Nový portál Vatikánského rozhlasu

366. Jaké místo má lidská svoboda v řádu spásy?

Naše svoboda je oslabena následkem prvního hříchu. Následujícími hříchy byla oslabena mnohem pronikavěji. Ale Kristus ?nás osvobodil, abychom zůstali svobodní? (Gal 5,1). A s jeho milostí nás Duch svatý vede k duchovní svobodě, aby z nás učinil svobodné spolupracovníky v církvi i ve světě.

367. Jaké jsou zdroje mravnosti lidských skutků?

Mravnost lidských skutků závisí na třech zdrojích: na zvoleném předmětu neboli na pravém nebo zdánlivém dobru; na úmyslu subjektu, který jedná; na to podle cíle, kvůli němuž vykoná určitý akt; na okolnostech jednání a vtom zahrnuté následky.

368. Kdy je skutek mravně dobrý?

Skutek je mravně dobrý, když předpokládá, aby předmět, cíl i okolnosti byly zároveň dobré. Zvolený předmět může sám zkazit čin, i když je úmysl dobrý. Není dovoleno páchat zlo, aby z něho vzešlo dobro. Špatný cíl může zkazit čin, i když jeho předmět je sám o sobě dobrý. Naopak dobrý cíl nedělá dobrým nějaké jednání, jehož předmět je špatný, protože účel neospravedlňuje prostředky. Okolnosti mohou zmenšit nebo zvětšit odpovědnost toho, kdo jedná, ale nemohou změnit mravní kvalitu samých aktů, nikdy neučiní dobrým nějaký sám o sobě špatný čin.

369. Existují skutky, jež jsou vždycky nedovolené?

Jsou to skutky, jejichž volba je vždy nedovolená kvůli jejich předmětu (např. rouhání, vražda, cizoložství). Jejich volba v sobě zahrnuje zvrácenost vůle, totiž mravní zlo, jež nelze ospravedlňovat odkazem na dobra, která by z nich mohla případně vyplynout.

Mravnost vášní

370. Co to jsou vášně?

Vášně jsou city, emoce nebo hnutí senzibility ? přirozených složek lidské psychologie ? které pobádají jednat nebo nejednat podle toho, co se pociťuje nebo co si člověk představuje jako dobré nebo jako špatné. Hlavní jsou láska a nenávist, touha a strach, radost, smutek, hněv. Hlavní vášeň je lásky, vyvolaná přitažlivostí dobra. Nemiluje se nic jiného než dobro, pravé nebo zdánlivé.

371. Jsou vášně mravně dobré nebo zlé?

Vášně, jako hnutí senzibility nejsou samy v sobě ani dobré ani špatné: jsou dobré, když přispívají k dobrému jednání; jsou špatné v opačném případě. Mohou být přejaty do ctností nebo se zvrátit v neřesti.

Mravní svědomí

372. Co to je mravní svědomí?

Mravní svědomí, přítomné v nitru osoby, je úsudek rozumu, který ve vhodné chvíli ukládá člověku, aby konal dobro a vyhýbal se zlu. Díky jemu lidská osoba vnímá mravní kvalitu nějakého skutku, který má vykonat nebo již vykonaného, a umožňuje jí brát za něj odpovědnost. Když moudrý člověk poslouchá mravní svědomí, může slyšet hlas Boha, který k němu mluví.

373. Co zahrnuje důstojnost lidské osoby vzhledem k mravnímu svědomí?

Důstojnost lidské osoby zahrnuje a vyžaduje správné mravní svědomí (které je ve shodě s tím, co je správné a dobré podle rozumu a Božího zákona). Kvůli téže lidské důstojnosti člověk nesmí být nucen jednat proti svému svědomí, ani se mu nesmí bránit jednat ve shodě s ním, především na náboženském poli.

374. Jak se vychovává mravní svědomí, aby bylo správné a spolehlivé?

Správné a spolehlivé svědomí se formuje výchovou, osvojením si Božího slova a učení církve. Je posilováno dary Ducha svatého a pomáhají mu rady moudrých osob. K mravní výchově nadto hodně pomáhá modlitba a zpytování svědomí.

