Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Bůh je s námi, stojí na straně člověka jako jeho přítel a spojenec proti silám zla. Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi, totiž doslova rozbilo stan, jak napovídá aorist řeckého slovesa eskenosen, vyjadřující děj nezvratný a neodvolatelný. O události Vtělení kázal kardinál Raniero Cantalamessa ve třetím a posledním adventním rozjímání pro papeže a římskou kurii.

Bůh je naše útočiště a síla, osvědčil se jako nejlepší pomocník v nouzi. Proto se nebojíme, i kdyby se kácela země, i kdyby se hory řítily do hlubin moře. Slova 46 žalmu (v. 2-4) nás ujišťují o tom, co se s konečnou platností naplnilo ve Vtělení Slova. V příchodu Emmanuela, Boha-s-námi, se Boží blízkost člověku stala Božím jménem, kázal kardinál Cantalamessa. 

Odložit pýchu a přijmout Boží pokoru

Nesmírně útěšná ujištění však nejsou a nebyla pro lidský rozum snadno uchopitelná. Papežský kazatel připomíná kontroverze prvních křesťanských staletí, jak je zaznamenal například Origenes. Jak by se věčné Logos mohlo narodit jako člověk v Judském městečku, z chudé přadleny – namítal pohanský filosof Celsus. (Origenes, Contro Celso, I,26.28; IV,10).

 „Dokonalé spojení božství a lidství v Kristově osobě bylo největší ze všech možných novostí, „jediná nová věc pod sluncem“, jak ji označuje sv. Jan Damascénský. První velká bitva, kterou musela svést víra v Krista nebyla bitva o jeho božství, nýbrž o jeho lidství a o pravdu vtělení. Na počátku tohoto odmítnutí bylo Platonovo dogma, podle něhož „Bůh se s člověkem přímo nestýká“ (Symposion, 203). Svatý Augustin na základě vlastní zkušenosti objevil, kde je nejhlubší jádro problému uvěřit ve Vtělení, totiž v nedostatku pokory. „Jelikož jsem nebyl pokorný – píše ve Vyznání – nerozuměl jsem Boží pokoře“ (Vyznání, VII, 18.24). Jeho zkušenost nám pomáhá v pochopení nejhlubšího jádro moderního ateismu a ukazuje jediný možný způsob, jak jej překonat.“

Počínaje německým osvícenským filosofem Hermannem Samuelem Reimarem (1694-1768) začíná útok na historickou pravdu evangelia a Kristovo božství. S odmítnutím Zjevení a Krista jako jediné cesty vedoucí k Bohu bylo snadné přejít nejprve k deismu a posléze k ateismu, připomíná kardinál Canatalamessa. Jak rozpoznal sv. Augustin, cesta vede přes odložení pýchy a přijetí Boží pokory. Celé dějiny lidské nevěřícnosti jsou vysvětleny v Ježíšových slovech v Matoušově evangeliu, kde velebí svého Otce za to, že ukryl tyto věci před moudrými a chytrými a zjevil je maličkým (Mt 11,25)

„Bůh je láska, a proto je pokora! Láska vytváří závislost na milovaném člověku, závislost, jež neponižuje, nýbrž obšťastňuje. Tyto dvě věty „Bůh je láska“ a „Bůh je pokora“ jsou dvěma stranami téže mince. Co však znamená slovo pokora vztažené k Bohu a v jakém smyslu může Ježíš říci: „Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“ (Mt 11,29)? Vysvětlení je, že podstatou pokory není být maličkými (můžeme být maličcí a ani trochu pokorní); nespočívá v tom, že se za maličké považujeme (což se může odvíjet od špatné představy o sobě); nespočívá v prohlašování se maličkými (to lze říkat a vůbec tomu nevěřit); spočívá v učinění se maličkými a učinění se maličkými z lásky, pro pozvednutí druhých. V tomto smyslu je skutečně pokorný jedině Bůh.“

Mezi vámi je ten, koho vy neznáte

Kardinál Cantalamessa se dále ve svém kázání vrací k historickému okamžiku Vtělení, totiž k rozpoznání Ježíše jako Božího syna Janem Křtitelem. Zatímco bibličtí proroci ohlašovali budoucí spásu, Jan Křitel ukazuje na toho, který stojí před ním, pomáhá lidem překročit překážku způsobenou rozporuplností Ježíšovy podoby.  Mesiáš očekávaný patriarchy a ohlašovaný proroky se jeví jako takto obyčejný, prostý člověk, o němž - jak se zdá -  víme všechno? Je poměrně snadné věřit v cosi velkolepého a božského, co očekáváme v blíže nedefinované budoucnosti. Daleko obtížnější je, když je třeba říci: „Hle! To je on!“ – konstatuje papežský kazatel.

