Vatikán. „Krize přestala být otřepanou frází promluv a intelektuálního establismentu a stala se všem společnou realitou.“ Hlubokou sondou do významu celospolečenské i církevní krize byla dnešní promluva papeže Františka u příležitosti tradičního předvánočního setkání s římskou kurií.
Petrův nástupce vyšel ze současné situace poznamenané pandemickou krizí, která se projevuje ve všech sférách napříč společnostmi, a věnoval úvod své reflexe analýze krizové situace obecně, jako všudypřítomného jevu, známého ze všech historických období. Už etymologický kořen slova krino znamená tříbení, oddělování zrna od plev po žních.
Dějiny spásy se uskutečňují v krizových okamžicích
Na ústředních biblických postavách pak papež František ukázal, jak se právě v jejich krizích uskutečňují dějiny spásy. Vidíme to ve velké Abrahamově zkoušce víry, když má obětovat Izáka, na Mojžíšovi, když se po něm žádá, aby se postavil do čela svého lidu a vyvedl jej z otroctví, na Eliášovi, Janu Křtiteli i Pavlu z Tarsu. „Nejvýmluvnější však je Ježíšova krize,“ pokračoval papež:
„Synoptická evangelia zdůrazňují, že Jeho veřejné působení začíná zkušeností pokušení. I když se může zdát, že hrdinou této situace je ďábel se svými svody, ve skutečnosti je hlavním hrdinou Duch svatý. On vlastně vede Ježíše v okamžiku, který je pro Jeho život rozhodující: »Ježíš byl vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla« (Mt 4,1). Evangelisté zdůrazňují, že čtyřicet dnů prožitých Ježíšem na poušti označuje zkušenost hladu a slabosti (srov. Mt 4,2; Lk 4,2). A právě v této situaci hladu a oslabení se Zlý pokouší licitovat poukazem k zemdlenému Ježíšovu člověčenství. Pokušitel však v tomto postícím se člověku naráží na Boží Syna, který dovede přemoci pokušení Božím slovem. Ježíš nikdy nediskutuje s ďáblem; buď jej vyhání anebo nutí k vyjevení jména; nikdy s ďáblem nevede dialog. V Getsemanech stanul Ježíš v nevypověditelné krizi: osamocení, strach, trýzeň, Jidášova zrada a útěk apoštolů (srov. Mt 26,36-50). A nakonec hraniční krize na kříži: solidarita s hříšníky až k pocitu opuštěnosti od Otce (srov. Mt 27,46). Přesto však s důvěrou »poručil svého ducha Otci« (srov. Lk 23,46). A tato Jeho úplná a důvěřující odevzdanost otevřela cestu ke Zmrtvýchvstání (srov. Žid 5,7).“
O znameních naděje se nedočteme v novinách
Uvažování o krizi nás varuje před unáhlenými soudy o církvi, vynášenými prismatem dávných i nedávných skandálů, pokračoval papež. Poukázal přitom na proroka Eliáše, který – jak řekl – předložil Hospodinu popis reality, jenž postrádal naději: „opustili tvou smlouvu, zbořili tvé oltáře… zbyl jsem sám a činí úklady, aby mi vzali život“ (1Král 19,14)
Kolikrát jen se naše analýzy církve jeví jako popisy zbavené naděje. Výklad reality, který postrádá naději, nelze označit za realistický. Naděje dává našim analýzám to, co nedokáže postřehnout naše krátkozrakost. Bůh odpovídá Eliášovi, že realita není taková, jakou ji vidí: »Jdi a vrať se stejnou cestou stepí do Damašku; [...] ale zachovám v Izraeli sedm tisíc, všechny ty, jejichž kolena nepoklekla před Baalem a jejichž ústa ho nepolíbila« (1 Král 19,15.18). Nebylo tedy pravdou, že zbyl sám. Bůh neustále dává růst zrnu svého království mezi námi. Tady v kurii jsou mnozí, kteří vydávají svědectví svojí pokornou, diskrétní, tichou, věrnou, odbornou a poctivou prací. I naše doba má svoje problémy, ale dostává se jí také živého svědectví, že Pán svůj lid neopustil, pouze s tím rozdílem, že problémy se okamžitě dostávají do novin, zatímco znamení naděje se ukazují teprve po delší době a ne vždycky.
Kdo nečte krizi ve světle evangelia, nakonec jen pitvá mrtvolu, poznamenává papež. Nesmíme totiž zapomínat, že v první řadě každého z nás vystavuje krizi evangelium. Pokud najdeme odvahu a pokoru vyslovit, že „čas krize je časem Ducha svatého“, nebudeme před zkušeností temnoty, slabosti a rozporů zdrceni, nýbrž zachováme si vnitřní jistotu, že „věci dostávají novou formu výlučně z prožitku Milosti, skryté v temnotách.“
Kategorie konfliktu překrucují a zrazují povahu církve
Římský biskup nicméně důrazně varoval před zaměňováním krize za konflikt. Zatímco totiž krize může mít pozitivní vyústění, konflikt vede k rivalitám, vytváření „zdánlivě neřešitelných antagonismů“ a v církvi bohužel k velmi častému dělení na stranické skupiny označované nevýstižnou, z politiky zapůjčenou, terminologií.