375. Kterými normami se musí svědomí vždycky řídit?

Takové normy jsou tři všeobecnější: 1) nikdy není dovoleno páchat zlo, aby se dosáhlo dobra; 2) tak zvané Zlaté pravidlo: ?Co tedy chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim? (Mt 7,12); láska vždycky prochází respektováním bližního a jeho svědomí, i když to neznamená přijmout jako dobro, co je objektivně zlo.

376. Může mravní svědomí vynášet mylné úsudky?

Osoba musí vždy poslouchat jistý úsudek svého svědomí, ale může udělat také mylné závěry z příčin, jež nejsou vždy zbaveny osobní viny. Nelze však přičítat osobě zlo spáchané z nedobrovolné nebo nepřekonatelné neznalosti, i když zůstává objektivně zlem. Je tedy nutné vynasnažit se zbavit mravní svědomí jeho omylů.

Ctnosti

377. Co to je ctnost?

Je habituální a rozhodná dispozice (stálá ochota) konat dobro. ?Cílem ctnostného života je stát se podobným Bohu? (sv. Řehoř z Nisy). Existují lidské ctnosti a teologální.

378. Co to jsou lidské ctnosti?

Lidské ctnosti jsou habituální a trvalé dokonalosti inteligence a vůle, které řídí naše skutky, dávají do pořádku naše vášně a zaměřují naše chování ve shodě s rozumem a vírou. Získané a posílené skrze mravně dobré a opakované skutky, jsou očišťovány a vyvýšeny Boží milostí.

379. Které jsou hlavní lidské ctnosti?

Jsou to ctnosti, nazývané základní, jež slučují všechny ostatní a vytvářejí základy ctnostného života. Jsou to: moudrost, spravedlnost, statečnost a mírnost.

380. Co to je moudrost?

Moudrost disponuje rozum, aby v každé situaci rozlišoval, co je naším opravdovým dobrem, a volil náležité prostředky k jeho dosažení. Vede ostatní ctnosti, tímže jim dává pravidlo a míru.

381. Co to je spravedlnost?

Spravedlnost spočívá ve stálé a pevné vůli dávat druhým, co jim patří. Spravedlnost vůči Bohu je nazývána ?ctnost zbožnosti?.

382. Co to je statečnost?

Statečnost zabezpečuje pevnost v obtížích a vytrvalost při hledání dobra, tímže dospěje až ke schopnosti eventuální oběti vlastního života pro spravedlivou věc.

383. Co to je mírnost?

Mírnost tlumí přitažlivost rozkoší, zajišťuje vládu vůle nad pudy a činí nás schopnými vyrovnanosti při užívání stvořených dober.

384. Co to jsou teologální ctnosti?

Jsou to ctnosti jejichž počátkem, důvodem a předmětem je sám Bůh. Jsou vlity člověku s posvěcující milostí a činí jej schopnými žít ve vztahu k (Nejsvětější) Trojici a tvoří základ a animují mravní jednání křesťana, tímže oživují všechny lidské ctnosti. Jsou zárukou působení Ducha svatého v mohutnostech lidské bytosti.

385. Které ctnosti jsou teologální?

Teologální ctnosti jsou: víra, naděje a láska.

386. Co to je víra?

Víra je teologální ctnost, kterou věříme v Boha a všemu, co nám zjevil a co církev předkládá k věření, protože Bůh je pravda sama. Vírou se člověk svobodně oddává Bohu. Proto se ten, kdo věří, snaží poznat a plnit Boží vůli, protože ?víra se projevuje láskou? (Gal 5,6).

387. Co to je naděje?

Naděje je teologální ctnost, jíž toužíme a s pevnou důvěrou očekáváme, že nám Bůh dá věčný život jako naše štěstí, tímže klademe svou důvěru do Kristových příslibů a opíráme se o milost Ducha svatého, abychom si jej zasloužili a vytrvali až do konce pozemského života.

388. Co to je láska?

Láska je teologální milost, kterou milujeme Boha nade všechno a svého bližního jako sebe samého z lásky k Bohu. Ježíš z ní dělá nové přikázání, plnost Zákona. Ona je ?poutem dokonalosti? (Kol 3,14), základem ostatních ctností, která oživuje inspiruje a pořádá: bez ní ?nejsem nic? a ?nic mi to neprospěje? (1 Kor 13,1-3).

