Je středa před Velikonocemi 2003: Už je to tak: diplomatický protokol Svatého stolce sděluje, že slavnostní předání mých pověřovacích listin Svatému Otci bude v pondělí, 28. dubna 2003, v 11 hodin. Rodinní příslušníci jsou vřele vítáni. Prostudování instrukce o chování a oblečení při slavnostní audienci se vřele doporučuje. Až později zjistím, že pokud diplomaté něco doporučují, je to povinné.
Honem dávám vědět našim doma v Přibyslavi, abych mohl vatikánskému protokolu písemně předem sdělit, kolik nás bude. Ženy nemají - jak jinak - co na sebe. Jinak ale překvapivě málo námitek. Den audience: Frak, vyznamenání, plná polní, jak tomu krásně a výstižně říkával už pan doktor Halas. Ženy v černém. Závoj nepovinný.
"Audience bude v kabinetu auly Pavla VI.", sděluje mi pracovník vatikánského protokolu cestou, "protože Jeho Svatost skončí těsně předtím velkou audienci s poutníky."
"Jak budete mluvit?", šeptne mi ještě protokolista. Anglicky, francouzsky, německy?
"Smím-li si vybrat, pak německy," odpovídám, ale nejistě, protože ještě zvažuji, v kterém jazyce je riziko přeřeknutí nejmenší...
Nemám čas se vzpamatovat. Vystupujeme z vozu, švýcarský gardista s halapartnou vzdává čest, žádný předpokoj, žádné čekání, vstupuji do prostě zařízené místnosti, kde je jen kříž a obraz rybáře a apoštola Petra kráčejícího po vlnách galilejského moře... Svatý Otec už mě očekává. Přistupuji k němu a podávám mu ruku. I on vstává. Těžce zkoušený chorobou, vězeň svého těla. Ale v jeho očích vidím, že duch unaven není. Říkám německy připravenou větičku o tom, jak mě těší, že se mohu osobně setkat s člověkem, který tak významně ovlivnil světové dějiny a přinesl nám svobodu. Svatý Otec usedá se šibalským pohledem přimhouřených očí. V těch očích je všechno: síla jeho charismat, otcovské pochopení, i tíha odpovědnosti za budoucnost této nemocné planety...
"Můžeme mluvit česky", říká se širokým úsměvem. Hned je to jiné. To není otázka znalosti či neznalosti jazyka, ale lidského přístupu, mimořádně přátelského gesta. Je v tom velká symbolika společných křesťanských kořenů i slovanství. Aspoň tak tomu rozumím.
"Jak se daří panu prezidentu Havlovi? Co teď dělá?" Odpovídám.
Svatý otec se dál zajímá, odkud pocházím, čím byli rodiče, co jsem dělal dříve...
Nyní se mohu ptát zase já.
"Vaše Svatosti, jak se díváte na Evropskou Unii?"
"Je to dobrý projekt. Evropa potřebuje ze všeho nejvíce duši. Návrat ke svým křesťanským kořenům... To je důležitější, než blahobyt... Je třeba stavět na tom, co trvá... A co je velmi důležité: společně lze vykonat více dobra..."
Svatý Otec umí nejen naslouchat, ale i formulovat své myšlenky velmi srozumitelně. Je to smírný hovor, jenž čela rozmlouvajících ověnčí.
Čas ale plyne a protokol vše počítá na minuty...
"Listiny", zavelí šeptem protokolista.
Vstávám, abych slavnostně předal Svatému Otci pověřovací listiny v červených deskách. Bdělý protokolista mě elegantním, ale energickým gestem vtlačí zpět do křesla.
"Při předávání musíte sedět", šeptne mně do ucha...
Předávám tedy znovu, podle protokolu, teď už správně, tedy vsedě. Pozdě si vybavuji, že to tak skutečně stálo napsané v oněch písemných podkladech, které jsem si měl nastudovat před audiencí.
Dobrotivý pohled Svatého Otce napovídá, že už něčeho podobného viděl víc.
Další články z podrubriky Ze zápisníku diplomata
odeslat článek
vytisknout článek
