Vatikán. Psalo se 22. srpna 1968. Naše země prožívala dramatické skonání nadějí spojovaných s pražským jarem a vstupovala do další etapy sovětského područí. Málokdo tehdy sledoval historicky první cestu Petrova nástupce na do Jižní Ameriky. A přece papež Pavel VI. v Bogotě právě tehdy odsoudil cestu marxistického ateismu, krvavých revolt - vyzval k odmítnutí násilí a cestě křesťanské lásky.

Pouhé tři dny trvala návštěva Bogoty, a přece papež Montini dokázal proměnit prvotní obraz Nejvyššího pontifexe v milované papeže Pavla v den loučení. Jeho slova o lásce a spravedlnosti a gesta blízkosti zejména k chudým “campesinos” doprovázejí proměnu dokumentovanou na stránkách kolumbijského tisku. Strohá postava velkého koncilního papeže, který jako první překonal Atlantik a sklonil se k políbení latinskoamerické země, vstoupila do dějin. Po celé tři dny neopouštěly Pavla VI. nesmírné zástupy lidí. Dva miliony Kolumbijců lemovaly cesty vedoucí z letiště ke katedrále na Bolivarově náměstí a hlasitě projevovaly náklonnost k muži, který přinášel poselství křesťanské lásky, naděje a pokoje na kontinent svíraný vojenskými diktaturami.

Během pouhých 72 dvou hodin měl Pavel VI. na programu dvacítku různých akcí a setkání. Papež se sešel nejen s představiteli společnosti, ale také s těmi, kdo jsou obvykle neviditelní, s drobnými rolníky, campesinos. Jeho slova neopouštěla obvyklý elegantní tón, ovšem nikdy na úkor jasnosti: byla velmi silná. Tak například prominenty, vládnoucí oligarchy, přímočaře žádal, aby odstoupili od “statičnosti své pozice, která může být nebo jevit se jako privilegovaná,” a vstoupili do služeb těch, kdo jejich bohatství potřebují.

Při mši za přítomnosti 300 tisíc rolníků a zemědělců vyslovil papež Pavel VI. slova solidarity, rezonující v srdcích prostých a zneužívaných lidí na celém světě. “Známe vaše životní podmínky,” řekl tehdy papež užívajíc plurálu, jímž po dlouhá léta Petrovi nástupci vyjadřovali sounáležitost s prvním ze svých předchůdců, ustanoveným Kristem. “Mnozí z vás žijí v bídné situaci, často nedosahující základních potřeb lidského života. Nyní nás v tichosti posloucháte, avšak ve skutečnosti jsme to my, kdo slyšíme volání, jež vystupuje z vašeho utrpení a z utrpení velké většiny lidstva.”

Během tří dnů papež Montini vytyčil cestu, po níž budou po další desetiletí kráčet jeho nástupci. Zahájil mezinárodní eucharistický kongres, ale také druhé plenární shromáždění latinskoamerických biskupů. Právě v promluvě k pastýřům kontinentu, na nějž poryvy šedesátého osmého roku přicházely jiných modalitách, avšak nikoli bez napětí, poukázal Pavel VI. k výlučné křesťanské cestě milosrdné lásky - bez deviací: “Chceme  v této věci ještě jednou zdůraznit: Ani nenávist, ani násilí není silou naší lásky. Mezi různými cestami k spravedlivé sociální obnově nemůžeme volit ani cestu ateistického marxismu, ani systematické revolty, a tím méně cestu krve a anarchie”.

(job)