Piazza Navona je jedním z výrazných příkladů zakořeněnosti římského urbanismu ve své pradávné historii. Po devastujícím požáru Říma roku 80 císař Domicián vybudoval na místě, kde se už od Césarových dob pořádaly atletické hry, nový stadion, nesoucí napříště jeho jméno. Od roku 86 AD na něm pořádal Domicián tzv. ?Certamen capitolinum?, soupeření těla i ducha k poctě Jupitera. Hudební a recitační soutěže probíhaly v nedalekém divadle Odeon. Obé se podle řeckého ideálu všestranného rozvoje člověka označovalo ?agones?, což lze překládat jako soupeření o ceny. Památka na dávné hry přetrvala věky jako místní označení. Po celý středověk je celá oblast označována jako Campus Agonis nebo De Agone. Odtud se vyvinulo i dnešní jméno, nejprve Piazza de Nagoni, doložená v 15. a 16. století, až po Piazza Navona, jak se ustálilo v barokní době. Odtud tedy název chrámu zasvěceného sv. Anežce na místě její mučednické smrti: Sant´Agnese in Agone.
O historicitě i legendárních vyprávěních mučednické smrti zřejmě nejuctívanější římské světice, sv. Anežky, jsme mluvili už v souvislosti s bazilikou vybudovanou nad jejím hrobem při via Nomentana. Tradice spojující její smrt s Domiciánovým stadionem je doložena v anonymním cestopisu z Einsiedeln v 8. století. O památku sv. Anežky pečovali nejprve baziliánští mniši a pak benediktini z opatství Farfa, kterým od 10. století ?Campus Agonis? patřilo. Skromnou oratoř nahradil první bazilikou ve 20. letech 12. století papež Kalixtus II. (1119-1124). Na počátku 15. století jsou zprávy dokládající, že fungovala jako farní kostel. A roku 1517 pozvedl Lev X. chrám sv. Anežky na kardinálský titulus.
Středověká bazilika byla vestavěna do ruin Domiciánova stadionu. Její portikus se obracel do dnešní via dell´Anima, ale vejít se dalo i z druhé strany, od dnešního náměstí. Tam se totiž za hlavním oltářem sestupovalo na místo označované ?sacellum infimum?, uctívané jako místo Anežčiny mučednické smrti.
O přestavbě chátrající baziliky rozhodl roku 1652 papež Inocenc X. Farnost byla zrušena a nový kostel se měl stát šlechtickou kaplí rodu Pamphili, který v těsném sousedství vlastnil honosný palác. Stavba byla svěřena Girolamu Rainaldimu a jeho synu Carlovi. Navrhli chrám nad půdorysem řeckého kříže s kupolí bez tamburu a s hlubokými nikami v nosných pilířích. Fasáda podle prvních plánů neměla být zakřivená, obě věže po stranách však už v rainaldiovském návrhu byly.
Stavba byla zahájena 15. srpna 1652. Už rok na to, v červenci 1653, ale Papež vyměnil architekta. Do čela prestižního projektu nastoupil Francesco Borromini. V základních rysech přejal linii svých předchůdců. Nově řešil především spojení kostela s náměstím ? zrušil plánovaný vestibul a pozměnil zakončení příčných ramen kostela. Rozhodl také o jiném osazení osmi velkých sloupů: v jeho variantě stojí volně, zvyšují plasticitu stěny a zdůrazňují nosnou funkci na hranách pilastrů. Zcela nově pojal fasádu. Navrhl ji jako v půdorysu konkávní s decentním zaobleným schodištěm. Získal tak nový prostor před kostelem a vyřešil problém spojení stavby s náměstím. Postranní věže podle Borrominiho návrhů měly po etážích střídat konvexní a konkávní tvar a zdůrazňovat objem kupole završené lucernou se 16-ti sloupy. Borromini plánoval také složitější zakončení fasády, nakonec ho nahradil dnešní tympanon a balustráda.
Když v lednu roku 1655 papež Inocenc X. zemřel, byla stavba dokončena po hlavní římsy. Patronát nad stavbou se vrátil do rukou papežova synovce Camilla, který na stavbu dohlížel už v první rainaldiovské fázi. Borromini, proslulý bouřlivou povahou, se zřejmě s novým mecenášem nebyl schopen domluvit. O dva roky později byl propuštěn. Komise architektů pak posoudila domnělé chyby, zejména pokud jde o statiku kupole, a k jejich nápravě byl znovu povolán Carlo Rainaldi. Ten navrhl novou lucernu, dokončenou v roce 1657.
