí o kostelík, z něhož mnoho ostatků bylo repatriováno anebo uloženo na různých vojenských hřbitovech. Nad zbylými se nepřestávala modlit. Zemřela tiše ve spánku v téměř pětadevadesáti letech, 23. července 1982, a vypravila se za svými „dětmi“, které zde na zemi tolik ctila a milovala. Odkaz Lucie Pisapii Apicelly uchovává sdružení, které jí začátkem tohoto kalendářního roku v rodné obci otevřelo malé muzeum. A právě při té příležitosti arcibiskup Orazio Soricelli ohlásil, že 7. ledna zahájila italská diecéze Amalfi- Cava de´Tirreni beatifikační proces této nevšední ženy, která ztělesnila bezmeznou lásku a slitování.
(jag)
odeslat článek
vytisknout článek
