Nový portál Vatikánského rozhlasu

Budoucnost byla až do nedávna náboženskou doménou či přesněji výsadou poznání Boha samotného. V rámci křesťanské teologie se tzv. futuribilia  stala předmětem zájmu až v poněkud upadající scholastické éře, zvané druhá nebo také jezuitská. S Karlem Marxem pak opustila oblast spekulativního čili hloubavého lidského hledání a stala se výhradně záležitostí lidského konání. Prostor intelektuálního bádání obsadily sekularistické ideologie, jejichž pravý účel je znám především filantropům spekulujícím na burzách, ačkoli samozřejmě není skryt božské vševědoucnosti Stvořitele a Spasitele.

Předpovídání budoucnosti se stalo monopolem politiků, kteří jsou nebo by chtěli být u moci. Vyhrazování si práva na znalost futuribili je ovšem projevem rozmanitých úchylek na rovině psychické, politické, a samozřejmě náboženské. Proroctví, podávaná politiky, se zakládají na strachu z nebezpečí, která oni dobře znají, dovedou je poutavě vylíčit a samozřejmě před nimi také ochránit, zvláště svoje voliče.

Tak jako je nyní zapomenut strach před konspirujícím islamistickým terorismem, zapomene se i na strach z virózy, která je jistě schopna za určitých okolností připravit i o život jako každá chřipka, neboť lidé se rodí jako smrtelní. Důležitější otázkou však je, co způsobuje politicko-mediální stimulace strachu v náboženské sféře.

Proč je mondénní proroctví zkázy přitažlivější než Ježíšovo svědectví? Přitažlivější je tehdy, je-li tento svět po Ježíšově vkladu považován za již hotový, takže se světská moc – právě proto – nemůže mýlit, neřku-li lhát. Z toho, jak je dnes křesťanská víra nezřídka prezentována, lze nabýt dojmu, že mezi jeho stoupenci tento milenarismus skutečně převládá, což nemůže nepůsobit tristně zvláště při pohledu na kreativitu při plnění opatření a bezradnost v pastoraci či evangelizaci, mají-li tato slova ještě svůj obsah.

Strach o život na tomto světě, ať již svůj vlastní nebo i těch druhých, sugerovaný dnes vládcem tohoto světa protiřečí evangeliu: „Kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho“ (Mk 8,35). Mediální masáž nervózním strachem a pokryteckou pošetilostí však umožňuje nově chápat Ježíšova slova z Janova evangelia: „Kdo svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný“ (Jan 12,25).

Být s někým nebo mít někoho rád je závdavek, aby člověk zatoužil a toužil po „životě budoucího věku“, jak praví křesťanské Krédo. Avšak – jak přiznává počátkem 2. století mučedník, sv. Ignác z Antiochie - „vládce tohoto věku se mě hodlá zmocnit a zničit mé smýšlení obrácené k Bohu“. Právě to se děje v dnešním světě. Jde o pokus zničit „smýšlení obrácené k Bohu“. Jistě není náhoda, že se zachovalo sedm listů tohoto antického biskupa, jehož liturgická památka připadla na tuto sobotu. Listy byly napsány během jeho transportu císařskou kohortou do Říma, kde byl předhozen šelmám. Jeho touha zakončit svoji životní pouť ve spojení s Ježíšovým svědectvím má křesťanům stále a mnoho co říci.

Mimo jiné podává také podivuhodné pojetí humanismu. V listě římským křesťanům, z něhož jsou i výše citovaná slova, totiž Ignác píše, ba úpěnlivě prosí, aby mu nebránili jít na smrt, to znamená aby se nepokoušeli jej pomocí svých konexí na císařském dvoře „zachránit“. Svým naprosto ojedinělým stylem pak tento biskup svůj postoj odůvodňuje:

„Hledám toho, který pro nás zemřel, toužím po tom, který pro nás vstal z mrtvých. A chvíle mého zrození už nadchází. Promiňte, bratři, ale nestůjte v cestě mému životu a nepřejte si mou smrt. Když chci být Boží, nedávejte mě světu a nesvádějte mě hmotou. Nechte mě dojít čistého světla; až tam dojdu, bude ze mě pravý člověk.“

Spleť paradoxů, jimiž sv. Ignác Antiochijský spřádá obdrženou milost svojí touhy po mučednictví, zakončuje tímto překvapivým obratem: „Až tam dojdu, bude ze mně pravý člověk.“ Tento humanismus je pravý a vskutku nový, a právě ten je člověku globálně upírán dočasným vládcem tohoto světa, tedy otcem lži, jak jej demaskoval Spasitel světa, Ježíš Kristus.