Itálie. Neapolská (a vůbec celá italská) církev dnes poprvé od státem nařízené karantény slavila beatifační liturgii, kterou v tamní katedrále vedl arcibiskup, kard. Crescenzio Sepe. Nová blahoslavená – Marie Ludvika od Nejsvětější svátosti – žijící v druhé polovině devatenáctého století, dokázala propojit nazírání Boha s činorodou láskou k bližnímu. Život této zakladatelky Sester františkánek adorátorek Nejsvětějšího Kříže poznamenalo nevýslovné utrpení, které prožívala jako účast na Kristových pašijích.
Sestra Marie Ludvika od Nejsvětější svátosti (Maria Luigia del Santissimo Sacramento), občanským jménem Maria Velotti, se narodila na neapolském předměstí 16. listopadu 1826. Záhy osiřela a v útlém věku dvou let byla svěřena rodné tetě, od které se jí dostalo dobré křesťanské výchovy. Neprovdaná teta původně chtěla mladé neteři odkázat své věno, ale pak od toho pod tlakem příbuzenstva upustila a dívky se ujali bezdětní sousedé. Pán si nicméně vedl Marii jinou cestou a připravil jí setkání s františkánským bratrem Filippem da Domicella, který se později stal jejím duchovním otcem. Pod jeho vedením poznávala františkánskou spiritualitu, a to až roku 1853, kdy se stala členkou třetího řádu sv. Františka a přijala řeholní jméno Marie Ludvika Paschalina od Nejsvětější Svátosti.
O rok později vstoupila do řeholního domu v neapolské čtvrti Capodimonte a složila řeholní sliby. Od tohoto okamžiku byla obdařena výjimečnými mystickými zážitky. V šedesátých letech devatenáctého století se přestěhovala k neapolským tereziánským karmelitkám misionářkám, kde potkala bohatou vdovu Elettu Albiniovou, s níž sdílela ideál apoštolského zasvěceného života. V roce 1868 spolu s několika dalšími mladými ženami založila řeholní institut Adorátorek svatého Kříže, který se usadil ve městě Casoria poblíž Neapole, kde také sestry otevřely dívčí školu. Hlavním charismatem nového společenství byla křesťanská výchova mládeže, služba nemocným, starým a postiženým lidem a podpora žen. Matka Marie Ludvika zemřela v mateřinci nové kongregace 3. září 1886, čímž se zakončila její celoživotní kalvárie.
Nová blahoslavená totiž trpěla bolestmi po celém těle – jednak prosila Pána, aby na ní seslal nemoci a utrpení nemocných, kteří se na ni obraceli, avšak častokrát ji také fyzicky trýznil zlý duch, mnohdy před očima duchovního rádce a zpovědníka, o. Domicelly, který řeholnici žehnal a utěšoval ji. Matka Maria Ludvika ovšem za svého života prožila rovněž četná zjevení Dítěte Ježíše a Ukřižovaného Krista, Panny Marie a sv. Františka. Byla obdařena prorockým nadáním a dalšími dary – dokázala číst v myšlenkách druhých lidí, uzdravovat nemocné a procházet průsvitnými tělesy. Dokládá to událost z dubna 1854, kdy byla nalezena v jednom kostele za hermeticky uzavřeným sklem ve výklenku sochy sv. Františka (v obci Taurano).
Díky zázračným uzdravením – jak mezi spolusestrami, tak Božím lidem, se Matce Marii začalo přezdívat „Svatá mniška“. Pověst o ctnostech této řeholnice se rychle rozlétla jihoitalským krajem Kampánie, takže k ní v posledních letech proudily lidé s žádostmi o modlitbu či uzdravení. Je zajímavé, že do školy při mateřinci přijala zakladatelka nové kongregace také pět afrických dívek a jejich péči svěřila habešskému knězi Petru Almasovi. Dekret o jejích hrdinských ctnostech schválil papež František před čtyřmi lety a v závěru minulého roku uznal zázrak vedoucí k beatifikaci.
(jag)