Nový portál Vatikánského rozhlasu

Ptáte se mě, jaké dojmy mi zůstaly z návštěv Svatého otce. Papeže jsem znal, takže jako takový pro mě nebyl překvapením. Ale přesto mi připravil některá krásná překvapení, především svou ohromnou lidskostí. Tenkrát například vyšel na balkón nunciatury, pod kterým se shromáždil zástup lidí, bylo jich dost, zaplnili celou Voršilskou ulici. Potom odpoledne bylo na programu setkání s nemocnými v Břevnovském klášteře, to také bylo velmi krásné.

Ale jeho lidská vstřícnost se projevovala i v našich osobních vztazích. Svatý otec na tom tenkrát nebyl moc dobře, těžko se mu chodilo, měl už tenkrát hůl, a tak zůstával stále na nunciatuře. Ani v Hradci Králové nezůstal po velké mši na oběd s biskupy, vrátil se na nunciaturu. Pamatuji si, že byl v mimořádné dobré náladě, plný radosti. Smál se z plna hrdla, podobně jako při minulé návštěvě na Svatém Kopečku, také tenkrát, když chlapci a děvčata něco předváděli nebo přišli s nějakým fórkem, tak se doslova zalykal smíchem. Nikdy dřív jsem ho tak neviděl. A pak v roce 1997 na nunciatuře, to bylo stejné. Mons. Stanislav vyprávěl u stolu o různých zážitcích, připomínal epizody z papežových cest, o monsignorech, kteří usínali při liturgiích? a Papež se smál a smál?

Ale to, co mě oslovilo nejvíc, byla jeho víra. Každý večer, před tím než odešel odpočívat, chodil do kaple. Většinou jsme ho doprovázeli s donem Stanislavem. Ale v sobotu večer, to jsme se vraceli z Břevnova. Já jsem se nějak zdržel, snad s novináři, už přesně nevím. Když jsem přišel, otevřel jsem potichu dveře do kaple a vidím, že uvnitř je Papež sám a zpívá? polohlasně, před Ježíšem ve svatostánku. Něco podobného jsem nikdy dřív neviděl? a nevím jestli při dalších cestách měl někdo podobnou zkušenost. Já jsem dostal tuto milost překvapit ho v tomto okamžiku? A vnímal jsem to jako živou zkušenost toho, že on je Kristovým Náměstkem. Byl před Kristem v eucharistii. Nevím přesně co zpíval, snad nějaký polský nebo latinský hymnus, nevím ? i proto, že jsem za sebou ihned zavřel dveře. Ale tahle modlitba, ten zpěv před Ježíšem, tak intimní moment ? vidět Papeže se svým Kristem, to všechno mě strašně moc potěšilo. Byla to pro mě nejkrásnější věc z celé této cesty.

Ještě k těm lidským vztahům: vzpomínám si , že jsem pozval na dvůr nunciatury sestry sv. Voršily. Celá dvůr nunciatury byl plný ? není velký, ale je dlouhý a byl zcela plný, to bylo v sobotu. Pak, před jeho odjezdem na Letnou, jsem pozval sestry z nunciatury a všechny jejich spolusestry z kongregace sv. Karla Boromejského. Papež byl velmi potěšen, protože on vždycky hledal člověka. Byl Kristovým apoštolem, ale také apoštolem člověka? Mám stále před sebou, jak se sestrami vtipkoval. Jednu z nich například chytil za nos? Pro každou z nich měl takový lidský okamžik. Až se jejich představená začala bát, že se příliš zdrží, že nestihnou dojet včas na Letnou? A já jí říkám, ale Matko, na Letné uvidíte Papeže jako malý bílý bod ? a tady ho máte pro sebe?

Doprovázel jste Svatého otce také nyní, tady v Římě, v jeho posledních dnech. Viděla jsem vás na Svatopetrském náměstí, jak předříkáváte první desátek růžence, necelou půlhodinu před tím, než Jan Pavel II. odešel na věčnost?

Každý večer jsme se chodili modlit růženec a toho dne mě požádali, abych předříkával první tajemství. Ale nemohu říci, že bych byl blízko. Velmi rád bych byl blízko jeho lůžka, ale netroufal jsem si o to požádat.
Před tím, než jsem odjel do Prahy jsem měl mnoho blízkých kontaktů se Svatým otcem, teď už jsem v důchodu? Ale musím říct, že ještě po tom, co jsem se vrátil z Prahy, a Papež mě viděl na některé z audiencích, nebo při čtení dekretů kongregace pro svatořečení, protože jsem i teď členem této kongregace. A Papež se mě vždycky ptal, co nového v Praze ? a já jsem říkal, že už nejsem nunciem? Pamatoval jsi zkrátka, že mám vazby na Prahu. Ale mě osobně tahle jeho otázka moc těšila. A dokud jsem ještě chodil na audience jako nuncius, jeho první otázka vždy byla ?jak se má prezident Havel?.

A kdybychom se ještě jednou vrátili k atmosféře na Svatopetrském náměstí v okamžiku, kdy Svatý otec umíral. Jak jste prožil tyto chvíle?

To, co mě asi nejvíc zasáhlo, tehdy i pak, na těch ohromných zástupech směřujících do Vatikánu, je pokoj. Slyšeli jsme různá osobní svědectví mladých lidí i starších, mluvili o svých prožitcích s Papežem, byla tam atmosféra velké víry. Z toho všeho jsem měl dojem Velikonoc. Zemřel ve velikonoční době, zemřel na velikonoční sobotu, ve velikonočním oktávu. To je jediný den ? jak říká sv. Augustin ?první a osmý den je posledním dnem, dnem věčnosti. Takže zemřel na Velikonoce. Prožívali jsme jeho smrt v tomto smyslu, ve velikonočním aleluja, který jsme teď v posledních dnech zpívali ve všech tónech, ve všech hymnech: Victime paschali laudes a v dalších krásných hymnech velikonoční liturgie. Na náměstí tedy byla atmosféra velkého pokoje. Když přišla zpráva, že Svatý otec zemřel, myslel jsem na to, že Papež zemřel v době, kdy jsme se modlili, protože růženec skončil asi 10 minut před 22 hodinou. A pak jsme v jeho smrti četli znamení shůry: byl už čas prvních nešpor z neděle Božího milosrdenství. On zemřel právě v tento den, protože slavnost začíná už večer předchozího dne, nešporami. Pán ho povolal právě na tento svátek, který někteří trochu kritizovali, protože to byl svátek přidaný k neděli ?in albis?. A nejen to. Byla první sobota v měsíci. Vzpomeňme na jeho úctu k P. Marii, mariánské zasvěcení, Totus tuus. Také ve smrti zůstal blízký P. Marii, a to je krásné.