389. Co to jsou dary Ducha svatého?

Dary Ducha svatého jsou trvalé dispozice, aby člověk ochotně následoval Boží vnuknutí. Je jich sedm: moudrost, rozum, rada, síla, vědění, zbožnost a bázeň Boží.

390. Jaké jsou plody Ducha svatého?

Plody Ducha svatého jsou dokonalosti utvářené v nás jako prvotiny věčné slávy. Tradice církve jich vypočítává dvanáct: ?láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, laskavost, mírnost, věrnost, tichost, zdrženlivost, čistota? (Gal 5,22-23 vulg.).           

Hřích

391. Co pro nás znamená přijetí Božího milosrdenství?

To vyžaduje, abychom uznali své viny a litovali svých hříchů. Sám Bůh odhaluje svým slovem a svým Duchem naše hříchy, dává nám pravdu svědomí a jistotu odpuštění.

392. Co to je hřích?

Hřích je ?slovo, skutek nebo touha, jež jsou proti věčnému Zákonu? (sv. Augustin). Je to urážka Boha v neposlušnosti k jeho lásce. Zraňuje přirozenost člověka a napadá lidskou solidaritu. Kristus svým utrpením plně odhaluje závažnost hříchu a přemáhá jej svým milosrdenstvím.

393. Existují různé druhy hříchů?

Rozmanitost hříchů je veliká. Mohou se rozlišovat podle svých předmětů nebo podle ctností či přikázání, proti nimž se staví; mohou se týkat přímo Boha, bližního nebo nás samých. Kromě toho lze je rozlišovat na hříchy v myšlenkách, slovech, v jednání nebo opominutí.

394. Jak se rozlišuje hřích podle závažnosti?

Rozlišuje se na smrtelný a všední.

395. Kdy se člověk dopustí smrtelného hříchu?

Člověk se dopustí smrtelného hříchu, když je tu zároveň závažná materie, plné uvědomění si a dobře uvážený souhlas. Tento hřích v nás ničí lásku, zbavuje nás posvěcující milosti, vede nás k věčné smrti pekla, jestliže se člověk nekaje. Řádnou cestou bývá odpuštěn prostřednictvím svátostí křtu a pokání či smíření.

396. Kdy se člověk dopouští všedního hříchu?

Člověk se dopouští všedního hříchu, jenž se podstatně liší od smrtelného hříchu když jde o lehkou věc, nebo i závažnou, ale bez plného uvědomění si nebo plného souhlasu. Ten neruší smlouvu s Bohem, ale oslabuje lásku; projevuje se nezřízenou náklonností ke stvořeným dobrům; brání duši dělat pokroky ve cvičení ctností a v konání mravního dobra; zasluhuje časné očistné tresty.

397. Jak se v nás množí hřích?

Jeden hřích táhne za sebou druhý a jeho opakování plodí neřest.

398. Co to jsou neřesti?

Neřesti jako pravý opak ctností jsou zvrácené náklonnosti, které zatemňují svědomí a naklání ke zlému. Neřesti mohou být spojeny se sedmi tzv. hlavními hříchy: pýcha, lakomství. závist, hněv, chlípnost, nestřídmost, lenost nebo apatie.

399. Jsme také odpovědni za hříchy, které spáchali druzí?

Máme tuto odpovědnost, když při nich jakýmkoliv způsobem spolupracujeme.

400. Co to jsou struktury hříchu?

To jsou společenské poměry nebo instituce, jež jsou výrazem nebo důsledkem osobních hříchů.

Druhá kapitola

Lidské společenství

Osoba a společnost

401. V čem spočívá společenský rozměr člověka?

Člověk má spolu s osobním povoláním k blaženosti společenský rozměr jako podstatnou složku své přirozenosti a svého povolání. Vždyť všichni lidé jsou povoláni k témuž cíli, k samému Bohu; existuje jistá podobnost mezi společenstvím božských Osob a bratrstvím, které mají lidé mezi sebou zavést v pravdě a lásce; láska k bližnímu je neodlučitelná od lásky k Bohu.

