V Božské komedii vkládá Dante do úst anděla větu, která je určena duším vstupujícím do očistce: ?Ó lidé, kteří jste se narodili, abyste vzlétli, tak snadno jste upadli do hříchu.?
Je to opravdu zvláštní. My lidé jsme nevyzpytatelné bytosti. Dobře tušíme, co nám pomůže ke štěstí, a přitom se tak snadno necháme svést z cesty.
Nedávno zavražděný kněz P. Ladislav Kubíček se ve své knížečce O svobodě ptá: ?Jak to, že lidem stačí tak málo svobody, a tudíž i tak málo štěstí??
Styl osobního, ale i společenského života se rychle mění. Bohatý západní svět, jehož jsme součástí, zažívá v tomto ohledu nesmírně dramatický vývoj. Jak se v něm člověk dokáže zorientovat? Na jedné straně docela přesně ví, co je třeba, ale na druhé straně to, co je podstatné pro život, snadno zanedbává. Jednou z oblastí, kde je až tragicky pociťován onen rozpor mezi ?potřebným? a ?prožívaným?, jsou mezilidské vztahy. Jak snadno si necháme vzít čas zbytečnými věcmi, přemírou práce, televizí? Není výjimkou, že ani v úplné rodině na sebe nemají čas. Aspoň tak to často lidé říkají. Ač nám tedy technika usnadňuje komunikaci, přesto naše mezilidské vztahy nejsou kvalitnější; kupodivu je tomu spíše naopak.
Když se psychologové ohlížejí za vývojem od listopadové proměny, poukazují na to, že mnohé rodinné a výchovné problémy v České republice zapříčinilo ono někdy až nelidské pracovní vytížení začátku 90. let. Ale ani dnes tomu často není jinak. Ve výzkumech dvě třetiny rodičů uvádějí, že pociťují nedostatek času na své děti. Před nedávnem uskutečněný výzkum v USA přinesl až neuvěřitelné zjištění, že průměrný otec se věnuje svým dětem 6 minut denně. Také materiály dětské Linky bezpečí za deset let existence jasně ukazují, že přes polovinu telefonátů se týká vrstevnických a rodinných vztahů.
Nemusíme hovořit ale jen o rodinách. Překotné tempo společnosti a neúměrné pracovní vytížení se často týká i kněží. Je poučné sledovat důvody odchodů mladých kněží ze své služby. V kolika případech se musí příčina hledat také v nedostatku času na komunikaci s Bohem a s druhými kněžími.
Horečnaté pracovní tempo, nedostatek času a s tím související krize v kvalitě prožívání vztahů patří mezi jedno z největších nebezpečí lidí žijících ve světě materielně dobře zajištěném. Rozpad rodin a odchody z kněžských povolání jistě mají z velké části co do činění s touto novodobou tendencí. Styl života se hodně změnil a mění. Člověk musí uprostřed velké aktivity a v této bezbřehé záplavě možností a nabídek hledat orientaci. Měnící se styl života nutně vyžaduje i nové cesty v hledání prostoru pro to, co je v životě podstatné. To se ale neobejde bez jasné životní volby spojené se sebekázní. Všemu, a tedy i komunikaci, se celý život učíme. Podobně, nechceme-li darovaný čas promarnit, bude třeba se učit, jak s ním hospodařit, jak volit to, co je podstatné. To nám říkají mnozí psychologové, to nám ukazuje i zkušenost druhých.
I takový velikán osobních vztahů, jakým papež bezesporu je, se musel učit a hledat vhodnou formu. V autobiografickém pojednání o svém biskupském životě píše, že pro něj bylo důležité setkávat se s lidmi, ale při prvních setkáních s nemocnými se hodně ostýchal. A pokračuje: ?Bylo třeba hodně odvahy, než jsem se dokázal přiblížit k trpícímu a vcítit se trochu do jeho tělesné i duchovní bolesti, aniž bych upadl do rozpaků.?
V současném světě je velkým přínosem, když si lidé dokáží navzájem sdělovat, co jim k usnadnění komunikace pomáhá.
Nedávno jsem seděl v kruhu přátel a jeden mladý člověk se zeptal přítomných manželů, kteří jsou spolu již skoro 20 let a mají tři děti, jak se společně modlí. Atmosféra dovolovala, aby nám odhalili něco ze svého života. Nehovořili o dlouhých modlitbách, ale o tom, jak je pro ně vzájemný vztah a vztah s Bohem propojený. ?I když každý odcházíme z domova v jinou hodinu, zvykli jsme si každé ráno společně vstát. To nám dovoluje, abychom ještě před odchodem do práce našli chvíli pro sebe a pro Boha. Uvaříme si čaj nebo kafe, sedneme si vedle sebe a často se chytneme za ruce. Pak se společně obrátíme nějakou modlitbou k Bohu. Jednou je to část žalmu, jindy přímluvy z breviáře či věta z Písma nebo se modlíme vlastními slovy. Během modlitby si navzájem řekneme, co nás ten den čeká. Tak všechny obtížnější pracovní i životní záležitosti ihned proměníme v modlitbu. Večer jsme si navykli sejít se s dětmi a to nejdůležitější, co jsme během dne prožili, vložit vlastními slovy do modlitby.?
Zdravá zvědavost tazatele neměla konce a ihned položil další otázku: ?A jak se připravujete na svátost smíření?? Manželé tedy ve svém svědectví pokračovali: ?Zvykli jsme si přistupovat k této svátosti každý měsíc. Domluvíme se s naším knězem na termínu a pak den před přijetím svátosti si na večer vyhradíme v diářích prostor, abychom si společně sedli. S oblibou pak otevřeme víno a čteme nějaké zpovědní zrcadlo. Přitom hovoříme o svém životě. Často přijdeme na něco, co v našich postojích není zcela v pořádku. Někdy jeden druhého na něco vzájemně upozorníme. Snažíme se najít i cestu konkrétní změny v našem životě.?
Jejich svědectví na nás zanechalo velký dojem. Zvědavému tazateli jsme byli vděční. Dozvěděli jsme se od konkrétních lidí, jak si v záplavě mnoha každodenních povinností dokáží najít čas k upevňování vzájemné lásky a vytváření opravdového vztahu.
Podobně jsem byl před několika týdny nadšen, když jsem při jízdě autem poslouchal pořad ?Paprsky naděje?. Redaktorka hovořila s mladým knězem ? vojenským kaplanem - o jeho životě. Onen kněz mluvil zcela upřímně a neotřele o svém působení v armádě, ale především o svém kněžství. Dotkl se povolání k celibátu i důležitosti kněžského bratrství. Pochvaloval si, že kněžské přátelství existuje také mezi vojenskými kaplany. Prozradil na sebe i to, že se pravidelně setkává se skupinou kněží, kteří jsou jeho rodinou. Toto kněžské společenství umožňuje společnou modlitbu, vzájemnou oporu, odpočinek, ale i prožívání kněžské identity ? být společně okolo Ježíše.
Společnost se otáčí svým tempem a zcela pochopitelně nás strhává a ovlivňuje. My lidé máme ale nesmírnou výsadu - svým rozumem a vůlí dokážeme dělat správné a svobodné volby. Tak můžeme i v současnosti nezanedbávat ono podstatné. Konec konců nikdy nesmíme zapomenout, že - jak říká P. Kubíček ve vzpomínané knize - Kristus nepřišel na svět omlouvat slabochy. Nepřišel je zahubit, ale zachránit, spasit!
P. Jenda Balík
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