Od roku 1666 na stavbu dohlížela Olimpia Pamphili. K pracím na velkém rodinném podniku povolala také druhého z nejslavnějších barokních architektů, Berniniho. Jeho podíl se týká zejména domýšlení některých dekorativních prvků v interiéru: tvar římsy, štuky v arkádách, ve vlysu a na klenbách. Vysokou atiku s trojúhelným tympanonem a věže provedl Giovanni Maria Baratta, který pracoval na stavbě už za Borrominiho. Nový chrám byl slavnostně vysvěcen 17. ledna roku 1672. Od té doby byl majetkem rodu Doria-Pamphili. Římskému vikariátu ho věnovali až v roce 1992.
Vnitřní prostor chrámu hraje barevnými tóny mramorů, štuků a maleb. Centrální prostor s kupolí návštěvník vnímá jako osmiboký a otevřený, díky ohromnému převýšení a vertikálnímu tahu.
Stavebník chrámu, papež Inocenc X., si původně přál být pohřben v pravé boční lodi. Za místo jeho posledního odpočinku byla nakonec zvolena kaple Sv. Františky Římské. Oltáře nezapřou, že se na jejich rozvrhu podíleli nejlepší římští sochaři, včetně Alessandra Algardiho, který se už realizace nedožil (+1654). Na všech hlavních oltářích jsou reliéfní výjevy v bílém mramoru.
Reliéf nad prvním oltářem vpravo zachycuje smrt sv. Alexia, za přítomnosti papeže Sixta III. (432-440), senátora Eufemiana a světcova otce. Autorem je Francesco Rossi (1660-63).
Ramena obou transeptů prodlužují iluzivní architektury v barevných mramorech. Díky nim se zdá, že postavy světců se vynořují jakoby z dálky. Po pravé straně je to titulární světice, sv. Anežka v plamenech, od Ercole Ferraty (1660) a vlevo socha dalšího římského světce, sv. Sebastiána, od Pietra Paola Campiho (1719).
Oltář při druhém pilíři vpravo je zasvěcen sv. Emerenzianě (začal Ferrata spolu se sv. Anežkou, dokončil jeho žák, Leonardo Retti).
Velkolepá výzdoba hlavního oltáře nebyla v době konsekrace kostela ještě hotova. Vznikla až ve 20. letech 18. století podle návrhu Domenica Calcagniho. Čtveřici sloupů ze zeleného mramoru zakoupil Camillo Pamphili z oblouku Marca Aurelia na Via Lata, zbořeného za Alexandra VII. Pro reliéf hlavního oltáře se zachovalo Algardiho bozzetto se Zázrakem sv. Anežky. Osazený reliéf ale představuje setkání Svaté rodiny se sv. Janem, Alžbětou a Zachariášem po návratu z Egypta. Jeho autorem je Domenico Guidi (1677-83).
Reliéf Smrti sv. Cecílie provedl Antonio Raggi. Zachycuje další z proslulých světic římské antiky, na sklonku jejích dní za přítomnosti papeže Urbana I. Poslední z oltářních reliéfů zobrazuje mučednickou smrt sv. Eustacha. Melchiorra Caffà v práci na něm vystřídal Ercole Ferrata a jeho pomocník Giovanni Francesco Rossi.
Pro pandantivy kupole objednal - zřejmě Bernini - fresky u Giovanni Battista Gauliho, známého jako Baciccio (1666-72). Zachycují alegorie ctností: Víru a Lásku, Pokoj a Pravdu, Prozíravost a Hojnost, Mírnost, Čistotu a Harmonii. Freska v kupoli byla zadána Ciro Ferrimu, ale dokončil ji až v roce 1693 Sebastiano Corbellini.
Z levého transeptu lze vstoupit do kaple ?Svaté hlavy?, kde je uchováván relikviář s Anežčinou lebkou, uctívanou kdysi v pokladu Sancta Sanctorum na Lateránu. Z téhož ramene je vstup do další kaple, kde je uložená křtitelnice, v níž byla ? ještě ve středověké bazilice - pokřtěna sv. Františka Římská.
Do podzemních místností, považovaných za místo mučednické smrti sv. Anežky, lze vstoupit z pravého příčného ramene. I tato místa v ruinách Domiciánova stadionu upravoval Borromini, aby se přesvědčil o statickém zajištění stavby. První prostor byl vyzdoben v historizujícím stylu na konci 19. století. Ze starší výzdoby se zachovaly zbytky fresek ze 13. století, poničené silnou vlhkostí a pozdějšími přemalbami.
Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma
odeslat článek
vytisknout článek