402. Jaký je vztah mezi osobou a společností?

Počátkem, subjektem a cílem všech společenských institucí je a musí být osoba. Některá společenství, jako rodina a občanská společnost, nejvíce odpovídají lidské přirozenosti, protože jsou pro ně nutná. Mohou být užitečná také jiná sdružení, jak v rámci politických společenství tak na mezinárodní úrovni, jen když respektují zásadu subsidiarity.

403. Na co poukazuje zásada subsidiarity?

Tento princip poukazuje na to, že nějaká společnost vyššího řádu nesmí přebírat úkol, který přísluší společnosti nižšího řádu,tímže ji zbavuje jejích pravomocí, ale spíše jí má pomáhat v případě potřeby.

404. Co jiného vyžaduje ryzí lidské soužití?

Vyžaduje, aby se respektovala spravedlnost a správná stupnice hodnot, ale též aby se podřizovaly hmotné a pudové rozměry vnitřním a duchovním. Obzvláště kde hřích rozvrací lidské soužití, tam je nezbytné vyzývat k obrácení srdcí a k Boží milosti, aby se dosáhlo společenských změn, které jsou skutečně ke službě každé osoby a celé osoby. Láska, jež vyžaduje a činí lidi schopnými konat spravedlnost, je největší společenské přikázání.

Účast na společenském životě

405. Na čem se zakládá autorita ve společnosti?

Každé lidské společenství potřebuje právoplatnou autoritu, která by zajišťovala pořádek a přispívala k uskutečňování společného dobra. Taková autorita nachází svůj základ v lidské přirozenosti, protože odpovídá řádu který stanovil Bůh.

406. Kdy je vykonávána autorita právoplatným způsobem?

Autorita se vykonává právoplatným způsobem, když jedná pro společné dobro a používá k jeho dosažení mravně dovolené prostředky.

407. Co to je společné dobro?

Společným dobrem se míní souhrn oněch podmínek společenského života, které dovolují skupinám a jednotlivcům plněji a rychleji dosáhnout vlastní dokonalost.

408. Co zahrnuje společné dobro?

Společné dobro zahrnuje: respektování a rozvoj základních práv osoby; rozvoj duchovních a časných dober osob i společnosti; mír a bezpečnost všech.

409. Kde se výrazněji uskutečňuje společné dobro?

Mnohem úplnější uskutečnění společného dobra se nachází v oněch politických společenstvích, které hájí a rozvíjejí dobro občanů a středních vrstev, aniž by zapomínala na všeobecné dobro lidské rodiny.

410. Jak se člověk podílí na uskutečňování společného dobra?

Každá osoba, podle postavení a funkce, kterou zastává, podílí se na rozvíjení společného dobra, tímže zachovává spravedlivé zákony a ujímá se úseků, za něž má osobní odpovědnost, jako je starost o vlastní rodinu a úsilí ve vlastní práci. Nadto se občané mají, nakolik je to možné aktivně účastnit veřejného života.

Sociální spravedlnost

411. Jak společnost zajišťuje sociální spravedlnost?

Společnost zajišťuje sociální spravedlnost, když respektuje důstojnost a práva osoby, vlastní cíl samé společnosti. Kromě toho se společnost zabývá sociální spravedlností, která je spojena se společným dobrem a výkonem autority, když

uskutečňuje podmínky, jež dovolují sdružením a jednotlivcům, aby dosáhli toho, nač mají právo.

412. Na čem se zakládá rovnost všech lidí?

Všichni lidé se těší stejné důstojnosti a mají stejná základní práva, protože jsou stvořeni k Božímu obrazu a vybaveni toutéž rozumovou duší, mají tutéž přirozenost a původ a jsou v Kristu jediném spasiteli povoláni k téže božské blaženosti.

413. Proč existují rozdíly mezi lidmi?

Existují nespravedlivé, hospodářské a sociální rozdíly, které postihují miliony lidských bytostí; ty jsou v otevřeném rozporu s evangeliem, odporují spravedlnosti, důstojnosti osob a míru. Avšak jsou i rozdíly mezi lidmi, způsobené různými faktory, které zapadají do Božího plánu. Vždyť On chce, aby každý dostal od druhých, co potřebuje, a aby ti, kteří mají zvláštní ?nadání?, se dělili s druhými. Takové rozdíly povzbuzuji a často zavazují osoby k velkodušnosti, laskavosti a sdílení dober a pobádají kultury k vzájemnému obohacení.