„On je tím, kdo ukazuje prstem na člověka a kategoricky vyslovuje “Hle, Pohleďme na něho! Hle, Beránek Boží!“ (Jan 1,29). Jaké zachvění muselo proniknout tělem těch, kterým se dostalo tohoto zjevení. Mocné působení Ducha svatého doprovázelo Předchůdcova slova a vyjevovalo jejich pravdu ochotným srdcím. Minulost a budoucnost, očekávání a naplnění se dotýkaly. (…) Myslím, že Jan Křtitel  nám zanechal týž prorocký úkol: pokračovat ve volání: „Mezi vámi je ten, koho vy neznáte!“ (Jan 1,26). On zahájil nové proroctví, jež nespočívá – jak jsem říkal – v hlásání budoucí spásy, nýbrž ve vyjevování Kristovy přítomnosti v dějinách: „Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28,20). Kristus není přítomen v dějinách pouze proto, že se o něm neustále píše a mluví, ale protože je Zmrtvýchvastalý a žije podle Ducha. Nikoli pouze intencionálně, nýbrž reálně. V tomto má počátek evangelizace.“

Tak jako v časech Jana Křtitele bylo překážkou Ježíšovo fyzické tělo, tolik podobné našemu s vyjímkou hříchu, dnes mají lidé potíž zejména s jeho mystickým tělem, Církví, tolik podobné zbytku lidstva, hřích nevyjímaje. A jako Předchůdce pomohl rozpoznat Krista za podobou jeho prosté tělesnosti, tak je dnes potřeba rozpoznávat jej v ubohosti a bídě jeho církve, stejně jako v ubohosti a bídě každého z nás – dodal papežský kazatel.

Svátost chudoby

Jak dále poukázal, důležité je nejen to, že Bůh se stal člověkem, ale také jakým způsobem to učinil, totiž že se stal chudým. V tomto kontextu se kardinál Cantalamessa připomněl koncept „svátosti chudoby“ formulovaný francouzským filosofem Jeanem Guittonem, který odkazuje ke zvláštní přítomnosti Krista v trpícím člověku.

„Svátost“ chudoby! Jsou to slova silná, leč odpodstatněná. Jestliže skrze skutečnost vtělení Slovo v jistém smyslu přijalo každého člověka (jak uvažovali někteří řečtí otcové), pak skrze způsob, jakým se uskutečnilo, přijalo zvláštním způsobem chudého, pokorného a trpícího. „Ustanovil“ toto znamení, tak jako ustanovil eucharistii. Ten, který totiž vyslovil nad chlebem slova: „Toto je moje tělo“, vyslovil stejná slova také o chudých. Učinil tak, když během řeči o tom, co jsme učinili – nebo neučinili – pro hladového, žíznivého, vězněného, nahého a přišedšího, slavnostně prohlašuje: „Pro mne jste udělali“ a „Pro mne jste neudělali“ (Mt 25,31ad).

Chceme-li vyvodit důsledky z konceptu „svátosti chudoby“, můžeme mluvit také spolu se sv. Janem XXIII. o „církvi chudých“, do níž zvláštním způsobem náležejí všichni potřební. Neznamená to, že stačí být hladovým či chudým, abychom vešli do Božího království, avšak „chudoba a utrpení, je-li nevinné, je v Božích očích jakýmsi křtem krve. Bůh má daleko víc způsobů jak zachraňovat než si dokážeme představit, jakkoli všechny tyto způsoby – bez vyjímky a „způsobem, který zná Bůh“ (Gaudium et spes, 22) - procházejí skrze Krista.