Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Když stanul člověk na Měsíci, byla vyslovena věta, která se stala slavnou: „Malý krůček pro člověka, velký skok pro lidstvo.“ Lidstvo vskutku dosáhlo historického úspěchu. Dnes však slavíme nekonečně větší počin, totiž Nanebevzetí Panny Marie. Madona stanula v ráji, neodebrala se tam jenom duchem, nýbrž i tělem, cele sebou samou. Tento krok drobné Nazaretské Panny byl pro lidstvo velkým skokem vpřed. Málo je platné procházet se po Měsíci, nežijeme-li jako bratři na Zemi. Avšak to, že jedna z nás tělesně přebývá v Nebi, dává naději nám: chápeme, že jsme drahocenní, určení ke vzkříšení. Bůh nenechá zaniknout naše tělo v nicotě. S Bohem není nic ztraceno! V Marii je dosaženo cíle, a my máme před očima důvod, proč putovat: nikoli proto, abychom získávali tady dole věci, které pominou, nýbrž abychom získali tam nahoře vlast, která potrvá navždy. A Madona je hvězda, která nám ukazuje směr. Ona šla první. Ona, jak učí koncil, „září před putujícím Božím lidem jako znamení jisté naděje a útěchy“ (Lumen gentium, 68).
Co nám radí naše Matka? První co říká v dnešním evangeliu je: »Velebí má duše Pána« (Lk 1,46). Zvykli jsme si slyšet tato slova, takže možná už nevnímáme jejich smysl. Velebit znamená doslova „činit velkým“, zveličovat. Maria „zveličuje Pána“, nikoli problémy, které jí v té chvíli také nechyběly, nýbrž Pána. Kolikrát jen se však necháváme zavalovat problémy a pohlcovat strachem! Madona nikoli, protože pokládá za primární životní veličinu Boha. Odtud tryská Magnificat, odtud se rodí radost, nikoli z absence problémů, které dříve či později přijdou, nýbrž rodí se z přítomnosti Boha, který nám pomáhá a je nám nablízku. Bůh je totiž veliký, a shlíží především na nepatrné. Jsme jeho slabost lásky. Bůh pozoruje a miluje maličké.
Maria se totiž pokládá za nepatrnou a velebí „veliké věci“ (v.49), které jí učinil Pán. Jaké? Především nenadálý dar života: Maria je pannou a stane se těhotnou, a také Alžběta ve svém stáří čeká syna. Pán činí zázraky s nepatrnými, s těmi, kteří se nepovažují za velikány, nýbrž dávají v životě prostor Bohu. On prokazuje milosrdenství těm, kteří Mu důvěřují, a povyšuje pokorné. Maria za to Boha chválí.
A my se můžeme ptát: nezapomínáme chválit Boha? Děkujeme mu za veliké věci, které učinil nám? Za každý den, který nám dává, protože nás miluje a vždycky nám odpouští; za jeho laskavost? A také za to, že nám daroval svoji Matku, za bratry a sestry, které nám posílá do cesty, za to, že nám otevřel Nebe? Děkujeme za to Bohu, chválíme za to Boha? Pokud zapomínáme na dobro, srdce zakrňuje. Pokud však jako Maria pamatujeme na veliké věci, které činí Pán, pokud jej alespoň jednou denně velebíme, pak děláme velký krok vpřed. Jednou za den říci: Velebím tě Pane! Říci: Požehnán buď Pán, což je drobná modlitba chval. Touto drobnou modlitbou se srdce rozšiřuje a radost zvětšuje. Prosme Madonu, nebeskou bránu, o milost začínat každý den pohledem k nebi, k Bohu, a říkat Mu: Děkuji! Jak říkají maličcí velikým: Děkuji.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Angelus
odeslat článek
vytisknout článek