414. Jak se vyjadřuje lidská solidarita?

Solidarita, jež vyvěrá z lidského a křesťanského bratrství, se především vyjadřuje spravedlivým rozdělováním dober, spravedlivým platem za práci a úsilím o spravedlivější společenský řád. Ctnost solidarity se také uskutečňuje sdílením duchovních dober víry, ještě důležitějších než ona hmotná

Třetí kapitola

Boží spása: Zákon a milost

Mravní zákon

415. Co to je mravní zákon?

Mravní zákon je dílo božské Moudrosti. Předpisuje člověku cesty, normy chování, které vedou ke slíbené blaženosti a zakazují cesty, po nichž se vzdaluje od Boha.

416. V čem spočívá přirozený mravní zákon?

Přirozený mravní zákon, vepsaný do duše každého člověka, spočívá v účasti na Boží moudrosti a dobrotě a vyjadřuje prvotní mravní smysl, který umožňuje člověku pomocí rozumu rozlišovat dobro a zlo. Je všeobecný a neměnný a klade základy povinností a základních práv osoby, jakož i lidského společenství a samého občanského zákona.

417. Vnímají všichni tento zákon?

Kvůli hříchu ne všichni a ne vždycky vnímají tento přirozený zákon jasně a bezprostředně.

Proto Bůh ?napsal na desky Zákona, co lidé nedokázali číst ve svých srdcích? (sv. Augustin).

418. Jaký je vztah mezi přirozeným zákonem a Starým zákonem?

Starý zákon je první stadium zjeveného Zákona. Vyjadřuje mnoho pravd, které jsou přirozeně přístupné rozumu a tak jsou potvrzené a zaručené Úmluvami spásy. Jeho mravní předpisy, které jsou shrnuty v deseti přikázáních desatera, kladou základy povolání člověka, zakazují co se protiví lásce k Bohu a bližnímu a předepisují, co je pro ni podstatné.

419. Jaké místo má Starý zákon v plánu spásy?

Starý zákon nám umožňuje poznat mnoho pravd pochopitelných rozumem a označuje to, co se má nebo nemá dělat a především, jak to dělá moudrý vychovatel, připravuje a disponuje k obrácení a k přijetí evangelia. Nicméně i když je posvátný, duchovní a dobrý, je ještě nedokonalý, protože sám ze sebe nedává sílu a milost Ducha k jeho zachovávání.

420. Co je to Nový zákon nebo Zákon evangelia?

Nový zákon nebo Zákon evangelia, vyhlášený a uskutečněný Kristem, je plnost a dovršení božského Zákona, přirozeného i zjeveného. Je shrnut do přikázání milovat Boha a bližního a milovat se navzájem, jako nás miloval Kristus; je to také vnitřní skutečnost člověka: milost Ducha svatého, která umožňuje takovou lásku. Je to ?zákon svobody? (Jak 1,25), protože vede k tomu, abychom jednali spontánně podněcováni láskou.

?Nový zákon je to především milost Ducha svatého, která je dána věřícím v Krista? (sv. Tomáš Akvinský).

425. Kde se nachází Nový zákon?

Nový zákon se nachází v celém životě a kázání Krista a v mravní katechezi apoštolů: Horské kázání je jeho hlavním vyjádřením.

Milost a ospravedlnění

422. Co je to ospravedlnění?

Ospravedlnění je nejznamenitější dílo Boží lásky. Je to milosrdný a nezištný čin Boha, který smazává naše hříchy a činí nás spravedlivými a svatými v celém našem bytí. Dochází k tomu prostřednictvím milosti Ducha svatého, kterého nám zasloužilo Kristovo utrpení a bylo nám dáno křtem. Ospravedlnění dává počátek svobodné odpovědi člověka, to je víře v Krista a spolupráci s milostí Ducha svatého.