Logika konfliktu vždycky hledá „viníky“, které je třeba ocejchovat a jimiž je třeba opovrhovat, a na „spravedlivé“, které je třeba ospravedlňovat, aby vznikl nezřídka podmanivý dojem, že ta či ona situace nezávisí na nás. Tato ztráta pocitu sounáležitosti přeje růstu či potvrzení určitých postojů elitářské povahy, jakož i „uzavřených skupin“, které prosazují vymezující se a stranickou logiku, jež ochuzuje všeobecnost našeho poslání. „Zastavíme-li se v konfliktní konjunktuře, ztratíme smysl pro hlubokou jednotu reality“ (Evangelii gaudium, 226). Pohled na církev v kategoriích konfliktu, tedy pravice a levice, pokrokářů a tradicionalistů, drobí, polarizuje, překrucuje a zrazuje její pravou povahu. Církev je Tělo, které je neustále v krizi právě proto, že žije, ale nemůže se nikdy stát tělem, které je v konfliktu a má vítěze a poražené.
Přenášení politických kategorií a neustálé rozdělování totiž v posledku vede ke strachu, k církvi která by se vyznačovala „vnucující stejnou a jednotící logikou, vzdálenou bohatství a pluralismu“, jež jí dává Duch svatý. Novost ducha „klíčí z toho, co je staré a přináší vždycky užitek“, zdůrazňuje papež František s poukazem na podobenství o zrnu, které odumírá a dává počátek novému.
Staré a nové v živé řece tradice
Musíme odumírat „způsobu existence, rozumování i jednání, které neodráží evangelium“, pak se nám „podaří udělat místo novosti, kterou v srdci církve Duch neustále probouzí“. V krizi vystupují na povrch požadavky doby. Církev na ně však nemůže odpovídat „látáním“ starého oděvu, nýbrž odíváním Kristova těla do nového šatu:
Nejde o „látání obleku“, poněvadž církev není jen Kristův „oděv“, nýbrž Jeho Tělo, které zahrnuje celé dějiny (1 Kor 12,27). Nejsme povoláni ke změně či reformě Kristova Těla - »Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i navěky« (Žid 13,8) – nýbrž jsme povoláni obléci totéž Kristovo tělo novým šatem, aby se zřetelněji ukázalo, že obdržená milost nepochází od nás, ale od Boha; skutečně »ten poklad máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám« (2 Kor 4,7). Církev je vždycky hliněná nádoba, která je cenná tím, co má v sobě, a nikoli kvůli tomu, jak někdy vypadá. Nyní je doba, kdy se stává zjevným, že hlína, z níž jsme učiněni, je otlučená, počmáraná a rozpukaná. Musíme usilovat o to, aby se naše křehkost nestala překážkou hlásání evangelia, nýbrž místem, kde se ukazuje veliká láska, kterou nás miloval a miluje Bůh, bohatý milosrdenstvím (srov. Ef 2,4).
Ježíš varuje před novým vínem ve starém měchu nebo starou záplatou na nových šatech. Příkladem nám je „hospodář, který ze své bohaté zásoby vynáší věci nové i staré“ (Mt 13,52), zdůrazňuje papež a připomíná výrok Benedikta XVI, který přirovnal tradici církve k řece, spojující nás s počátkem, k živé řece, v níž je počátek vždy přítomen a kterou plujeme do přístavu věčnosti.
„Staré věci“ představují pravdu a milost, které již máme. Nové věci jsou různé aspekty pravdy, kterou postupně chápeme. Žádný historický způsob prožívání evangelia nevyčerpá její chápání. Necháme-li se vést Duchem svatým, budeme se stále více blížit »celé pravdě« (Jan 16,13). V opačném případě, tedy bez milosti Ducha svatého, lze sice začít přemýšlet o církvi v synodální formě. Ta však nebude odkazovat ke společenství, ale bude pojímána jako demokratické shromáždění, složené z většiny a menšiny. Jedině přítomnost Ducha svatého činí kvalitativní rozdíl.
Co s krizí?
Co dělat v době krize? – ptá se závěrem papež František. „Především ji přijmout jako čas milosti“ k lepšímu pochopení Boží vůle s námi i s celou církví. A vybízí posilnění důvěry – vždyť „Bůh je věrný! On nedopustí , abyste byli zkoušeni víc, než snesete“ (2 Kor 12.10). Jediným řešením, které známe, je více se modlit a pracovat ve všem, co je v naší moci, s větší nadějí.
„Drazí bratři a sestry, zachovejme velký pokoj a pohodu ducha a plně si uvědomujme, že všichni - a já jako první - jsme »služebníci neužiteční« (srov. Lk 17,10), kterým Pán prokázal milosrdenství. Z tohoto důvodu by bylo dobré, kdybychom přestali žít v konfliktu a znovu se stali poutníky.“
Na závěr papež ještě jednou varoval své spolupracovníky z římské kurie před falešnou cestou konfliktu jako „uvíznutím v labyrintu, marněním energie a příležitostí ke zlému“ a požádal je o vánoční dar štědré spolupráce na hlásání radostné zvěsti, zejména chudým. „Kéž se nenajde nikdo, kdo by dobrovolně překážel dílu, které Pán uskutečňuje v této době a prosme o dar pokory ve službě, aby On rostl a my se umenšovali.“
Český překlad promluvy najdete ZDE
(job)
odeslat článek
vytisknout článek