423. Co je to milost, jež ospravedlňuje?

Milost je nezištný dar, který nám dává Bůh, aby nás učinil účastnými svého trinitárního života a schopnými jednat z lásky k němu. Nazývá se habituální, nebo posvěcující nebo zbožšťující, protože nás posvěcuje a zbožšťuje. Je nadpřirozená, protože zcela závisí na nezištné iniciativě Boha a přesahuje schopnost lidské inteligence a jejich sil. Uniká tedy naší zkušenosti.

424. Jaké další druhy milostí existují?

Kromě habituální milosti jsou: časné milosti (momentální dary); svátostné milosti (vlastní každé svátosti); zvláštní milosti neboli charismata (mající za cíl obecné dobro církve), mezi nimi stavovské milosti, jež doprovázejí církevní služby a životní odpovědnosti.

425. Jaký je vztah mezi milostí a svobodou člověka?

Milost předchází, připravuje a vzbuzuje svobodnou odpověď člověka. Odpovídá na hluboké touhy lidské svobody, vybízí ji, aby spolupracovala s ní a vede k její dokonalosti.

426. Co to je zásluha?

Zásluha je to, co dává právo na odměnu za dobrý skutek. Člověk si sám od sebe nemůže vůči Bohu nic zasloužit, neboť všechno dostal od něho. Nicméně Bůh mu dává možnost získávat zásluhy skrze lásku Krista, pramen našich zásluh před Bohem. Zásluhy dobrých skutků musí být tedy především připisovány Boží milosti a pak svobodné vůli člověka.

427. Jaká dobra si můžeme zasloužit?

Pod vlivem Ducha svatého můžeme pro sebe i pro druhé zasloužit milosti užitečné k tomu, abychom se posvětili a dosáhli věčného života, jakož i časná dobra, vhodná pro nás podle Božího plánu. Nikdo si nemůže zasloužit první milost, tu, jež je u začátku našeho obrácení a ospravedlnění.

428. Jsme všichni povoláni ke křesťanské svatosti?

Všichni věřící jsou povoláni ke křesťanské svatosti. Ta je plností křesťanského života a dokonalé lásky, a uskutečňuje se v důvěrném spojení s Kristem, a v něm s Nejsvětější Trojicí. Cesta křesťana ke svatosti ? potom když prošel křížem ? bude mít své dovršení v konečném vzkříšení spravedlivých, kdy bude Bůh všechno ve všem.

Církev, matka a učitelka

429. Jakým způsobem církev živí mravní život křesťana?

Církev je společenství, kde křesťan přijímá Boží slovo a učení ?Kristova zákona? (Gal 6,2); dostává milost svátostí; spojuje se s eucharistickou obětí Krista, takže jeho mravní život je duchovním kultem; učí se svatosti podle příkladu Panny Marie a svatých.

430. Proč učitelský úřad zasahuje do mravní oblasti?

Protože je úkolem učitelského úřadu hlásat víru, které je třeba věřit a kterou je nutno prakticky uplatňovat v životě. Tento úkol se vztahuje také na specifické předpisy přirozeného zákona, protože jejich zachováváni je nutné pro spásu.

431. Jaký účel mají církevní přikázání?

Pět církevních přikázání má za cíl zaručit věřícím nebytné minimum ducha modlitby, svátostného života, mravního úsilí a růstu v lásce k Bohu a bližnímu.

432. Která jsou církevní přikázání?

Jsou to: 1) zúčastnit se mše svaté v neděli a v zasvěcené svátky a nepouštět se do prací nebo činností, které by mohly zabránit svěcení takových dnů; 2) aspoň jednou za rok vyznat své hříchy; 3) přijmout svátost eucharistie aspoň o velikonocích; 4) nejíst maso a zachovávat půst ve dny stanovené církví; 5) přispívat na hmotné potřeby samé církve, každý podle svých možností.

433. Proč je mravní život nezbytný pro hlásání evangelia?

Protože křesťané svým životem podle Ježíše Krista přitahují lidi k víře v pravého Boha, budují církev, utvářejí svět duchem evangelia a připravují příchod Božího království.

Druhý díl

DESATERO PŘIKÁZÁNÍ